Moje vzpomínky na fotografické začátky "Něco z historie, aneb z mého fotografického života" se zmiňují o tom, že první digitální fotoaparát, který mne zaujal, byla Minolta Dimage Z1. Docela dlouho a důkladně jsem pátral po všemožných internetových serverech, které se zabývají fotografováním a fotografickými přístroji, co je dostupné, jaké mají různé přístroje vlastnosti, četl jsem všelijaké recenze a porovnání jednotlivých přístrojů. Konečně jsem se pak rozhodl opravdu pro nákup Minolty Z1. Zjistil jsem však, že už za dva tři týdny se má u nás na trhu objevit nástupce Minolty Z1, model Z2. Měl už podle internetových zdrojů dobré reference, a to především ze zahraničí, kde se tou dobou už prodával. Počkal jsem si tedy na novější model, až se bude prodávat i u nás, a na jaře roku 2004 jsem si koupil Minoltu Z2. Musím ještě předeslat, že fotoaparát se správně jmenuje Konica Minolta Dimage Z2. Takové chaotické pojmenování, to zdvojení značek, nastalo po sloučení firem Konica a Minolta v roce 2003. Já po tomhle vysvětlení už budu používat jen název Minolta. Měl jsem tenhle foťák asi jako jeden z prvních u nás a stál tenkrát fůru peněz. O rok či dva roky později se dal sehnat další a novější model ani ne za třetinu ceny. Ale takový už je vývoj trhu. Prakticky všechny fotografie, které můžete vidět v mých fotogaleriích do roku 2009 včetně, jsou vyfoceny tímto digitálem.

Na Minoltě Z2 jsem oceňoval třeba to, že má přepínatelné menu i prohlížení fotek do hledáčku. Když už se mi výrazně zhoršil zrak na blízko, není třeba, abych si nasazoval brýle. To jsem si nějak neuměl představit, abych třeba běhal po bolívijské džungli a tahal z kapsy brýle, abych si mohl něco přenastavit. Byl jsem přesvědčen, že asi každý digitál, který si třeba pořídím v budoucnu, bude muset splňovat podmínku, aby všechno na něm bylo možno volitelně přepnout do hledáčku. To nesplňovaly třeba digitální zrcadlovky, které mají každopádně lepší parametry, především větší čip, a lze s nimi docílit výrazně lepších výsledků. Proto jsem zatím stále fotil s Minoltou Z2, jinak bych už asi nějakou digitální zrcadlovku měl. A fotil jsem s ní poměrně dlouho, až do roku 2009. Nebýt toho, že mi v Istanbulu spadla z lavičky a poškodil se v ní hledáček, asi bych s ní fotil ještě mnohem déle.

Od podzimu 2007 jsem začal používat i polarizační a další filtry, které jsem do té doby pro Z2 nemohl u nás sehnat. Rozmyslel jsem se totiž příliš pozdě. Minolta na začátku roku 2006 ukončila výrobu fotoaparátů, a už v té době nebylo u nás nic takového k sehnání. Děkuji tímto Honzovi, který mi nástavec pro filtry k Minoltě včetně nějakých filtrů přivezl z USA. Dokoupil jsem pak navíc už jen šedý přechodový filtr.

Naučil jsem se s Minoltou postupně zvládat všechno možné. Úplně zezačátku jsem fotil na automatiku, případně některé scénické režimy, ale to jsem postupně zcela opustil a používal už jen režimy priority clony či času. K automatice jsem se vracel jen při focení v interiéru s bleskem. Postupně jsem se naučil využívat kompenzaci expozice, naučil jsem se odhadovat, co kdy a jak je potřeba, a tím výborně doladit pořizovanou fotografii. Velmi jsem oceňoval konstrukci fotoaparátu Minolta Z2. Foťák se dal výborně držet a používat, a to velmi dobře i jen jednou rukou. Do ruky skvěle zapadl a všechny funkce a veškeré ovládání bylo perfektně v dosahu palce či ukazováčku pravé ruky. A to včetně právě mnou hojně používané kompenzace expozice. Takže jsem mohl bez nejmenších potíží fotit i v dešti, kdy nebylo problémem držet v levé ruce deštník, nebo použít levačku na nějaké držení se v neobvyklé poloze a podobně.

Mezi méně příjemné věci patřilo poněkud dlouhé a někdy i téměř neproveditelné ostření za špatných světelných podmínek. Možná bych býval u Minolty někdy uvítal trošku větší ostrost fotografií, ale vcelku jsem byl spokojen. Desetinásobný zoom fungoval docela slušně a vcelku mi postačoval. Jen na to nejdelší ohnisko se málokdy povedlo udělat obrázek dostatečně ostrý. To mohlo být, a s největší pravděpodobností i bylo, dáno nepřítomností stabilizátoru a samozřejmě mou rozklepanou pazourou. Stabilizátor mi jinak ale příliš nechyběl. Například v muzeu v Mexiku v roce 2009, kde se mohlo fotit bez blesku, jsem pořídil docela dobré obrázky "z ruky" na dost dlouhý čas. Byť mě to stálo nemalé úsilí, zadržování dechu, a odcházel jsem z muzea ufuněný, jako bych lezl někam na velký kopec. Kliknutím na obrázek se můžete dostat do mé fotogalerie z Mexika a Guatemaly. Můžete se podívat na všechny obrázky z mexického Antropologického muzea. Vězte, že některé z nich jsou vyfoceny Minoltou z ruky časem až 1/5 vteřiny. I to jsem dokázal udržet, když jsem se dostatečně soustředil. Už jsem si prostě na Minoltu za těch pár let zvykl, a věděl jsem, co potřebuje, a jak mám asi co fotit. Musím ještě říct, že 4 megapixely byly plně dostačující. Jen poprvé, kdy byly paměťové karty ještě hodně drahé, při cestě do Egypta v roce 2004 jsem nefotil na plné megapixely, které Minolta umí. Kvalita obrázků z fotoaparátu není záležitostí megapixelů, ale především optiky, čipu a taky asi dost i softwaru.

Pokud by někoho zajímaly další podrobnosti o Minoltě Z2, zkuste si najít na internetu nějakou tehdejší recenzi. Poslední obrázky pořízené Minoltou Z2, které jsem mezi své fotogalerie umístil, jsou z Istanbulu 2009. Na fotogalerii z Istanbulu se můžete podívat kliknutím na obrázek z istanbulské podzemní cisterny. Jak jsem se již zmínil, v Istanbulu jsem Minoltu rozbil. Istanbul jsem sice ještě dofotil, foťák fungoval, i když jsem úplně jistě nevěděl, jestli opravdu fotím a jak budou případné fotky vypadat. V hledáčku jsem ovšem viděl většinou hodně špatně, někdy vůbec, co vlastně fotím. Mrzelo mě to, byl jsem na sebe hodně naštvanej, ale co se dalo dělat. Po návratu z Istanbulu šla Minolta do opravy. Přestože tam zůstala až prakticky do konce roku 2011, už ji nikdo neopravil. Zejména proto, že Minolta se už v roce 2006 zcela nečekaně rozhodla ukončit veškerou výrobu fotoaparátů a veškerých dalších souvisejících doplňků, včetně náhradních dílů. A já jsem tím pádem Minoltu Z2 přestal používat. Jako první můj digitální fotoaparát mi samozřejmě Minolta Z2 posloužila velmi dobře, svého času jsem s ní byl docela spokojený, ale především jsem se s ní hodně naučil.