Afrika, černý světadíl, byla pro mne dosud nepoznaná část světa, alespoň tedy ta opravdová černá Afrika. A jak si tuhle Afriku člověk jako jsem já představoval? Rozlehlé pouště a savany, nádherná a nespoutaná příroda, tisíce divokých a obrovských zvířat i černé domorodé kmeny. Všechny mé předchozí cesty byly stoprocentně jiné. Všechny byly inspirovány nějakou více či méně dávnou civilizací. A hlavně jejich úžasnými monumentálními stavbami a památkami, které po sobě tyto prastaré národy zanechaly až do dnešních dnů, a nad kterými se člověku nezřídka tají dech. Od téhle cesty jsem očekával něco zcela nového, úplně jiné zážitky. Neuvidíme žádné monumentální stavby, chrámy, ani pyramidy. Budeme poznávat především africkou přírodu a nepřeberné bohatství jejích krás, budeme pozorovat třeba nespočetná stáda divokých zvířat, dnes chráněných a soustředěných především v národních parcích. A snad trošku taky poznáme domorodé lidi, různé národy a kmeny, z nichž některé snad lze ještě alespoň zčásti spatřit tak, jak žijí od pradávna. A možná se nám někde poštěstí, že trochu nahlédneme i do způsobu jejich života.

Tahle cesta do jižní Afriky na přelomu let 2009 a 2010 se rodila těžce. Poprvé jsme o ní mluvili s průvodem Pepou na naší dovolené v Kambodži a Thajsku v roce 2008, kde nám vyprávěl a popisoval krásy jižní Afriky s evidentním zápalem a obdivem k africké přírodě i k lidem, kteří tam žijí. Bylo vidět, že Pepa Afriku opravdu miluje. Že ne nadarmo říká, když má mít cestu na africký kontinent, že jede zase domů, domů do Afriky. Už tehdy jsem byl téměř rozhodnut, že nějakou podobnou cestu s Pepou pojedeme. Nejen proto, že jsme v Africe, nepočítám-li egyptské chrámy a pyramidy, ještě nebyli, ale také proto, že se nám líbilo Pepovo vyprávění, i jeho zřejmé průvodcovské zkušenosti, které jsme měli možnost poznat už tenkrát v Kambodži. Tahle Pepova cesta jihem Afriky není akce z katalogu cestovky. V katalogu sice mají něco trochu podobného, ale jinak je tahle trasa podle Pepových slov "Našlapaný jih Afriky". Je sestavený podle něho. Tak, jak on si myslí, že bychom měli vidět to nejlepší, nejkrásnější a nejzajímavější, co se dá na téměř čtyřtýdenní cestě jihem Afriky vidět. Čili nekatalogová akce, Afrika podle Pepy. Nicméně je celá plně a se vším všudy zajištěná cestovní kanceláří Livingstone, pro kterou Pepa pracuje a pro kterou dělá průvodce.

Víceméně už tehdy, když jsme s Pepou byli v Kambodži a Thajsku, jsem začal uvažovat o téhle cestě na začátek roku 2009. Když se pro něco takového rozhoduji, obvykle mi rozhodování netrvá moc dlouho. Mělo by se jet někdy buď ještě v roce 2008 po vánocích, nebo začátkem ledna následujícího roku. Mirek z Blankou, kteří s námi byli v Kambodži i v Barmě, se vyjádřili, že by se také nechali na tuhle akci zlákat. Ale nechtěli jet hned v roce 2008. Chtěli to odložit až na příští rok. Já, už jednou rozhodnut, jsem ale zase moc otálet nechtěl. Všechno se pomalu začalo zařizovat a zajišťovat. Odlétat jsme nakonec měli 10. ledna 2009. Přihlášených nás mělo být dohromady šest nebo osm, ale nakonec se někteří zase odhlásili. Zbylo nás pak už moc málo, jen čtyři. A tak se celá cesta nakonec k naší lítosti zrušila a neuskutečnila.

Našli jsme si pak něco jiného. Cestu do Mexika a Guatemaly. Podívat se za Mayi mě také lákalo, a stejně jsem o něčem takovém víceméně uvažoval jako o příští možné cestě. Ale hned po návratu ze Střední Ameriky jsem se začal znovu zajímat o africkou cestu s Pepou. Mirek, se kterým jsem potom navštívil Pepu na jeho chalupě, měl zájem o termín přes vánoční svátky a přes Nový rok, aby jejich syn, kterého chtěli vzít sebou, přišel o co nejméně školy. Všichni, i Pepa, jsme s tím termínem začali takhle počítat, a v cestovce začali cestu podle toho připravovat. Původně nás mělo jet devět. Mirek ale nakonec z různých důvodů Afriku pro svou rodinu zrušil, takže nás mělo být šest, byť s nějakým akceptovatelným příplatkem za menší počet účastníků. Pak už po zaplacení ubyl další a začalo to zase vypadat bledě, že by nás zase mohlo být málo. Kromě nás Pepa domluvil další dva cestovatele: Janu a Jaroslava. Ty Pepa podobně jako nás přesvědčil k téhle Africe někde ve Vietnamu nebo v Kambodži. Já jsem pak na Afriku uvrtal a přesvědčil svého bratrance Jardu. Ani to kupodivu nedalo moc práce a on se pak ohromně na Afriku těšil. No a pak tu byl pochopitelně ještě Pepa jako průvodce. I s Pepou nás tedy bylo nakonec jen šest, což je sice na cestu příjemně malá skupinka, ale taky jsme se báli, aby se do odletu ještě někomu něco nestalo, aby někdo neonemocněl, a abychom opravdu na dovolenou odjeli.

Ale pak se stalo, že v posledku nás jelo ještě o dva víc. Naše skupinka se už dost na poslední chvíli rozrostla ještě o Radku a Vláďu. Vláďa mě znal přes svoje rodiče, kteří o naší cestě věděli. A tak se Radka a Vláďou rozhodli, že když to půjde, tak se k nám přidají. Ještě nebylo úplně pozdě, jen si museli sehnat jiné letenky, než jsme měli my. A tak jsme se konečně, po mnoha změnách, dopočítali k tomu, že nás včetně Pepy pojede osm.