Nad ránem mě probudí další bouřka. Liják zběsile bubnuje do plechové střechy nad námi. Blýská se tak, že to vypadá, jako by snad ani nebyla tma. Hrom rachotí a duní, že by probudil i týden mrtvého. Zvlášť když to probudilo i mě. Netrvá ale dlouho, ale i za takového dunění po chvíli znovu usnu. Vstáváme pak ale brzy, asi v pět. V rychlosti si vaříme ranní kávu. Líba lituje, že jsme si sebou nevzali tu naši kávu, českou. Ta jí tady chybí. Konvičky na pokojích mají všude a vůbec by nebyl problém si každý den po ránu v pohodě uvařit turka. Snídat teď ráno nebudeme, snídani nám na cestu zabalí do balíčků ve zdejší restauraci. Vyrážíme hodně brzy po probuzení, ani jsem se snad ještě pořádně neprobral a neprotáhl. Už o půl šesté skáčeme do naší toyoty, a Pepa s námi vyráží na další africkou safari jízdu. Tentokrát do národního parku Etosha.

Národní park Etosha je vlastně rozlehlá bezodtoká pánev ležící uprostřed pouště či polopouště. Park byl založen ještě za německých koloniálních dob. Jeho centrem je vyschlé solné jezero, a právě kvůli obrovské ploché planině nazývají domorodci tohle bývalé jezero "Velké bílé místo". Samotný překlad názvu Etosha je ale "Místo přeludů". Když vyjíždíme z kempu Sachsenheim, je ještě tma. Ale za chvilku, když vjíždíme na hlavní silnici, se už před námi probouzí nádherné rudooranžové africké ráno. Cesta k bráně parku není dlouhá, K bráně u Namutoni přijíždíme přesně v šest hodin. Namutoni, což je bývalá německá pevnost, je ještě asi 10 kilometrů dál. Dál uvnitř národního parku. Park Etosha je oplocený. A to celý. Úplně kolem dokola. Délka toho plotu je neuvěřitelných asi 1700 kilometrů. Rozloha národního parku Etosha je totiž zhruba stejná, jako rozloha třetiny Čech. My jsme teď u brány přesně podle informací z našeho kempu, kde nám říkali, že v šest hodin by měli otevírat. Bohužel se ukazuje, že otevírají až o půl sedmé. Nezbývá tedy než čekat. Zatím můžeme sledovat obzor, který každou minutou s vycházejícím sluncem mění své barvy. O půl sedmé, když se brána do parku Etosha konečně otevře, se už sluníčko zlehýnka vyhouplo nad obzor. Ale ještě to bude chvíli trvat, než bude dostatečné světlo i na fotografování. Jsme tu ale každopádně úplně nejdřív, jak to jenom jde. A to je dobře. Jak už víme, ráno, a pak ještě pozdě odpoledne, kdy sluníčko tolik nepraží, je v afrických parcích nejživěji. Tehdy je šance vidět toho asi nejvíc.

Vjíždíme do parku prakticky jako úplně první auto. Jedeme pěkně pomalu. Rychle se tu ani jezdit nesmí, maximální povolená rychlost v celém parku je 60 km/hod. Hned za bránou před námi utíká samec kudu do křoví. O pár metrů dál zastavujeme u prvních žiraf, a pozorujeme krásného žirafáka stojícího hned vedle silnice. Ostražitě nás pozoruje a za chvíli ho vyplaší další auto přijíždějící za námi od brány. Potkáme i další žirafy. Začínáme tušit, že nám Pepa nesliboval spoustu žiraf v Etoshi marně, a že jak bylo v Chobe přeslonováno, tady bude asi zase k vidění množství žirafí zvěře.

U prvního z napajedel vidíme nejen zebry a žirafy, ale i stádo václavek, čili impal. A pak už to jede jedno za druhým. Další a další žirafy, několik párů peroucích se impalích samců, a znovu zebry. Nedaleko pozorujeme velkého dropa a neposedné perličky. Ty, schované pod temným houštím, se mi při tomhle ještě slabém světle, vůbec nedaří vyfotit. Příliš rychle se pohybují. "A támhle", ukazuje Pepa, "to je toko!". Toko neboli zoborožec je pták vyznačující se silným žlutým zobákem. O kus dál vidíme jiného zoborožce, vzácnějšího. Tenhle je rudozobý. Má na rozdíl od toho prvního svůj zobák úplně červený.

Pak teprve přijíždíme do Namutoni. Dnes je okolo staré vojenské pevnosti vytvořen rozlehlý kempový areál. Teprve tady za nás Pepa platí vstupné do národního parku. A jak nám říká, sem se také vrátíme na přespolední odpočinek. Ale to až mnohem později, teď ještě není ani osm hodin. Odtud projíždíme pomaličku parkem. Většinou je kolem nás polopuštní krajina, samé suché stepní traviny. Místy je rostlinstva úplně minimálně, ba skoro žádné. Spíš to připomíná suchou planinu, ale samotná solná pánev, střed národního parku Etosha je odtud ještě o dost dál.

Zvířat teď vidíme hodně. Ve veliké dálce zahlédneme první přímorožce, za kterými se plíží nějaká hyena. Na stromě si nás zvědavě prohlíží nějaký dravec. Nejspíš to bude orel. Kolem další kalné louže, kterým se tu obvykle říká napajedlo, vidíme několik plameňáků. Pak potkáváme první antilopy skákavé. Jsou trochu podobné impalám, ale liší se od nich výrazným bílým břichem a tmavým až skoro černým pruhem na bocích. "Jsou jako ty václavky", říká Pepa, "taky jich uvidíte ještě spoustu". My si zapamatujeme, že antilopám skákavým se říká springbok. Nedaleko následujícího stáda zeber s malými hříbaty nám přes cestu přeběhne šakal. Moc ho ještě nevidíme, rychle zmizí v blízkém houští. Zanedlouho ale narazíme na dalšího hned vedle cesty. Tenhle šakal se nás vůbec nebojí. Prochází hned vedle našeho auta, a můžeme si ho prohlédnout i vyfotografovat pěkně zblízka. Nikam nám neutíká.

Vidíme taky stádo pakoňů, což jsou ovšem také antilopy. Obcházejí obrovskou kaluž, před kterou stojíme, a jejich malá hříbata z ní občas také pijí. Ti malí pakoníci jsou ještě docela světlí, a jsou vážně rozkošní, jak si tak dovádivě poskakují mezi mámou a tou kaluží. Ještě musím zmínit přímorožce, které konečně taky vidíme trochu víc zblízka. Jsou to moc krásné, elegantní a docela velké antilopy charakteristické svými dlouhatánskými rovnými rohy. Žirafy teď v téhle části parku nevidíme, není tu pro ně vhodné prostředí. Jsou tu nanejvýš jen nízké keře nebo holé pláně, případně bahnitá jezírka s travnatými planinami okolo. A pak znovu a znovu: šakali, pakoně, zebry, další antilopy, A tak dále a tak dále. Vidíme taky nějaké dropy a trochu v dálce jeřáby. Fotím jen něco. Všechno se nedá. To bych zavařil spoušť. A taky se chci dívat. Je to ale nádhera! Jenom nějaké ty lvy nebo jiné kočkovité šelmy by to ještě chtělo. Třeba ještě budeme mít to štěstí.

Po deváté hodině zvířátek trochu ubývá. Ale zase už potkáváme nějakou žirafu. Zahlédneme taky zajímavého písaře hadilova. Tenhle velký dravý pták, který raději a lépe běhá, než lítá, před námi rychle prchá do křoví. Vyfotit ho nestíhám. Zastavujeme na chvíli uprostřed malého oploceného pozemku. Tady se smí vylézt z auta a můžeme tu využít toaletu. Kratší pauzu někteří z nás využívají k občerstvení. Pepa se chvíli natáhne, aby si alespoň na pár minut ulevil od téměř celodenního řízení. Ale brzy zase jedeme dál.

Najednou Radka jako jediná z celé osádky toyoty zahlédne nosorožce a zahaleká na Pepu, aby rychle zastavil a zacouval zpátky. A Radka ukazuje kamsi do houští. Opravdu! Nosorožec je tam! Pepa zacouvá a teď už ho vidíme všichni. Sice je schovaný za keři a větvemi pod stromem, ale je tam. Stojíme u něho docela dlouho, všichni si hledáme pozici, odkud bychom si ho mohli nejlépe vyfotit. A nosorožec ne a ne se pohnout z místa. Nanejvýš zakývá hlavou nebo nosorohem sem a tam. Skoro jako by se nám posmíval. Vidíme ho tedy sice jen tak napůl za stromem, ale i tak je zřejmé, jaké je to velké a mohutné zvíře. Pepa nám říká, že i tohle je velké štěstí. I on vidí v národním parku Etosha nosorožce úplně poprvé. A já až doma zjistím, že to štěstí je nejen velké, ale přímo úžasné, protože v celém tom rozlehlém národním parku Etosha žijí pouhopouhé tři stovky jedinců. Alespoň podle posledního leteckého sčítání zvěře. To mi na tu obrovskou rozlohu parku připadá hodně málo, když třeba u slonů i žiraf uvádějí číslo hodně přes dva tisíce.

Ještě není ani jedenáct, když u dalšího napajedla pozorujeme snad tisícihlavé zebří stádo, které se sem přichází napít. Dlouho, předlouho se díváme, jak se tu zebry pěkně potkávají. Ty napité pomalu odcházejí, ty žíznivé je přicházejí vystřídat. Přecházejí přitom přes cestu jen pár kroků před námi. Úžasné! Jsou jich stovky. Zebry a zase zebry! Tolik pruhů jsem najednou v životě neviděl. Určitě jich tolik nemají ani na Pankráci v kriminále. A kolem zeber se ještě opatrně a pozvolna přibližuje menší stádečko skákavých antilop. Ty se rovněž snaží dostat k napajedlu. Také ony se potřebují napít. A když se z druhé strany začne blížit další a větší stádo springboků, koncentrace zvířat je najednou kolem nás obrovská a omračující. Jen ty lvy pořád nevidíme. A tady by se mohli přiblížit a zkusit si něco ulovit. Potencionální kořisti se yu pohybuje dostatek. Ale lvi tu buď vůbec nejsou a nebo je prostě nevidíme. Dovedou se neuvěřitelně dobře ukrývat a člověk musí mít asi hodně štěstí, aby je zahlédl. Ani slony prozatím nikde nevidíme. Od slonů je tu na silnicích k vidění jen jejich trus. Ty typické obrovské hromady si nelze s ničím splést.

Krátce před polednem se nám naskytne další úžasná podívaná. Můžeme pozorovat šakalí hostinu. Šakali tu zřejmě ulovili mladého springboka. Jejich hostinu ovšem často přerušuje jejich vzájemná nevraživost. Jak jde o žrádlo, perou se mezi sebou a vzájemně se odhánějí, i když předtím, při lovu, museli pravděpodobně všichni velmi dobře spolupracovat. Zřejmě mezi nimi platí nějaká pevně daná šakalí hierarchie. Nějaké to šakalí "nejdřív pán, potom kmán". Na hostině nejsou ovšem jen samotní šakali. Kolem dokola hodujících šakalů poskakuje po zemi hejno supů a místo hostiny také svým vážným krokem obchází několik čápů marabu. Krouží kolem a závistivě sledují šakalí počínání, jak u spolu o žrádlo zápasí a nervózně na sebe poštěkávají. Supi i čápi marabu dlouho a trpělivě pozorují veškeré dění a čekají na příležitost, až na ně něco zbyde, a nebo si v nestřeženém okamžiku, kdy se šakali perou, dokážou z šakalí kořisti kousíček ukrást pro sebe. A podobně i my pozorujeme tiše a dlouho to, co se před našimi zraky odehrává. Vidíme dobře. Všechno se to odehrává jen nedaleko od silnice, a můžeme proto tuhle nevšední událost sledovat naplno a zblízka. A nejsme tu sami. Aut kolem nás tu stojí několik. Podívaná je to opravdu výjimečná.