No, a tak jsme se už mohli na Afriku těšit, pokud na to v tom shonu ke konci roku byl vůbec čas. Najednou, a řekl bych, že pro mne nečekaně rychle, nastal den odjezdu. Líba sice připravovala některé věci na cestu už týden dopředu, nicméně vlastní balení probíhalo víceméně na poslední chvíli, a většina až opravdu ten poslední den před odjezdem. A protože vím, jak Líba bývá nervní, když se jí do toho pletu, raději jsem se jí snažil jít z cesty. Jako vhodné místo, kam se nejlépe uklidit, jsem zvolil postel. Nejdřív to vypadalo, že Líba se vůbec ke spaní nedostane. Ale nakonec jí na to přece jen nějaká ta hodinka zbyla.

Vstáváme ovšem brzo, už ve tři ráno. Oba jsme lehce nervózní v očekávání věcí příštích. Odlet máme sice až odpoledne, ale za to z Vídně. To především z toho důvodu, že každá jedna letenka s přestupem v Dubaji vyšla z Vídně o nějakých deset tisíc levněji, než bychom zaplatili za odlet z Prahy. A tak máme od cestovky zajištěnou dopravu z Prahy do Vídně, samozřejmě podstatně levnější, než je zmíněný rozdíl v ceně letenky.

Všude máme časovou rezervu, a všude máme spoustu času. V Praze, kam nás veze naše dcera Monika s přítelem, jsme sice už o hodinu dřív, nakonec ale voláme dopravce, protože na domluveném místě stále nikdo není. Dovoláme se, a uklidňujeme se. Je to jasné. Náš dopravce stojí trochu jinde, než jsme my pochopili podle pokynů na cestu. Čeká na nás o nějakých 200 metrů dál, přímo u stanice metra. Jana a Jaroslav tam byli první, bratranec Jarda i my jsme tady i přes náš malý omyl také včas. To jsme vlastně už všichni a můžeme jet. Vláďa s Radkou letí samostatně s Mnichova. Pepa ještě nějak jinak. On musí být na místě první, aby už v době našeho příletu měl pro nás připraveno vše, co je potřeba.

A protože ani cestou do Vídně nenastaly žádné problémy, které by nás zdržely, jsme na vídeňském letišti víc než čtyři hodiny před naším plánovaným odletem. O mnoho dřív, než je třeba. Přezouváme si boty, a bereme si sandály. Do letadla je to mnohem pohodlnější obuv. Tady na letišti už zima není, v Dubaji určitě nebude taky, a na jižní polokouli už vůbec ne. Tam bude léto. Ve Vídni teď ty čtyři hodiny času musíme nějak proflákat po letišti. Proti jiným nám vídeňské letiště připadá maličké jako nějaké vesnické nádraží. S pražskou Ruzyní se to vůbec nedá srovnávat. Lehce pikantní mi přijde, že Líba se tu se svými cigaretami musí zavřít do kuřácké budky. Říkám si, jak je dobře, že já už nekouřím. Tohle by mi asi hodně vadilo, abych musel chodil kouřit do takovéhle zahulené kukaně. A dáme si pivo! Pár eur sebou máme.