Canon D10, se kterým jsem já fotil v podstatě jen pod vodou, postupně stárnul a šroubečky ze slané vody už na něm mírně zrezavěly. Někdo by možná řekl, že dokonce zkorodovaly. Ani jeho baterie už neměly potřebnou kapacitu. Na čipu už asi dva tři čtyři pixely svítily jasnou bílou barvou, což je neklamná známka toho, že onen fotoaparát už víceméně dosluhuje. Moje žena si ho ještě občas půjčovala, ale ty fotografie prostě už dobré nebyly. Dokonce jsem je přestal pokládat i byť jen za ucházející. A tak jsem v roce 2016 přikročil k tomu, abych svoji ženu Líbu přesvědčil o tom, že jí k nějaké příležitosti koupím něco jiného.

Tentokrát jsem nijak dlouho nevybíral. Věděl jsem od jednoho svého kamaráda o fotoaparátu Nikon Coolpix P900. Tenhle fotoaparát vůbec vzbudil ve své době mezi fotografickou veřejností velký zájem, neřkuli přímo rozruch. A to kvůli jeho zoomu...

Nikon Coolpix P900 není žádná zrcadlovka, je to prostě a jednoduše kompakt. Žádné výměnné objektivy se s tím tedy neřeší a řešit nemusí. To by Líbě zcela jistě příliš nevyhovovalo. I tak jsem se ale s Líbou předem raději domluvil, že už nebude mít žádné malé mejdlíčko, ale větší, pořádnější fotoaparát, protože tenhle Nikon P900 opravdu není žádný drobeček. A nějaký malý by ani být nemohl, protože jeho hlavní a dosud nevídaná vlastnost by menší velikost fotografického přístroje nejspíš ani nedovolovala. Tou docela unikátní a jedinečnou vlastností, o které je řeč, je možnost dosáhnout v zoomu v přepočtu téměř neuvěřitelné ohnisko 2000mm. To je, když to trochu propočítám, přibližně čtyřiapůlkrát tolik, než kolik jsem mohl docílit já na své zrcadlovce s mým tehdejším teleobjektivem Tamron 70–300mm, kdy v přepočtu na čip Nikonu D5100 je maximální ohnisko 450mm. To občas některým kamarádům či známým vysvětluju asi tak, že tam, kde já se svým teleobjektivem vyfotím na kopci kostelní věž, Líba dokáže vyfotit ciferník věžních hodin.

Kvůli tomuhle téměř neuvěřitelnému zoomu, jsem se o foťák Nikon Coolpix P900 začal zajímat blíž. Našel jsem i nějaké fotografie, které mi vůbec nepřipadaly špatné. Jenom ta kresba při zvětšení na obrazovku počítače nebyla samozřejmě tak kvalitní, na jakou jsem zvyklý z čipu své zrcadlovky, ale vzhledem k šestnáctimegapixelovým fotografiím, které s tím pořídíte, se mi zdála kvalita dosti dobrá. Možná by se dalo říct, že mi připadala víc, než jen ucházející. A tak jsem dlouho neváhal a Líbě jsem v říjnu 2016 tenhle fotoaparát koupil. Na cestování se jí bude každopádně hodit, o tom jsem nepochyboval.

Šel jsem si foťák P900 hned první den vyzkoušet, docela zvědavý na jeho vlastnosti, a hlavně na to zoomování do plného ohniska. Šel jsem ven jen na malou chvilku, udělat jenom pár fotek. Užasl jsem, když jsem fotografoval u královéhradeckého letního stadionu jeho světelná "lízátka", respektive jejich vrcholky, samozřejmě na plný zoom v ohnisku 2000mm. Přestože nebyly kdovíjaké světelné podmínky a spíše se už stmívalo, fotky byly dobré a rozhodně lepší, než jsem byl býval očekával. I redukce vibrací evidentně fungovala skvěle, neboť nemůžu říct, že by se mi ruce netřásly. Navíc už bylo docela obtížné najít a hlavně i udržet fotografovaný objekt v hledáčku tak, aby byl objekt v hledáčku celý a nebyla ho tam třeba jen půlka. To, že fotografie nebyla rozmazaná i při tom zběsilém pohybu, kdy jsem se to snažil namířit a držet, bylo opravdu s podivem.

Líba si první fotky s Nikonem P900 vyzkoušela za pár dní doma na dvorku, a zkusila si vyfotit měsíc, když byl zrovna v úplňku. Paráda! Opravdu se jí několik fotografií velmi povedlo. Ale pochopila, že se nepovede vždycky všechno, že se bude muset s tím fotoaparátem naučit "žít", něco si vyzkoušet a taky poznat, kdy a na co použít automat, kdy fotit na nějaký vestavěný režim, a tak vůbec všelijak podobně. Prostě že to bez učení úplně samo nepůjde.

Poprvé s tímhle foťákem Líba fotila v květnu 2017 na naší společné cestě autem do Velké Británie, kdy jsem jí ještě dost radil, neřkuli poučoval. A vzápětí si pak ještě hezky a dost zafotila asi o měsíc později, když měla cestu na Sicílii. Myslím, že se toho přitom hodně naučila.

Fotoaparát Nikon Coolpix P900 jsem si pak na mnoha našich společných cestách na pár fotek občas od Líby půjčil, ale většinou s ním fotografovala právě jen Líba. Ledasco se s ním naučila, a i když se jí pochopitelně sem tam se něco nepovedlo, postupně se jí dařily fotografie čím dál lepší. A když jsme pak vyjeli na další naši cestu do Afriky, naši spolucestující kamarádi Líbin foťák podrobně zkoumali, co že je to zač, co a jak s tím fotí. A dopadlo to nakonec tak, že napřesrok na další africké cestě už byly mezi námi tyhle foťáky rovnou čtyři. Takový měl fotoaparát Nikon Coolpix P900 u našich kamarádů úspěch. A čtyři stejné foťáky také potom znamenaly významné vyměňování zkušeností, co kdo jak fotí, jak to vyfotil, jak to dopadlo. Mohli si tak dohromady vyzkoušet mnohem víc možností, když každý z nich na fotografování stejného objektu zkusil trochu jiný režim.

Fotografie z Nikona P900 měly dle mého názoru odpovídající a v podstatě očekávanou kvalitu. Barevné podání bylo tedy občas trošku ulítlé. Ale ne zase moc. Nic, co by se při zpracování nedalo snadno přizpůsobit. Jenom snad když jsme zkoušeli fotit na živé barvy, byly výsledky o dost horší, takže jsme od toho zase rychle upustili. Srovnávat fotografie z Nikonu P900 však s obrázky z mé zrcadlovky nejde, tam i živé barvy jsou opravdu jako živé a kresba fotografie je pochopitelně taky na úplně jiné úrovni. Nicméně Nikon Coolpix P900 fotí, fotí slušně, a fotografie jsou z něho dost dobré, rozhodně lepší, než z čehokoli, čím jsme Líba nebo i já fotografovali dřív.