Se zrcadlovkou Nikon D5100 jsem fotil dlouho, předlouho. A používal jsem ho jako hlavní a prioritní fotoaparát až do roku 2017. Kromě toho jsem používal ještě Canon D10, pokud jsem chtěl fotografovat něco pod vodní hladinou. Ale nastal čas, že se něco změnilo, i když jsem nějakou změnu vůbec neplánoval. Musel zkrátka přijít nějaký impulz.

Tím impulzem ke změně bylo to, že při návštěvě zoologické zahrady v září 2017 ve slovenské Bojnici se mi právě při odchodu ze ZOO rozbil zip na mém fotobatohu. A to byl malér. Bez tohohle mého báglu jsem prakticky šest let nemohl nikam, pokud jsem někde chtěl něco fotografovat. Záhy se doma během pár dní ukázalo, že rozměr i charakter onoho zdrhovadla jsou natolik nestandardní, že mi ho nejspíš nikdo neopraví. A i kdyby, co budu do té doby dělat? Rozhodl jsem se tedy koupit batoh nový...

Chtěl jsem si koupit fotobatoh stejný, protože mi dosud sloužil fakt dobře, neřkuli skvěle. Jenže chyba lávky! Stejný batoh Tamrac Evolution už výrobce dost dlouho nevyrábí. Musel jsem tedy bohužel koupit podobný model. Na výběr moc nebylo, tak to byl nakonec fotobatoh Tamrac Corona. Byl prakticky za stejnou cenu jako můj předchozí fotobatoh, ale měl oproti tomu starému modelu Evolution 8 několik nedostatků. Chyběly mu totiž některé zapínatelné prostory a kapsy, byl taky o něco menší, ale naštěstí jsem se, sice tedy až na poslední chvíli, rozhodl koupit ten ze všech největší model batohu Tamrac Corona 20. Ovšem i tenhle největší model Corona je o dva tři centimetry ve všech rozměrech menší než Evolution 8 a s místem se v něm vždycky musím docela poprat. Nakonec v něm ale nosím víc věcí a objektivů než dřív. Lépe využívám vnitřního prostoru a to částečně i díky tomu, že jsem si ho lépe pomocí přihrádek rozdělil, když používám ještě jenu vnitřní přihrádku ze starého Evolution 8. Místo chybějících vnějších horních kapes jsem nakonec musel přikoupit externí kapsy, které jdou na horní boky batohu přidělat. To ovšem celý fotobatoh prodražilo o nemálo stokorun, které na tom ale vcelku nejsou nijak vidět. A hodně dlouho mi to trvalo, než jsem si novému fotobatohu jakž takž přivykl.

Ale zpět od fotobatohu k fotoaparátu. Nějak mi v té době začalo vrtat hlavou, jestli by se k novému fotobatohu taky nehodil nový fotoaparát. Já vím, že by to mělo být spíš obráceně, tedy k novému fotoaparátu nový batoh, ale u mne to zkrátka bylo takhle. Důvodem k tomu, že mi to hlavou vůbec začalo vrtat, bylo to, že jsem začal mít pocit, že Líbě její nový Nikon Coolpix P900 nějak líp ostří. A navíc bylo jasné, že i moje zrcadlovka Nikon D5100 přece jen už poněkud zestárla. Zapínací páčka už kupříkladu silně drhla, na fotkách taky byl sem tam už vidět nějaký ten vadný pixel. Zkrátka Nikon D5100 už se mnou byl leckde a měl tudíž i ledasco za sebou. Jinak jsem s ním byl docela spokojený, postupně přece však už ne tolik, jako na počátku. Nároky člověka, jako jsem já, přece jen časem poněkud rostou.

Nechtěl jsem samozřejmě nic jiného než Nikon, protože jsem chtěl stále používat svoje stejné objektivy a věděl jsem, že jsou na trhu ještě těla Nikonů řady D7000, nepočítám-li fullframy (mají větší velikost čipu), které jsou už opravdu spíš jen pro profesionály, a to evidentně také svojí nemalou cenou. Při pátrání po nějakém Nikonu jsem pak narazil na Nikon D7500, který nebyl ještě ani příliš dlouho na trhu, a před ním byla v celé sedmitisícové řadě podivná mezera. Přečetl jsem různé recenze, které byly víc než povzbudivé. Tenhle model podle všeho vypadal jako docela velký technologický skok od předchozího modelu z řady 7000. Nakonec jsem tedy zašel do prodejny, kde jsem kupoval celou svou předchozí fotografickou výbavu s Nikonem D5100, a vlastně o rok dříve i nový foťák Nikon pro Líbu (a vlastně nejen to). Po nedlouhém rozhovoru s prodávajícím jsem se definitivně rozhodl. Budu mít nové tělo! Nový Nikon! Nějaký nepříliš dlouhý čas jsem na samotné tělo Nikon D7500 sice musel čekat, ale už v říjnu jsem se mohl radovat z nového fotoaparátu. Pak jsem ještě o něco déle čekal na další baterie, které jsem chtěl mít dohromady tři a které jsem nakonec všechny musel reklamovat, protože ty první dodané byly do nějakých o něco starších modelů a neměly ještě potřebný čip. A tenhle můj nový fotoaparát nechtěl mít s těmi nečipovými bateriemi nic společného.

Nákup nového těla D7500 (v té době Nikon už nic lepšího a dražšího, než fullframy neměl) však nebyla zrovna levná záležitost a tak jsem zatím objektivy neměnil. Mohl jsem stejně dobře používat ty, které jsem měl k modelu D5100, i když se leckde psalo, že tohle tělo by si zasloužilo lepší objektiv, než je třeba zrovna můj Nikkor 18–105mm. Možná někdy na nějaké nové objektivy taky dojde. A když, tak později. Třeba ale taky ne. Uvidí se, co bude dál.

Už při prvním fotografování, kde jsem fotoaparát zkoušel a sžíval se s ním na výletě na Třebíčsko ještě v říjnu 2017, jsem zjistil překvapující věci, které mne překvapily opravdu příjemně. Pomohl jsem si, sice za nemálo peněz, k opravdu mnohem lepšímu tělu, než jsem měl do té doby. Nebudu zabíhat do přílišných podrobností, rozdílů mezi oběma modely jem mnoho, ale v zásadě jsem si pomohl za prvé k mnohem lepšímu ostření a za druhé k výrazně lepšímu ovládání.

Ruční zaostřování jsem nikdy nepoužíval, výjimečně jsem ho kdysi vyzkoušel, ale neosvědčilo se mi to. Asi to chce lepší zrak, než mám já. Pro automatické zaostřování má Nikon D7500 mnohem více zaostřovacích bodů, a já mám na výběr o několik kombinací zaostřovacích bodů více, než u modelu D5100. Ale co hlavně, vhodnou kombinaci pro uvažovaný snímek si narozdíl od D5100 mohu změnit s okem přiloženým k hledáčku, aniž musím vstoupit před displej do menu. To bylo u D5100 velmi nepraktické a byla to jedna z věcí, která mi na D5100 nejvíc vadila.

Nikon D7500 je trochu těžší a o něco větší, než D5100. Avšak k ovládání fotoaparátu má větší počet tlačítek a také, a to se mi ukázalo jako téměř zásadní, má o jedno ovládací kolečko více. S Nikonem D5100 jsem skoro vždycky fotil s prioritou času nebo prioritou clony s automatickým nastavováním citlivosti v rozmezí daném mým nastavením. Ten čas nebo clonu jsem pak nastavoval ovládacím kolečkem v zadní části fotoaparátu, přičemž druhý parametr, stejně jako citlivost si už nastavil fotoaparát sám. To druhé ovládací kolečko Nikonu D7500 je úžasné. Brzy jsem začal při fotoaparátem automaticky nastavované citlivosti (ISO) fotit na takzvaný manuální režim, kdy si sám nastavuji clonu i čas zadním a právě i tím druhým předním ovládacím kolečkem, které model D5100 neměl. To mi začalo velice vyhovovat a brzy jsem se s tímhle novým tělem naučil fotografovat právě takhle, na mauální režim. Jedinou výjimkou je, když potřebuju použít blesk, to pak fotím na automat, protože tak fotím málokdy, a nemám žádná nastavení dostatečně vyzkoušená a zvládnutá. Focení na manuálním režim taky odstranilo takovou trošku jako vadu, která mě zpočátku překvapila, a sice, že když je v záběru trochu větší kus oblohy, fotka je v případě priority clony či času trochu víc tmavá, než by se mi líbilo. Fotím-li na manuální nastavení, pak tohle nepozoruji. Ta tmavší fotka s oblohou jde celkem snadno přisvětlit v počítači, nebo i korigovat přímo při focení kompenzací expozice, nicméně v případě focení na manuální režim se mi tenhle problém objeví jen naprosto výjimečně.

A ještě jsem se nezmínil u Nikona D7500 o jedné věci a to je citlivost, kterou mám nastavenou na automatické nastavování a které pak přizpůsobuji čas i clonu, aby všechno bylo tak nějak jak se patří v rovnováze. Tam, kde jsem s Nikonem D5100 fotografoval na ISO 1000, s Nikonem můžu jít s parametrem ISO až na hodnotu 10000 při zhruba obdobné kvalitě výsledné fotografie. To pro mě taky byla celkem překvapivá věc. Čím dál míň jsem pak používal "světlý" objektiv Nikkor 35mm se světelností F1.8, neboť v kombinaci se stabilizátorem při patřičně zvýšené citlivosti jsem přestal cítit potřebu tento objektiv nasazovat a používat. Téhle umožněné vysoké citlivosti jsem byl vděčný třeba i za to, že v australské zoo "Australia" jsem byl schopen úspěšně vyfotit tasmánského čerta, který byl v temné kóji osvětlené jen jednou poblikávající malou zářivkou vysoko u stropu. Se starým foťákem bych si onoho tasmánskýho ďábla fakt vyfotit nedokázal. Tím jsem si jist.

Nový fotoaparát mi také nabídl lepší a větší obraz v hledáčku a prakticky veškeré ovládání všeho důležitého pro aktuální focení vnějšími tlačítky, na která si člověk velice rychle zvykne. Tím odpadá nepříjemná ztráta času při hledání a nastavení potřebných parametrů v menu, kdy musíte s fotoaparátem od oka, nasadit brýle a tak. Jako jedinou věc, kterou nemá Nikon D7500 lepší než D5100, je zadní displej. Nelze s ním otáčet všemi směry, jako u Nikonu D5100. Nikon D7500 má možnost zadní displej pouze vyklápět ve svislém směru. No, vzhledem k tomu, že s otočným displejem jsem se o selfíčko pokoušel, pokud si vzpomínám, jen jednou na Madagaskaru, kdy jsem měl na své poněkud překvapené hlavě živého lemura, a rovněž vzhledem k tomu, že jsem nakonec vnější displej používal zřídka a většinou při jízdě autem a focení směrem, kam bych hlavu k hledáčku nedal, mi to zas až tolik nevadí. No, a výklopný displej sem tam výjimečně použiju při focení dole od pasu, když nechci, aby si fotografovaní všimli, že je fotím.

S Nikonem D7500 musím konstatovat maximální uspokojení, i když jsem stále fotil na původní objektivy. Pokud by vás zajímalo víc podrobností, jistě si najdete na internetu nějakou recenzi, kde se dozvíte mnohé další, co já nedokážu posoudit a vyzkoušet. Každopádně pro mě je tahle nová zrcadlovka ve všech směrech výrazně lepší, rychlejší, přesnější, s lepší kresbou a taky podstatně lépe ovladatelná, takže spokojenost fakt veliká. Až teda na tu cenu. Ta byla veliká taky...

No, a jak se dalo předpokládat, došlo postupně i na nové objektivy. Jako první došlo na nový teleobjektiv. Tamron 70-300mm už opravdu dosluhoval. Kdysi v Ugandě v roce 2014 jsem sebou švihnul na zem, když jsem klopýtl o klacky, které nebyly vidět, spadl jsem na něj. Byla to pořádná rána. Foťák to tehdy přežil, ale teleobjektiv se zdál být rozbitý. Asi za půl hodiny jsem ho tenkrát znovu zkusil použít a rozběhl se. Jenže taky sem tam začal zlobit, někdy stávkoval při ostření. Občas k zaostření nedošlo, protože zaostření objektivu podivně vibrovalo. Stávalo se to jen zřídka, někdy to trvalo jen jednu či dvě vteřiny, pak teleobjektiv zas fungoval dál, jako normálně. Postupně se však stávalo, že problematické chování teleobjektivu se prodlužovalo. Stále častěji se stávalo, že jsem musel ručně přeostřit úplně jinam a nebo že jsem musel foťák vypnout a znovu zapnout, abych mohl ve fotografování a automatickým zaostřením pokračovat.

A tak když jsme se chystali na leden 2020 na naši další africkou cestu, už jsem se bál, že bych s tímhle teleobjektivem mohl mít vážné potíže a že by mi už neposloužil tak, abych s tím vyfotil všechno, co bych třeba chtěl, nebo potřeboval. Protože jsem rozhodně byl po fotografické stránce s Tamronem 70-300mm spokojený, tak logicky padla volba na jeho nástupce. Ten jsem našel, byl trošku dražší, ale byl. A také recenze se o něm rovněž zmiňovaly pochvalně. Takže se dá říct, že jsem prakticky už ani nic jiného nehledal, protože ostatní objektivy, které by měly třeba větší ohniskovou vzdálenost a nebo i významně lepší světelnost, už byly přespříliš drahé a taky až nepatřičně veliké. Ne, že by se mi nelíbilo něco takého mít, ale jak se říká ocamcaď pocamcaď. Nejsem přece žádný profesionál. Už takhle mám ve fotovybavení spoustu peněz. V září 2019 se tedy moje portfolio objektivů rozrostlo o nový Tamron 100-400mm F4,5-6,3 AF Di VC USD. A musím říct, že ani tenhle Tamron není žádný drobeček. Musel jsem mu ve svém fotobatohu vyrobit novou a hlubší kapsu, aby se mi tam vešel. Ale na to je ten fotobatoh připraven. Vnitřní uspořádání se dá pomocí několika přepážek a suchých zipů modifikovat dle potřeby. Tamron 100-400mm je opravdu důstojný nástupce modelu 70-300mm. I tímhle novým musím vyjádřit velkou spokojenost. Přišel jsem tím pádem k většímu přiblížení, kdy po přepočtu na čip mé zrcadlovky Nikon D7500 na místo maximálního ohniska 450mm dosáhnu až na 600mm. Ať s přepočtem nebo bez, je to zkrátka o třetinu víc. K ohnisku 2000mm, jaké má Líba na svém Nikonu P900, se sice relativně moc nepřiblížím, ale i tak je lepší, než předtím... A tentokrát už i lepší, než měl svého času svých 560mm Canon SX10. Sice má nový Tamron 100-400mm ve srovnání se svým předchůdcem o něco horší světelnost, ale v praxi při focení mi to nikdy nepřišlo. Tamron 70-300mm jsem si pak vzal ještě spolu s novým 100-400mm v lednu 2020 do Afriky. Hodil se a i tam s těmi svými chybami celkem dobře posloužil. Nakonec jsem ho půjčil kámošce Míle k jejímu Nikonu, neboť ona žádný teleobjektiv nebo ultrazoom sebou neměla. Bohužel mě to napadlo až o několik dní později, než mohlo. Míla by si tam mohla z přiblížením teleobjektivem vyfotit mnohem víc krásných zvířátek, která jsme tam viděli. No a po návratu z Afriky jsem pak starý teleobjektiv Tamron přestal používat úplně.

Někdy v půlce roku 2023, kdy jsme se chystali na další africkou cestu, i když z ní pak z různých důvodů sešlo, jsem začal uvažovat o náhradě objektivu Nikkor 18–105mm. Dospěl jsem prostě do stavu, kdy už jsem usoudil, že jako základní objektiv už mi pomalu dosloužil. Mám ho dlouhých 12 let a už jsem měl pocit, že už mu nezbývá z jeho životnosti mnoho. Navíc se už z něho začala svlékat gumová obroučka pro nastavování zoomu a uvolnil se na něm taky jeden z bakelitových kroužků. Odnesl jsem ho tedy do opravy společně s fotoaparátem a dalšími objektivy na vyčištění, a to do prodejny, kde jsem dosud prakticky všechno svoje fotovybavení nakupoval a servisoval. Ale už jsem byl rozhodnutý, že ho po takové době opravdu nahradím něčím lepším. To byl srpen roku 2023.

V prodejně mi vždycky dobře poradili, a tak jsem se tam před finálním rozhodnutím radil opět. Měl jsem z internetu vyhlédnutý objektiv Nikkor 24-120mm F4 G ED VR AF-S. Světelnost F4 v celém rozsahu zoomu se mi taky velmi zamlouvala, už jsem totiž věděl, že nízká světelnost objektivy až neuvěřitelně prodražuje. Nikkor 24-120mm byl sice hodně drahý, ale recenze o něm psaly velmi pochvalně. A taky jsem si říkal, že dražší a lepší foťák také si zaslouží dražší a lepší objektiv. V prodejně mi to ovšem začali trochu rozmlouvat. Že prý je pro můj foťák zbytečně drahý a že je určený spíš k fullframovým fotoaparátům a tak. Mluvili jsme tedy o různých alternativách a dalších možnostech. Už z internetu jsem věděl, že těch možností je méně než dřív. Výrobci fotoaparátů začali vyrábět takzvané bezzrcadlovky s jinými závity pro objektivy a výrobní portfolio objektivů se rozdělilo. Část objektivů se už vyrábí je pro ony bezzradlovky, část pro zrcadlovky, jako mám já. Nestudoval jsem to podrobně, neboť informací a webů věnujících se fotografování je opravdu nepřeberné množství, ale opravdu výběr v objektivech Nikkor pro mou zrcadlovku byl znatelně menší, než před několika lety. Prý mi by dobře jako základní objektiv posloužil Tamron 18-200mm F3,5-6,3 AF DiII VC, ten prý byl asi nejlepší. Je prý opravdu dobrý, za relativně nízkou cenu, má přitom slušný ohniskový rozsah... Jenže... Už je všude vyprodaný. Bohužel. Nikde na internetu už se koupit nedá. A tak přišla řeč na další varianty. Některé mi nevyhovovaly ohniskovým rozsahem, jiné byly už jen jako bazarové kousky stejně jako by byl i Tamron 18-200mm. Bazarové kousky jsem ovšem nechtěl, vždycky jsem bál kupovat použité věci. Už jsem prostě takový. Až posléze, když jsem měl ještě nějaký dotaz k mému fotoaparátu D7500, pán v prodejně otočil. Že prý nějak zapomněl, že mám Nikon D7500 a že myslel, že D7000. A že tedy Nikon D7500 je vskutku vynikající tělo a tomu, že by prý onen mnou původně uvažovaný Nikkor 24-120mm určitě slušel. Tenhle fotoaparát prý dokáže výborné vlastnosti objektivu zužitkovat. A tak jsem si ho objednal, na prodejně ho právě neměli. Trvalo to pouhé tři dny a už jsem si mohl Nikkor 24-120mm F4 G ED VR AF-S na vlastním těle, myslím tím samozřejmě tělo zrcadlovky Nikon D7500, vyzkoušet. No, paráda. Šlapal jako hodinky. A fotky perfektní, pokud jsem něco nepokazil já sám svou vlastní nepozorností či blbostí.

No a během pár dní, nedalo mi to, jsem se podíval na internetu, jak je to s objektivem Tamron 18-200mm F3,5-6,3 AF DiII VC na internetu, když o něm prvně v prodejně mluvili jako dobrém. Opravdu Tamron 18-200mm byl všude vyprodaný. Jen v jednom jediném internetovém obchodě ho ještě uváděli, že ho mají skladem. Říkal jsem si, že bych ho mohl používat tam, kde nebude potřeba měnit objektivy, kde nebudu potřebovat teleobjektiv, ale kde přesto budu pro jistotu chtít alespoň trošku delší ohnisko, kdyby pro to se naskytla nějaká příležitost. Cena objektivy byla opravdu nízká a bezmála za poloviční cenu, než jakou uváděly ostatní internetové obchody, které už ho měly vyprodaný. No, přiznám se, moc se mi to nezdálo. Nedodají mi bazarový kousek? Nebo to zapomněli z nabídky smazat a že ho ani v tomhle obchodě už nemají? No nic, pár dní jsem se rozmýšlel, mezitím jsem si v obchodě vyzvedl opravené a vyčištěné objektivy, objednal si Nikkor 24-120mm F4 G ED VR AF-S. V obchodě jsem se taky zmínil, že jsem v tom a tom jednom jediném obchodě ještě v nabídce našel onen Tamron 18-200mm, ale že nevím, jestli ho opravdu mají. Bylo mi řečeno, že kdybych Tamron 18-200mm opravdu chtěl, ať se nebojím, že majitele toho obchodu osobně zná, a že je to velice internetový obchod, kde mě opravdu nijak neošidí.

Přesto mi to nedalo, raději jsem do internetového zavolal, jestli Tamron 18-200mm opravdu mají ještě na skladě a nezapomněli ho vyškrtnout, a taky jestli to není nějaký bazarový kousek. "Moment, já se podívám," zněla odpověď. A za dvě tři minuty mi sdělují, že ho drží v ruce, takže ho tedy opravdu mají a je fungl nový v originálním balení. A tak jsem už na nic nečekal a za onu vskutku nečekaně nízkou cenu jsem si ho objednal taktéž. Takže stejně jako Nikkor 24-120mm používám od srpna 2023 tam, kde se mi to hodí, také objektiv Tamron 18-200mm F3,5-6,3 AF DiII VC. S oběma jsem zatím spokojen, fungují jak mají a výsledky jsou očekávané, ne-li lepší. Opravený Nikkor 18–105mm jsem pak věnoval své dceři Pavlíně, neboť její základní objektiv k jejímu Nikonu se jí nedlouho předtím nějak rozbil.

Ještě dodám, že k objektivu Tamron 18-200mm mám jen jednu malou výhradu. Zatímco všechny ostatní objektivy mají v přední části kroužek na zoomovaní a v bližší části směrem k zrcadlovce kroužek pro ostření, U Tamronu 18-200mm je to však právě naopak. I když je ten ostřící kroužek relativně úzký, přesto silou dlouholetého zvyku často sahám dopředu a namísto změny ohniska měním zaostření, které jinak samozřejmě používám automatické. Nic moc se neděje, poznám to okamžitě, že sahám jinam, než chci, takže se opravím, zazoomuju jak potřebuju a automatika záhy vykoná nové zaostření. Nic se tím nezkazí, jen mě to asi vteřinu možná dvě zdrží. Je to však jen taková drobnost, na kterou si snad brzy zvyknu.