Na Facebook, či jak s oblibou používám hezké české slovo Fejsbůk, mě kdysi uvrtaly moje dcery. Fotky ty a ty mají prý na Fejsbůku, tohle i tamto vědí z Fejsbůku, a tak dále a tak dále. A tak když nakonec naše děvčata pomohla založit fejsbůkový účet mé ženě Líbě, nezbylo mi, než abych rychle pochopil, že kdo není na Fejsbůku, jako by snad ani nežil. A tak můžete na Fejsbůku najít i mne. Fejsbůk jsem používal především proto, abych se dozvěděl o těch mladších leccos, co oni tu sebe prozrazují. Jinak Fejsbůk neberu úplně vážně, to by mi snad ani nešlo. S vážnou tváří bych tu asi nemohl tak úplně jednoduše vegetovat, i když jsou samozřejmě i tady věci zcela vážné, závažné, a někdy se třeba týkají i záležitostí profesních. Často si dělám z mnoha věcí spíš legraci a překvapilo mne, že jsou i tací, kterým to poněkud vadí. A některým zřejmě hodně. S těmi, kdo nemají jiný chatovací nástroj, můžete na Fejsbůku i chatovat. Musí ovšem patřit mezi vaše fejsbůkové kamarády, čili přátele. Na tomhle místě upozorňuju, že se rozhodně nekamarádím s každým, kdo se mi ozve! Postupně se ale i tomuhle legendárnímu fenoménu mezi sociálními sítěmi věnuji taky čím dál méně. Velmi se mi na Fejsbůku nelíbí často zmiňované bezpečnostní problémy či problémy se soukromím. A vlastně ani to, jak o nás všech společnost, jíž Fejsbůk patří, shromažďuje neuvěřitelné množství soukromých a osobních informací. Navíc, jak se rozrostl počet mých fejsbůkových přátel, už na všechno přestávám mít čas. Proto jsem téměř ani nepostřehl, že Fejsbůk kromě posílání písmenek postupně umožnil uživatelům i hlasové telefonování i videohovory. Ani nevím, jestli k tomu potřebujete jejich novější aplikaci Messenger, či nikoli. Nicméně já ji v mobilu mám. Co se týče umísťování příspěvků a fotografií, postupně jsem taky svoje aktivity velmi omezil. Nicméně čas od času na Facebook juknu. Ale opravdu málokdy.