Naše další cesta netrvá dlouho a zastavuje nás policejní kontrola. Namibijský policista nejprve obhlíží auto, pak chce Pepův řidičák. "Á, pán je z Evropy", říká. No, to je teda postřeh, pomyslím si. Czech Republic asi ani netuší, co je. Možná to má za město, kde se Pepa narodil. Přesto chce vidět ještě Pepův pas. Dlouho ho zkoumá, listuje jím dopředu a dozadu. A pak chce pasy od nás od všech. Všechny je podrobně prohlíží a mě by moc zajímalo, co z nich vlastně vyčetl. Nakonec se zeptá, jestli jsme rodina. Jasně, že jsme rodina, souhlasí Pepa, aniž hne brvou. A tak prý můžeme jet. Policista bude zřejmě rodinný typ. Nechce asi dělat evropské rodině na výletě do Afriky problémy. Výborně, Pepo! Budeš nám dělat v Africe taťku!

V Rundu, v další velké vesnici, kterou vzhledem k okolnostem a vesničkám podobným té, kterou jsme před pár minutami viděli zblízka, budu raději pro názornost nazývat městem, zastavujeme u benzinové pumpy. Nic jiného, než benzin, tu ale nemají. Obchůdek je zavřený. Projíždíme dál mezi domky i několika obchody, zavřeno je prakticky všude. Nakonec přece jen najdeme jeden větší obchoďák s potravinami, kde mají otevřeno. Doplňujeme především zásoby vody a na Pepovu radu ochutnáváme sladké místní kremrole. Jsou fakt docela dobré, připomínají mi koblihové těsto. Líba si jako vždycky nabírá do košíku hromadu ovoce, zatímco já, jelikož ve svých poznámkách dopisuju už druhý sešitek, sháním po obchoďáku jiný. Další notýsky, co si vezu z domova, mám totiž kdesi v kufru. Překvapuje mě, že notýsek tu bez problémů seženu. To u nás v Tescu jsem měl smůlu. Tam malé notýsky neměli, musel jsem je shánět v papírnictví. Tesco by se mělo stydět!

V obchodě se snažíme koupit nějaké víno. Je u toho cedule, že o svátcích a po čtrnácté hodině se nesmějí prodávat likéry. No co, tohle je víno a víno likér není. Vedle vidíme, jak kdosi nakládá plný vozík piva. Tak se to opravdu snad týká jen kořalky. Ale ouha! U kasy nám říkají, že víno nám neprodají. Marně se je snažím přesvědčit, že to není likér. A tak víno skončí zpátky ve vyprázdněném košíku, který nám seberou a uklidí kamsi za pokladnu. A tak dnes večer budeme nejen bez vína, ale asi i bez piva. Ani to si totiž nemůžeme koupit. Kdoví, co tedy tamten jeden do vozíku nakládal. A zítra, kdy je neděle, budeme pravděpodobně bez piva taky. Škoda. Když člověk za celý den vypije v horkém podnebí spoustu vody, nějaké to pivo večer přijde k chuti. Pro mne je navíc pivo to jediné, po čem nebudu mít žízeň ještě větší.

V Rundu jsme stále ještě na úplném severu Namibie, ale už jsme opustili Capriviho pruh. Směr naší cesty se teď stáčí na jihozápad. Následuje ovšem zase ta stále stejná nekonečná a rovná silnice. Jen v blízkosti tohohle většího místa se malé vesničky kolem silnice objevují mnohem hustěji. Občas mezi nimi po silnici pobíhá několik kravek nebo koz. Rodina, či vesnice, které patří, má zřejmě mnohem lepší možnost obživy. Jinak tu ale všechny vesničky vypadají téměř stejně. Podobně, jako ta z rána. Vidíme i mnoho jejich obyvatel, svátečně oblečených a čistých, až člověk nechápe, jak jen mohou ve svých domcích z trávy a větví něco tak čisťoučkého a parádního vůbec mít. A kde a jak si to mohou takhle čistě vyprat? Kdo ví. A Pepa mezi domorodci rozpoznává i několik Křováků, kteří patří ke zbytkům těch nejpůvodnějších jihoafrických obyvatel, kteří pocházejí až odněkud od Lesotha.

Cesta nás vede pořád dál a dál. Je rovná jako pravítko. Jednotvárnost cesty narušují jen občasné zastávky na odpočívadlech, která tu jsou pravidelně rozmístěna podél silnice. A nebo, když nás zastaví policie. Další policejní kontrole už Pepa automaticky tvrdí, že jsme rodina. Má to však být nějaká veterinární kontrola, chtějí se podívat i dovnitř do auta. Ale nemáme žádný problém. Žádná zvířata nevezeme, jen veterináře Jardu. Cesta se vleče. Ubíhá čím dál pomaleji. Jak se blížíme ke Grootfonteinu, každá cedule ukazující, že Grootfontein je zase o deset kilometrů blíž, se zdá být ve stále větší a větší vzdálenosti. Provoz na silnici je minimální. Ale kilometry přece jen pomalu přibývají. Od začátku naší cesty v Johannesburgu máme už najeto více než 4 tisíce kilometrů.

Asi padesát kilometrů před Grootfonteinem zahýbáme na nevelkou odbočku do Roy's Campu. Spát tu nebudeme. Ani ve zdejším bazénu se tentokrát nebudeme koupat. Navštívíme tu jen malý obchůdek se suvenýry vyráběnými místními Křováky, bušmeny z okolních vesnic. Jedinečnou raritou, kterou vyrábějí, jsou náramky a náhrdelníky ze skořápek pštrosích vajec. Nicméně tyhle věci zapínané obvykle na velký knoflík rovněž z pštrosí skořápky byly dost rozměrné a silné a našim dámám nikterak neučarovaly. Chtěly něco jemnějšího, méně masivního. A tak si nakonec koupil nějaký přívěsek jen Jarda, ostatní pak nejvýše pár drobnůstek. My s Líbou tu kupujeme několik malých přívěsků na krk v podobě žiraf. Nejsou sice nejlevnější, ale třeba tím Křovákům pomůžeme k lepšímu živobytí.

Před Grootfonteinem se krajina trošičku proměňuje. Buš je řidší, pak zase hustší, původní rovina se začíná mírně vlnit. Po dlouhé době tak vidíme první kopečky. Taky začíná být na silnici víc zatáček, byť jsou táhlé a jen velmi mírné. Jinak je ale kolem dokonalá placka, kam jen oko dohlédne. To vynikne zejména tehdy, když nás silnice vyvede na nějakou terénní vlnu. Podle Jardy a jeho kapesní navigace je tahle rovina v nadmořské výšce něco přes tisíc metrů.

Grootfontein je takové malé městečko, které jen projíždíme. Je kolem druhé odpoledne a těch pár obchodů, co tu je, je rovněž zcela beznadějně zavřených. Mezi zděnými a pěkně udržovanými domky nevidíme skoro ani živáčka. Je tu jako po vymření. Až teprve za městem potkáme několik pěších lidí.