No to bude tedy dneska den! Od půl jedné v noci sedím na záchodě. Radka s Vláďou asi spí někde venku, protože s námi v domečku nejsou. Asi tu Radka zase nemohla zůstat kvůli mému pochrupávání. Já ale po půlnoci už vůbec nespím. Sedím na záchodě skoro v jednom kuse prakticky až do rána. Moje střevní potíže dostupují vrcholu. Něco se ve mně silně překuluje a bublá, jako by se uvnitř něco vařilo. To jsem zvědav, jak tohle se mnou dopadne. Dnes nás čeká poslední avšak dlouhatánský a nejdelší přejezd z celé naší africké cesty. Dnes opustíme Namibii a přejedeme celou Jihoafrickou Republikou od severu až na na jih do Kapského Města. Je to hodně přes 800 kilometrů a vůbec se na to netěším. Netuším, jak vůbec někam můžu jet, natož takhle daleko, když prakticky nemůžu opustit záchod. To bude tedy jízda!

Vstávám brzo. Pokud se tedy těm pár minutám, na které se dostanu do postele, dá říkat ležení, aby se vůbec mohlo vstávat. Chci se jít podívat ven na malý kopeček, abych viděl svítání. Přestože je to jen pár kroků, nedojdu tam. Musím se zase rychle vrátit a znovu se posadit na toaletu. Pak na ní musím pustit Líbu, ale skoro se s ní nestíhám vystřídat. Je to utrpení, a fakt nevím, jak budu absolvovat následující cestu. Prášky, co do mě Líba včera nasypala, nějak nezabraly, a tak teď ráno se do mě musí vejít další a tentokrát o hodně silnější dávka. Nedá se nic dělat, je čas na cestu. Musím už jít. Mám z té cesty hrůzu! To bude teda hororová jízda!

Pepa nás z farmy White House veze na hraniční přechod Noordoewer. Silnice vedoucí ranním sluncem osvětlenou pustinou je rovná, jako když střelí. Na celých těch zhruba 150 kilometrech silnice, než přijedeme k hranici, by se zatáčky daly spočítat na prstech jedné ruky. Takhle rovnou a perfektní asfaltovou silnici bychom u nás hledali těžko. Cesta proto ubíhá docela rychle. Jestli to takhle půjde pořád, urazíme celý den dlouhý přejezd ve velice přijatelném čase. Sedím v autě jako přišitý a modlím se, aby se zase neobnovily moje problémy. Prášky, zdá se, konečně snad zabraly, a tak můžeme jet bez zdržování. Přejíždíme hraniční řeku Orange, která tady tvoří přirozenou hranici mezi Namibií a Jihoafrickou Republikou. Řeka Orange se vlévá do Atlantiku v místě, které je odtud na západ nějakých sto kilometrů vzdušnou čarou. Ještě před řekou nás čeká odbavení na namibijské celnici. Jde to rychle, stejně jako o chvíli později na jihoafrické straně. Přejezd hranice tady netrvá snad ani dvacet minut celkem.

Střeva a vnitřnosti se mi naštěstí poněkud uklidnily, takže mě teď zatím nic neprohání. Což je samozřejmě hodně dobře. A tak klidně můžu na mostě přes řeku Orange začít mávat dozadu a loučit se s Namibií. Strávili jsme tu nádherných deset dní, a musím říct, že Namibie se mi zapsala hluboko do srdce i do duše. Pomalu se mi před očima znovu odvíjejí všechna ta krásná místa, která jsme tu viděli, a nějak se musím chvíli dívat do země. Nechci, aby někdo viděl, jak se mi dere velká slza do oka. Nedá se nic dělat, tahle překrásná země, pořád jiná a pořád plná překvapení, je už za námi. Je třeba slzu zamáčknout a trochu se vzpamatovat. Stejně mě ale ještě dost dlouho provází lehký smutek na duši. A trvá vlastně celou cestu až do Kapského Města.