Letadlo společnosti Emirates, které s námi míří do Dubaje, je obrovský Boeing pro více než 400 cestujících s deseti sedadly v jedné řadě. V celém letadle není volné ani jedno jediné místečko. Každé sedadlo má vlastní obrazovku s multimediálními aplikacemi, spoustou hudby, filmů, můžeme poslouchat rozhlas, sledovat televizní stanice, hrát počítačové hry, dokonce má každý ovladač také snímač platební karty a můžete si přímo ze svého sedadla i zatelefonovat. A tak střídáme nějakou zábavu s vcelku dobrým jídlem i pitím, a těch pět a půl hodiny letu z Vídně do Dubaje kupodivu poměrně rychle uteče.

V Dubaji máme znovu spoustu času, skoro šest hodin. Ještě není jedenáct zdejšího času, odlétat máme až před pátou ráno. Tak co dělat takhle pozdě v noci? Letiště tu je veliké, trochu se projdeme. Koukáme na tu umělou přírodu, co tu v letištní hale mají, a hledíme si najít nějaký pivní bar. Jasně! Zajdeme s Jardou na pivo. Doma na to nějak nebyl čas, tak musíme v Dubaji. Líba si dá jen jedno, my s Jardou si dáme asi po čtyřech. Začínáme být dobře naladěni a vypadáme určitě trochu veseleji, než kdybychom cucali nějakou limču. Líba občas uklidňuje naši vášnivou diskusi vedenou většinou o naprostých blbostech. Samozřejmě jako doma u piva probereme politiku, ženský, nastávající africkou cestu, a taky spoustu dalších zbytečností, na jaké obvykle v hospodě dojde.

Nějak neřešíme, jak to tu s pivem chodí. Neznáme kurs místní měny, ale počítáme, že to tu nebude nejlevnější. Jarda to zaplatí kartou, a srovnáme si to spolu až pak doma. A tak se stalo, že jsme se v Dubaji dost dobře naladili pivkem, který jedno přišlo na víc než dvě stovky. Ale co! Máme přece dovolenou! Nebudeme tu na sucho jako nějací Alláhovi věřící, kterých je tady okolo nás víc než dost. A co víc - cenu toho piva přece zjistíme až doma!