Radka údajně spala až do dvou hodin. Jelikož ale šla spát docela brzo, už potom nemohla usnout. A protože mi pravděpodobně záviděla moje spokojené pochrupování a chrápání, pokoušela se probudit mě mlaskáním. Bez úspěchu. Nakonec zkusila spát venku na terase u druhé chatky. Já ovšem nevím vůbec nic. Nevím, že by mne někdo budil, nevím, že by na mě někdo mlaskal. Spal jsem prostě jako dřevo a podle všeho jako dřevo, které zrovna někdo piluje. I když na druhou stranu si moc vyspalý nepřipadám. Možná to je ale proto, že jsme vstávali dost brzo.

Zdravotní stav Jardy se trochu zlepšil. Cítí se líp. V noci se dostatečně vypotil a snažil se přitom zapudit zimnici, která se s ním chvílemi snažila cloumat. Pepovi se ovšem jeho zdraví naopak poněkud zhoršilo. Celou dobu až sem si vším možným i nemožným léčí nastydnutí, které mu přivodila klimatizace v letadle. K tomu se Pepovi ale navíc včera přidal silný kašel. Nicméně i on po ránu prohlašuje, že je na tom trochu líp. Na první pohled ale o moc líp než včera nevypadá.

Snídani máme tentokrát v hotelu. Je výborná. Vejce, slanina a kupodivu i džem mi přišly obzvlášť k chuti. Mladí, a s nimi i Líba, si snídani ještě vylepšili nějakými těmi zdravotními granulkami s rozinkami nebo jogurtem. Se snídaní jsme ale rychle hotovi a brzy vyrážíme na další cestu. Na cestu stejně rovnou a stejně nudnou, jako byla ta včerejší. A dnes navíc má být ještě o něco delší! První obchod, ještě v Divundu, má zatím ještě zavřeno. Proto vodu i další nezbytné zásoby budeme muset doplnit v další větší vesnici, což bude v asi 200 kilometrů vzdáleném Rundu.

Ráno, ještě před devátou hodinou, zastavujeme u jedné malé vesničky, jakých tady kolem cesty vidíme desítky. V každé vesničce, podobně jako v té v Zimbabwe, žije obvykle jedna rodina. Pepa kousek couvne a jde domluvit naší návštěvu. Je to jen pár maličkých domků, v nichž žijí dva bratři a jejich rodiče. Vychovávají tři malé děti, a to bez manželek. Jedna zemřela, nejspíš na AIDS, druhá nedlouho potom utekla. Děti vypadají hodně zuboženě. Smutně a bez sebemenšího náznaku úsměvu nás jen nedůvěřivě pozorují. Zdá se nám, že ta nebohá děcka snad ani nebudou vědět, co to kulaté vlastně je a co by měli s takovým zabaleným lízátkem od nás udělat.

Tady ti lidé jsou na tom ještě mnohem hůř, než ti, které jsme navštívili cestou skrz Zimbabwe. Jak tu procházíme mezi domky touhle maličkou vesničkou, přepadá mě silně deprimující pocit. Tenhle drsný život uprostřed Afriky jsem si jako Evropan absolutně nedovedl představit. A o to děsivější je pro mne tohle setkání s krutou realitou. Marně pátrám ve své paměti, ale dosud jsem nikde nic podobného neviděl. Ani ve zkrachovalém Zimbabwe, ani v hodně chudé Barmě se s takovými poměry nesetkáte. Tady, v téhle vesnici v Namibii, vidíme opravdu snad tu nejchudší a nejubožejší podobu lidského života. Věděl jsem, že tahle část Namibie patří mezi nejchudší oblasti a že se vláda o tady žijící lidi nijak nestará. Ale tohle jsem prostě nečekal. Je to šok! Ani se nesnažím zrovna moc fotit. Nějak mi to nejde. Nějak se mi nechce. A nedokážu své pocity ani pořádně popsat.

Tahle rodina nemá žádný dobytek, jediné jejich domácí zvíře je malý pejsek. Úrodu nemají taky skoro žádnou, zrovna teď je trápí obrovské sucho, téměř nic jim tu neroste. Domky jsou svázané ze suchých větví a trávy, stejně jako primitivní plot, který je obklopuje. Procházíme kolem přístřešku vyrobeného z několika silných větví či suchých kmenů. Opodál mají nevelké ohniště, vedle něho pak dlouhou kládu, ze které pomalu odlupují dřevo potřebné k živení rozdělaného ohně. Na ohništi na trojramenné stoličce se vaří něco v železném hrnci, zčásti zakrytém pokličkou. Při pohledu dovnitř vidím jakousi bublající podivnou zelenou kaši. Raději se ani neptám, co tam vaří. Mám podezření, že by to mohla být jen obyčejná tráva. Přinejlepším snad nějaký jetel. Je to hrůza! Oni tu nežijí, oni tady jen přežívají a živoří. Nejhorší na tom všem ale je, když si člověk uvědomí, že tahle vesnička, tahle rodina, nebude ve zdejší oblasti vůbec žádnou výjimkou. V AIDSem těžce postižené Namibii tady v Capriviho pruhu, v tomhle všemi i Bohem zapomenutém koutu Namibie, je takovýhle rodin potácejících se na hranici mezi životem a smrtí zcela nepochybně mnohem víc, než bychom si vůbec dokázali představit.

Pepa tu rodině nechává zbytek věcí, které jsme za společné peníze pro tenhle účel nakoupili. Ptám se Pepy, jestli kromě toho cukru, mouky a podobných věcí má smysl jim tu nechat i nějaké peníze. Jestli je vůbec budou mít kde za co utratit, když jsme tu tak daleko od nějakých měst a obchodů. A Pepa říká, že pokud jim chci pomoct, tak že stoprocentně ano. Nijak se tedy nerozmýšlím a vytahuju peněženku. Podávám černochovi, se kterým Pepa návštěvu dojednával a který tu chodí s námi, a ukazuje nám své nuzné poměry, sto jihoafrických randů. Jsou přece vánoce, je čas na dárky! Pocit dobrého skutku se ale stejně nedostavuje. Na tu bídu tady je to každopádně zatraceně málo. Ten černoch, o kterém by se dalo říct, že je docela dlouhán, mi zdvořile, velmi zdvořile, poděkuje. Ani teď na něm ale nezpozoruji žádnou radost, žádný úsměv. Neusměje se ani na okamžik, snad jen v koutcích úst lze kratičce postřehnout slaboučké náznaky něčeho takového. Ale možná to byl jen nějaký stín, který mu přelétl přes tvář. Jeho oči zůstávají stále stejně výmluvné a smutné, zcela v kontrastu s vesele žlutým a čistě vypadajícím tričkem, které má sobě. To tričko ještě doplňují dlouhé silnější kalhoty sportovního střihu a prosté obyčejné sandály na nohou.

Děti, ke kterým jsme se zase oklikou po vesnici vrátili, mají jen jednoduché krátké kalhoty, značně ušmudlané. Drží se stále ve stínu a stranou. Vypadá to, jako kdyby se nás ty děti snad bály. Mají zcela nepřítomný pohled, jako by nás ani nevnímaly. Jejich oči jsou pohaslé, bez jiskry. Bez zájmu o nás, a bez zájmu o cokoliv. Čiší z nich neskutečná, hluboká a zřejmě neodvratitelná apatie. Je to příšerně smutný pohled do takových dětských očí. Nějak to tady na mě nepůsobí dobře a začíná se mi svírat žaludek. S něčím takovým jsem se vážně ještě nikdy nesetkal, a je mi z těch nepřítomných dětských tváří velmi nepříjemně.

Když se s domorodci loučíme podáním ruky, znovu se nám dostává poděkování. Všichni jsme jim tu nechali nějaké peníze, a všichni doufáme, že jim alespoň trochu pomohou, alespoň nakrátko, překonat tu strašnou a zoufalou bídu, kterou jsme tu viděli. U auta, než odjedeme, potkáváme ještě nějakou černou ženu se dvěma dětmi. Jedno děcko, ještě hodně malé, nese ta žena v jakémsi vaku na rameni, druhé, větší, se drží zezadu máminy tmavé skládané sukně. Černoška se přišla nejspíš podívat, jestli by i ona a její děti nemohly z naší návštěvy také něco získat. Necháváme jí tu poslední zbylá lízátka a bonbóny. Nemůžeme ale pomoci všem. To prostě nejde. Nasedáme rozpačitě do auta a pokračujeme v naší dnešní cestě.

Dlouho, předlouho jedeme zcela mlčky. Nikomu teď není do řeči. Ještě dlouho jsem, a zřejmě nejen já, celý zkoprnělý z té nevýslovné bídy a utrpení zdejších lidí. Tyhle obrázky a oči těch lidí a dětí budu mít v mysli ještě dlouho. Nádherná Afrika nám tady zcela bez příkras ukazuje svou drsnou a krutou odvrácenou tvář. A ten pohled na ní byl natolik intenzívním zážitkem, že na něj nejspíš nikdy úplně nezapomenu. To asi nejde. Kdykoli se vracím v mysli k téhle africké vesnici, mám znovu ten svíravý pocit u žaludku a nepříjemné mrazení v zádech, jako bych byl znovu právě tam. Tam mezi nimi, ve vesnici v Capriviho pruhu. Mezi lidmi, na které i Bůh dočista zapomněl.