Za hranicí nám Pepova navigace ohlásí, že po téhle silnici, čili po silnici č. 7 máme jet ještě 666 kilometrů. To je vskutku ďábelské číslo, a přemýšlím, jestli to není nějaké neblahé znamení. Zatím to se mnou vypadá relativně dobře, po cestě jsem zatím ještě na toaletu nepotřeboval, i když mám pocit, že uvnitř mne začalo zase už cosi kvasit a bublat. Projíždíme teď mezi několika kopci, za nimi vystoupáme od řeky zase nahoru na planinu. Kolem jsou zprvu malé skalnaté kopečky, ale netrvá dlouho, a jejich shluk začne řídnout, a silnice se před námi zase narovná.

A tak se to pořád střídá. Rovné dlouhé úseky střídá pár zatáček, když projíždíme kopcovitou krajinou či nevysokými horami, a nebo když projíždíme nějakým údolím. Cesta ubíhá opravdu rychle. Párkrát zkusím něco vyfotit z okna, a jinak udělám pár obrázků, až když zastavíme. Ale to jen tehdy, pokud zrovna nepotřebuju prosedět tu krátkou pauzu za keříkem či trsem trávy. Přece jenom už párkrát musím, i když mě to zdaleka tolik neprohání, jako v noci. Nebe je celou dnešní cestu bez jediného mráčku. Palčivé vedro trochu zmírňuje svěží větřík, který se mezi kopci i po planinách prohání. O to hůř se zase ale Pepovi jede, protože některé poryvy větru dokáží s autem pořádně zacvičit. Zastavujeme většinou jen na chvíli, abychom si mohli odskočit a ulevit, natankovat benzin, nebo si koupit něco k pití či k jídlu. A pochopitelně aby si kuřáci stihli vyšlukovat svou nezbytnou cigaretku.

V Klaweru kupříkladu zastavujeme na kafe. Já si ale raději kafíčko nedám. Doposud jsem po celou cestu pil jen ráno uvařený čaj, a tak tady si dám jednu Coca-colu. Na zažívání je prý dobrá. Zkusím přitom pomalu sníst svojí snídani. Mám už docela hlad. Nic jsem nejedl už od včerejšího rána, a teď už je další den poledne. A tak do sebe postupně nasoukám dva toustové chleby, kousíček sýra a dvě vařená vajíčka. Uvidíme, co to se mnou v tomhle vedru udělá. Sním to sice docela s chutí, zato ale s velkými obavami z následující cesty.

Za Klawerem jedeme podle Sloní řeky. Tahleta Sloní řeka je samozřejmě úplně jiný vodní tok, než Sloní řeka, kterou jsme asi před dvěma týdny viděli u Blyde River kaňonu. V Africe je zřejmě Sloních řek mnoho, ale určitě zase o hodně míň, než slonů. Kolem silnice i řeky se po stráních začínají objevovat vinice. Mají tu dlouhý zavlažovací kanál, který se v nesčetných zákrutech nad řekou točí a po dlouhou dobu silnici doprovází. V kanále je ovšem mnohem víc vody, než v samotné řece. Krajina je tu zřejmě velice úrodná, jen je potřeba dopřát zemi dostatek vláhy. Pak jsou tu podmínky k pěstování téměř čehokoli ideální. Tohle může být ukázka, jak se to dá dělat. Jak tak jedeme, koukám, že v řece je najednou vody nečekaně hodně. Pravděpodobně říční vodu zadržuje nějaká hráz nebo jez, aby z vytvořené vodní plochy mohl být napájen onen zavlažovací kanál. Nasvědčuje tomu i to, že zavlažovací kanál už kolem silnice nevede. Údolím Sloní řeky jedeme ještě poměrně daleko. Vody zanedlouho zase ubývá, ale pak dojedeme k nějaké další přehradní hrázi, za níž je znovu vody víc než dost. A pár kilometrů za touhle přehradou, než Sloní řeku definitivně opouštíme, projedeme místem s názvem Citrusdal, kde se velkém pěstují citrusy. A když se to takhle jmenuje, co by taky pěstovali jiného, že?

Vystoupáme do kopců s mnoha zatáčkami, projíždíme průsmykem Piekenierskloof, a dáme si tu další krátkou pauzičku. Za průsmykem nás pak široká silnice vede mezi mnoha poli, vinicemi a obilnými lány. Farmy okolo silnice na některých místech obhospodařují také pastviny, na nichž lze zahlédnout stádečko krav či pštrosů, ovcí nebo koz. Pokud projíždíme městy, vždycky tu vidíme město postavené původně pro bílé, a vedle něho pak samostatnou čtvrť domků pro černé obyvatele. Od Malmesbury už v dálce zahlédneme Stolovou horu. Ano, právě tu onu stolovou horu s velkým "S". Vlastně spíš typickou a světoznámou siluetu téhle hory, která se zvedá do výšky jednoho tisíce metrů nad Kapské Město a zátoku, kolem níž se celé město rozkládá. Jak se ke Kapskému Městu blížíme, Stolová hora se před námi zvedá stále výš a výš. Vlevo vidíme Ďáblův vrcholek, úplně vpravo pak jinou špičatou horu, které se říká Lví hlava. A nakonec se před námi objeví i Signální kopec, Signal Hill, pod kterým budeme ve čtvrti Green Point po pět následujících nocí ubytováni. Tyhle hory na pozadí města skýtají jedinečnou a nádhernou scenérii, díky níž je Kapské Město mnohými považováno za nejkrásnější město světa. Do centra města a do hotelu Check-Inn přijíždíme po více než deseti hodinách cesty z Namibie. Od hranic na kraj Kapského Města nám těch ďábelských 666 kilometrů trvalo asi osm hodin se všemi potřebnými zastávkami na oddech a na občerstvení. Já si ale opravdu můžu oddechnout až teď. Až teď můžu říct, že jsem tu cestu se svými zažívacími potížemi přestál, jak se říká, bez ztráty květinky. I trenýrek.