Ráno je nádherně. Nebe je úplně bez mráčku. Ty dvě skoro neznatelné bílé šmouhy nikdo nepočítá. Už o půl osmé, když jdeme do jídelny na snídani, sluníčko pere vší silou, jako by nám ty předchozí dva dny deště chtělo vynahradit ještě teď ráno. Je neskutečné vedro. Asi to bude teď tak, že když tu dva dny pršelo, do příštího roku třeba už ani nekápne.

Z Keetmanshoopu jedeme po asfaltové hlavní silnici, ale už asi po čtyřiceti kilometrech zahýbáme na prašnou silnici k Fish River kaňonu. Krátce na to potkáváme nádherného velkého varana. Motá se prakticky uprostřed cesty. Leze, či vlastně docela svižně utíká, přímo před námi. Nezvykle velká ještěrka, co nám tu přeběhla přes cestu! Přejíždíme několik říčních koryt, kde je ještě od včerejšího deště bláto, nebo vymleté hluboké díry. V jednom případě přejíždíme i docela slušnou řeku. Brod je tady naštěstí pevný, vybetonovaný. Kolem silnice se občas mihne nějaký springbok, vidíme i několik velkých pštrosů.

Pak potká něco mě. Střevní potíže! A jsou zcela zásadní a nekompromisní. Není to nic příjemného. Jarda už se zdá v pohodě, a teď to přišlo na mě. Že by se zase ozvaly silvestrovské ústřice? Nevím. Předevčírem jsem na tom byl dopoledne podobně, ale na duně, a pak i celou další cestu, stejně jako i včera po celý den, to bylo vcelku v pohodě. Tohle je ale průšvih! Potkat mě něco takového častěji, tak snad ani nikam dál nemůžu jet! Musel bych zůstat dřepět na jednom místě a obsadit záchod pro jistotu snad na celý den. Ostatní na mě musejí hodnou chvíli čekat, než se dám jakž takž dohromady. I tak potom jedu dál se značnými obavami.

Vjeli jsme do oblasti národního parku Ai-Ais a teď už přijíždíme k první vyhlídce na kaňon Rybí řeky, čili po anglicku Fish River Canyon. Je to místy až 27 kilometrů široký, a okolo 160 kilometrů dlouhý kaňon, který tu vymlela Rybí řeka v hornině, jejíž stáří se odhaduje na 2,5 miliardy let. Maximální hloubka kaňonu je něco přes půl kilometru. Zastavujeme na první vyhlídce, pravděpodobně na jedné z hlavních. Jsou tu při okraji srázu zbytky nějaké kruhové stavby, zřejmě to bývala jakási rozhledna. Teď tu probíhají stavební práce, vyhlídka je v rekonstrukci. Musíme obejít nějaké ploty a vyhnout se hromadě kamení, abychom se dostali až na samotný okraj kaňonu. Přede mnou se pak otevírá naprosto úchvatný pohled na kaňon, a pode mnou zeje obrovská díra vyhlodaná do krajiny.

Ale čím? Žádnou řeku dole nevidím. Opravdu. Rybí řeka je jen suché říční koryto, žádná řeka tam dole neteče. Na dně kaňonu vidíme jen zbytky vody soustředěné do několika zelených louží a rybníčků, které napovídají, že tu asi někdy nějaká řeka teče. Ale někdy jindy, ne teď. Snad v jiném období. V téhle souvislosti mě napadá, jak tohle může být právě Rybí řeka. Ryby v tomhle suchém korytě určitě přežít nemohou. Že by se tu pak najednou objevily, až kaňonem začne nějaká voda proudit? No nevím, rybářskou výpravu bych sem určitě neplánoval, i když se tahle řeka tak krásně rybářsky a lákavě jmenuje.

Kaňon s vinoucí se Rybí řekou tvořící obrovské zákruty vypadá jako hluboká podivná jizva vyříznutá do skalnaté krajiny. Možná i proto koluje legenda o vzniku tohohle kaňonu, která vypráví o tom, jak se Bůh při holení pořezal. Vzpomínám si na Blyde River kaňon, o kterém jsem už psal, neboť jsme ho viděli pátý den našeho jihoafrického putování. Přestože ten má být třetí největší na světě, tenhle kaňon je mnohem a mnohem větší. To je viditelné a zřejmé na první pohled. Z hlediska svého objemu je kaňon Rybí řeky největší v Africe, a po americkém Grand Canyonu na řece Colorado druhý největší na světě. Hledím dolů i do dáli. Pohledy a výhledy jsou opravdu strhující. Nádherné panoráma Blyde River kaňonu ještě dokreslují vzdálené siluety hor a horských masívů. V jednom místě mi dvě ostře tvarované špičky hor v modravé dálce připomínají siluetu hradu Trosky.

Pepa s námi ještě třikrát popojede, navštívíme tak postupně ještě tři vyhlídky. Otevírají se tak před námi nové a nové pohledy na tenhle jedinečný výtvor přírody. Kaňon Rybí řeky nám ukazuje další a další tvary svých rozmanitě zbrázděných skalních stěn nad Rybí řekou. Nedokážu to ani slovy popsat, je to prostě něco nádherného. Voda dokáže být nejen strašlivý a ničivý živel, jakého se děsíme zejména při povodních, ale jak vidno, dokáže taky tvořit překrásné věci a nádherné a fascinující přírodní scenérie. I když je pravda, že povodeň a katastrofu dokáže příroda připravit za pár okamžiků, zatímco na tuhle krásu potřebovala nějakých nepatrných 600 miliónů let.

Stojím několikrát na kraji propasti docela dlouhou dobu jako u vytržení. Je třeba tu být obezřetný. Stačil by jeden neopatrný krok a člověk by se zastavil až dole na dně. Sráz je tu hodně prudký, v některých místech s úplně kolmými stěnami. Nedivím se, že sestup na dno kaňonu je zakázaný. Dolů by to možná ještě šlo, i když asi jen málokde. Ale výstup nazpátek nahoru, když slunce praží vší silou do vyprahlých skal, by v tomhle vedru byl pro mnoho lidí jistojistě bojem o holý život. Myslím, že by si tu záchranné výpravy při záchraně turistů, kteří by celou situaci podcenili, jistě podávaly ruce. Tady nahoře sice až takové vedro není, fouká tu docela svěží větřík, ale dole bude určitě pekelná výheň. Teploměr na bráně parku, který při odjezdu míjíme, nám krátce po poledni ukazuje přesně 80 °F. Protože si nějak neumím zapamatovat způsob přepočtu téhle stupnice na našeho přítele Celsia, musím se podívat do mobilu. Jo - tak je to: 80 °F představuje asi 27° C. Čili nic moc. Ale na začátek ledna je to slušný, ne?