Nedlouho potom, co jsem rozbil v Istanbulu svou Minoltu, jsem se rozhodl pro koupi něčeho nového. Ale začal to být problém. Určitě jsem nechtěl nějaký malý kompakt, ale něco pořádnějšího. Přestože jsem věděl, že brýle už nosím na krku skoro pořád a běhal jsem tak s nimi i po yucatánském pralese, pro pravou zrcadlovku jsem se nějak stále neodvážil rozhodnout. A to i přesto, že se zrcadlovkou už delší dobu fotila moje starší dcera Pavlína. I přesto, že jsem viděl, jak jsou její fotografie skvělé. A jasně lepší, než ty moje. Pokud jsem však něco našel mezi těmi nejlepšími fotoaparáty, které nebyly zrcadlovkami, tak mi to nevyhovovalo. Jednak jsem chtěl, abych mohl používat pokud možno normální tužkové baterie. Pokládal jsem to tehdy za velkou výhodu. Stane-li se něco s bateriemi či nabíječkou, náhradu seženu prakticky kdykoliv a kdekoliv. Se specifickou baterií a nabíječkou jinou pro každý model tomu tak není. Hlavně a především mi však šlo o to, abych na novém fotoaparátu mohl používat filtry. A takových fotoaparátů už zase mnoho na výběr nebylo.

Nejvíc se mi zamlouval Canon PowerShot SX10 IS. Ten se mi zdál se být ze všech modelů nejpřijatelnější. Nicméně tenhle foťák neměl závit ani žádný nástavec na filtry. Firma Canon k němu prostě s ničím takovým nepočítala. Na zahraničních webových serverech jsem našel nějaký adaptér vyráběný nějakou jinou firmou, ale v Česku nebyl k sehnání. Měl být nasaditelný namísto sluneční clony na bajonetový závit, bylo by ovšem nutno zakoupit nové filtry jiné velikosti. V obchodě mi vysvětlili, že pokud to v Česku nikdo nedistribuuje, tak mi to jednoduše neseženou, a klidně mi začali tvrdit, že můžu používat své stávající filtry od Minolty, které před objektiv jsou "zašroubovat". Na mou otázku, jak to bude s reklamací prasklého objektivu, když tam není závit, a já tam budu šroubovat něco, co tam nepatří, už mi ovšem odpovědět nedokázali. Jen že to prý zákazníkům doporučují a oni že to tak používají. Tak to mě teda dostalo! Nákup tohohle Canonu jsem tedy vzdal a pátral jsem po něčem jiném. Nicméně jsem si nějak nemohl vybrat, a posléze jsem po nějaké době narazil na český internetový obchod, který už zmíněný adaptér na filtry pro Canon SX10 nabízel i u nás. To nakonec rozhodlo. Ukázalo se, že nástavec i filtry už v u nás dostupné jsou. A tak jsem si Canon PowerShot SX10 IS i s adaptérem a filtry objednal a nakoupil najednou, někdy v srpnu 2009.

V té době byl ještě na trhu model SX1, který byl výrazně dražší, a uměl na rozdíl od SX10 video v HD kvalitě. Ale zase o něm psali, že má na úkor toho nějaké horší fotografické vlastnosti. Protože natáčení videa ve foťáku prakticky nepoužívám, párkrát jsem to jen zkusil kdysi na nové Minoltě, tak nebylo co řešit a o čem dumat. Nějakou recenzí fotoaparátu Canon Powershot SX10 IS nebo také SX1 určitě na internetu najdete, bude-li vás to nějak blíže zajímat.

První zkušenosti s novým Canonem však byly docela tristní. Vůbec se mi fotografie nedařily. Byl jsem z toho velmi rozčarován, protože mě čekala téměř čtyřtýdenní cesta po jihu Afriky, a tam bude opravdu co fotit. Prakticky všechny postupy, které jsem již naučené a zažité z Minolty, jsem mohl zapomenout. Tady mi to nějak nefungovalo. A tak jsem nějakou dobu přestal používat prioritu clony či času, i kompenzaci expozice, a začal fotit většinou na automatiku. Doufal jsem, že se to časem postupně naučím, a že si na jiný způsob práce časem zase zvyknu. Když se mi ale v některých případech ani nezadařilo pořádně zaostření na to správné místo, které jsem zaostřit chtěl, moje rozčarování bylo velké. Začal jsem uvažovat, jestli jsem neudělal chybu, jestli bych si neměl ještě koupit opravdovou a pravou zrcadlovku s asi dvěma objektivy, a jet do Afriky s tím. Vyměňovat objektivy místo zoomu taky asi není nic moc, dvacetinásobný zoom, jako má SX10, bych ale neměl ani tak. Času do odjezdu do Afriky už bylo čím dál míň, zase ještě bych se musel učit něco nového, a tak jsem to nakonec přestal řešit. Nicméně jsem nabyl dojem, že i na tu zrcadlovku časem dojde, jenom to nebude zrovna teď.

První fotogalerie nafocená s Canonem SX10 je ta z vinobraní v Kuksu v roce 2009, a je z tohohle roku jediná. Fotek je v ní poměrně málo, protože se mi jich jen málo podařilo. Před cestou na jih Afriky jsem pak ještě párkrát něco vyzkoušel, ale hlavně jsem pak učil naostro až v jižní Africe. S fotkami z Afriky jsem nebyl příliš spokojený. Mnohokrát jsem něco zkoušel, takže fotky nejsou příliš vyrovnané. Postupně jsem se zase začal alespoň občas pokoušet fotografovat s prioritou clony případně času, začal jsem zase zkoušet kompenzovat expozici, a používat filtry, i když poměrně málo. Mnohokrát, bylo-li trochu času, jsem pořídil několik fotek téhož objektu s různým nastavením, doma jsem pak posuzoval, co je dobře, co méně, a co je zase vyloženě špatně. Je to v tom zkrátka hodně pokusničení. Přitom existuje spousta věcí, které se mi nedařily, a kdy jsem se snažil nedostatky alespoň trochu zmírnit následným zpracováním. Nicméně zůstala naděje, že se to časem zlepší.

Oproti Minoltě jsem si pomohl k dvacetinásobnému zoomu. Ten se opravdu v Africe hodil, zvlášť když má Canon SX10 docela slušný stabilizátor, se kterým se daly udělat ostré obrázky i při plném zoomu. Než rozsah zoomu je však spíš důležitá dosažená ohnisková vzdálenost v přepočtu na velikost čipu a tady byl ta maximální dosažitelná ohnisková vzdálenost 560mm. Zaostřování bych také řekl, že má lepší, než měla Minolta. Obrázky při focení na 10 megapixelů byly i při maximálním zvětšení většinou dostatečně ostré. Docela dobře se díky stabilizátoru dalo fotit v interiérech, kde se nesměl blesk použít. A taky se mi vcelku dařily i obrázky z ruky fotografované za šera, nebo dokonce i skoro za tmy. Kliknutím na obrázek z Cardiffu se můžete podívat do Do mé fotogalerie z jižního Walesu a Anglie z roku 2010 se můžete na internetu podívat na několik dalších večerních fotografií z Cardiffu.

Postupně jsem také docela ocenil i fotografování s bleskem. Díky možné a volitelné třístupňové intenzitě záblesku, který jsem ale jen málokdy nastavoval jinak než na automatiku, se mi zdálo, že blesk v interiéru také zvládá Canon SX10 mnohem lépe, než Minolta. Určitě v případě fotografování portrétu zblízka. Minolta, která neměla žádnou možnost měnit intenzitu záblesku, většinou objekt fotografovaný zblízka silně přesvítila. Jistojistě se u Canonu SX10 také hodí výklopný displej, který lze natočit do všech směrů dokola, nahoru i dolů, zkrátka kamkoli. Abych na něm ovšem já něco viděl, musel jsem mít ovšem brýle. Už jsem to ale měl zažité, běhal jsem s nimi po Africe, a později vlastně všude a pořád. Nosil jsem je zavěšené na šňůrce na krku a mohl jsem je kdykoli nasadit a jednoduše je zase sundat. Přesto jsem výklopný displej začal víc používat až o dost později, fotit přes displej jsem nějak nebyl z Minolty zvyklý.

Ovládání fotoaparátu Canon SX10 bylo ovšem nesrovnatelně horší, než měla Minolta. Tenhle foťák nelze ovládat jednou rukou ani náhodou. Velmi nešikovné a nepraktické je použití kompenzace expozice, kdy se musí provést volba funkce přes zvláštní tlačítko, a pak otáčet kolečkem. To kolečko, kterým je třeba otáčet pro mnoho voleb, a které má zároveň ještě funkci několika funkčních tlačítek, je vůbec neštěstí. S tím něco nastavovat je opravdu umění. To aby měl člověk prsty hbitého kouzelníka manipulátora. Každou chvíli jsem tím nastavil něco, co jsem nechtěl, v záplavě všemožných nastavitelných funkcí jsem si toho pak třeba nějakou dobu ani nevšiml. I tlačítka, která jsou potřeba stisknout, jsou zapuštěná do těla tak nešikovně, že jsem měl problémy i se svými relativně drobnými prsty. Krytka objektivu se taky nasazuje tak špatně, že jsem ji většinou otráveně zahodil do tašky a tvářil se, že ji nemám. Na rozdíl od Minolty tady ta krytka ani nešla připevnit k tělu fotoaparátu, takže hrozilo, že ji každou chvíli ztratím.

Pokud lze říct, že ovládání, jakkoli je nešikovné, lze nacvičit, a časem se s tím vyrovnat, těžko se lze vyrovnat s vlastnostmi pořízených fotografií, se kterými nic neuděláte. Dost fotografií má aberační vadu, což je takové barevné rozmazání při focení v protisvětle a při větších kontrastech. Protože jsem od začátku fotil na maximální rozlišení 10 megapixelů, není to na těch fotkách až tolik vidět. Zmenšením fotografie se to až na výjimky vcelku ztrácí. To mi však ještě tolik nevadilo, a o téhle optické vadě jsem věděl už z recenzí, které jsem si četl, než jsem Canon SX10 kupoval. Daleko horší bylo, a o tom v recenzích nikdo nepsal, že Canon SX10 absolutně nezvládal kontrasty světla a stínu. To mi u fotoaparátu přijde jako dost zásadní věc. Minolta Z2 s tímhle neměla nejmenší problém, uměla krásné polostíny v tmavém spektru, a stejně dobře zvládala jemné rozlišení odstínů světlých a bílých. Canon SX10 vám však vyrobí úplně přepálenou bílou, a na druhé straně dokonale černou. A tohle jsem prostě nedokázal jakkoli zvládnout žádným nastavením. Z absolutní černé a absolutní bílé už žádnou další úpravou nikdo nic neudělá. To prostě nejde. A druhá vcelku dost podstatná vada Canonu SX10 mi přišla v tom, že jemné barevné odstíny se často slévají do jediné barvy. Jemné odstíny téže barvy jaksi zmizí kamsi někam, slévají se často do jednoho odstínu. Prostě když jsem vyfotil červenou růži, zejména na sluníčku, místo jemně barevně rozlišených lístků jsem dostal spíš několik stejnoměrně červených fleků. Tahle vada se projevovala skoro na každé fotce, na zelené trávě, na červeném autě, zkrátka všude tam, kde šlo o výraznou a jasnou barvu. Asi to souviselo s tím, že přepálená bílá se sestává z barevných složek, které taky vykazují každá zvlášť v barevných odstínech tentýž neduh.

Rozhodně jsem po Africe nabyl dojmu, že Canon SX10 není dobrý foťák, a že co se týče fotografických výsledků, byl jsem s Minoltou Z2 rozhodně spokojenější. Nějak se to zřejmě pánům od Canonu nepovedlo. Možná jsem měl jako v případě Minolty počkat na novější model. Různé automatické režimy jsem na Canonu SX10 ani moc nezkoušel, snad jen jsem párkrát zkusil zapnout živější barvy, ale zdálo se mi, že tahle funkce je příliš silná. A to i tam, kde té barevnosti ani mnoho nebylo. Proto jsem ji později už nezapínal vůbec. Jen bych řekl, že ta funkce ještě víc podtrhla ono slévání barevných odstínů do větších skvrn. Na druhou stranu zase funkce, která by měla snížit kontrast, zesvětlit temná místa, ta, jak se mi zdálo, nefungovala vůbec. Při použití filtrů mi pak přišlo, že mají mnohem nižší účinek, než měly na Minoltě, a to přesto, že šedý přechodový filtr jsem si ke Canonu koupil silnější. To mohla být ale vlastnost nových filtrů, a řekl bych, že takhle to bylo, alespoň v případě polarizačního filtru, dokonce o něco lepší.

Bylo mi jasné, že jestli koupím něco nového, tak už to opravdu bude za dost peněz a opravdu pořádná zrcadlovka. Na druhou stranu mě vlastnosti tohohle fotoaparátu natolik rozladily, že fotografování mi v téhle době už zdaleka nepřinášelo takovou radost, jako dřív. Právě kvůli těm neuspokojivým výsledkům mého snažení. Proto se mi zase ani do nové a podstatně větší investice se zrcadlovkou nechtělo. A rozhodl jsem se, že zatím budu fotit s tím, co mám. Později se to třeba nějak vyvine. Přestal jsem na dlouho mít chuť na nový fotoaparát. A tak jsem s Canonem SX10 fotil dál. Postupně jsem si přece jen na fotoaparát jakž takž zvykl, i fotky jsem snad postupně naučil dělat trošičku lepší, ale o žádném nadšení rozhodně nemohla být řeč.

No a po dovolené na Filipínách v roce 2011, když jsme se začali připravovat na další cestu do Afriky, jsem dospěl k tomu, že tu příští Afriku už s tímhle Canonem fotit nechci. Tentokrát už jsem váhal jen nad tím, jestli mám opravdu investovat nemalé peníze do nové zrcadlovky a objektivů, a nebo jestli to ještě nějaký čas počká. Ale nečekal jsem už na nic, rozhodl jsem se utrácet, a koupí opravdové zrcadlovky jsem se s tímhle fotoaparátem rozloučil. A protože na další cestu do Afriky s námi nakonec jela i moje dcera Monika, fotila tam s Canonem SX10 ona. Aby se začala učit fotit i jinak, než jen s tupým automatem, na to jí pro začátek musel Canon SX10 stačit. Focení s Olympusem by měla ještě podstatně horší. Párkrát si Monika může s Canonem SX10 něco vyfotit i později a časem si třeba i ona sama už koupí něco jiného, lepšího (což taky za pár let, když se vdala a měla děti, velice rychle udělala). A tak posledních několik málo fotografií pořízených fotoaparátem Canon SX10, který měla v rukou moje dcera Monika, najdete mezi mými fotogaleriemi, a to právě ve fotogalerii z Malawi a Zambie z roku 2012, na kterou se dostanete klikutím na obrázek trkajících se banhivců. Tím se pro mě kapitola fotografování s Canonem SX10 definitivně uzavřela, a kdy přesně a jak se s ním rozloučila i Monika, to už mi dneska není známo.