Už včera večer, když jsme se už hluboko za tmy ubytovali v hotelu v nějaké postranní uličce, nám paní Bertha řekla, že ráno pojedeme na letiště pro batoh, že je tam. Nezapomněla na nás a zatelefonovala tam hned, jak jsme přijeli. Ráno jsme si tedy přivstali, paní Bertha zajistila taxíka, a jeli jsme na letiště pro ztracený bágl. Taxík byl pro Arequipu zcela typický, žluté maličké Daewoo, jakých tu jezdí naprostá většina. Jsou jich tu snad stovky. Na letišti nám náš batoh skutečně přinesli. Nepoškozený, zabalený v igelitu z pražské Ruzyně. Tu ránu, jak Líbě spadl kámen ze srdce, tu jste museli slyšet až v Evropě. Jen jste tenkrát asi nevěděli, co to bouchlo. I já jsem si oddechl. Konečně přestane Líba hudrat, že nemá co na sebe, to či ono že jí chybí, a co že si tady proboha počneme, když nám ten batoh neseženou.

Paní Bertha pak požádala taxikáře, aby s námi z letiště jel jinudy, jinou cestu. Drobnost, ale nás potěšila. Díky tomu jsme se mohli podívat, byť jenom v rychlosti z okénka taxíku, i na některé okrajové části Arequipy, kam bychom se jinak nedostali. Když jsme se vrátili na hotel, ostatní se právě scházeli na snídani. Všechno klaplo, všechno je teď už v pořádku.

Ráno se také ukázalo, že hotel nebyl v nějaké zastrčené uličce. To jen večer za tmy to tak vypadalo, protože jsme se do hotelu dostávali nějakým zadním vchodem. Po snídani nás čekala prohlídka Arequipy a jejích pamětihodností. Arequipa je druhé největší město Peru, a podle paní Berthy nejkrásnější. Ano, je to hezké, ba krásné město, ale s odstupem času musím říct, že nám se asi víc líbilo Cuzco. Ale tam ještě nejsme. Ani zdaleka. Hotel byl asi jen deset minut pěší chůze od hlavního náměstí, které se nejmenuje nijak jinak, než Plaza de Armas, Náměstí zbraní. A tak jsme pochopitelně vyšli do ulic Arequipy pěšky. Paní Bertha nás ještě nezapomněla upozornit, abychom si i tady dávali pozor na naše zavazadla či peněženky. Sice je tu prý bezpečnostní situace mnohem lepší, než v Limě, ale alespoň základní opatrnosti je třeba i tady.

Arequipě se říká "Bílé město". S asi jedním milionem obyvatel je to druhé největší město v Peru. Bílé prý proto, že většina koloniálních domů v centru je postavena z bílého kamene vulkanického původu. Někde jsem ovšem později četl, že prý někteří Arequipeňané sami tvrdí, že Arequipa je "Bílé město" proto, že kdysi, za dob španělské kolonizace, tu žilo víc než osmdesát procent bělochů. Město leží v nadmořské výšce přes 2300 metrů a podle paní Berthy nám pobyt tady bude svědčit. Zejména nás připraví pro větší nadmořské výšky, které nás ještě čekají. A to je důležitá aklimatizace! Prozatím jsme tu ale vyšší nadmořskou výšku nijak nezaznamenali. Určitě z mnoha míst ve městě nepřehlédnete, že zajímavý ráz dodává městu majestátní kuželovitý vulkán El Misti s nadmořskou výškou přes 5800 metrů, na jehož úpatí Arequipa leží. Dříve býval El Misti celoročně zasněžený, ale my teď na jeho vrcholku žádnou sněhovou čepičku nevidíme. Že by taky El Niňo? A nebo se globálně otepluje? A nebo je jenom zrovna teď náhodou nějak víc teplo? Vyberte si. Kromě El Misti jsou pak ještě z Arequipy vidět vulkány Chachani a Pichupichu. Na ta jména si musíme chvíli zvykat, abychom si je dokázali dobře zapamatovat.

První, co jsme v Arequipě navštívili, byl rozsáhlý klášterní komplex Santa Catalina. Založili ho Španělé někdy v 16. století a později rozšířili tak, že je z něho malé samostatné městečko s vlastními uličkami a náměstíčky. Od okolního města ho odděluje vysoká obvodová zeď. Prý tu dřív žilo přes čtyři stovky jeptišek. Tedy vlastně jen asi třetina byly jeptišky, zbytek bylo služebnictvo. Část areálu stále slouží původnímu účelu, většina je přístupná návštěvníkům a turistům. Při prohlídce vás upoutá členitost a barevnost domků a uliček. Živě modré a červené barvy jsou kombinovány se zářivě bílou. V podloubích vás nemůže nezaujmout bohatá obrazová výzdoba. Mezi domky se vešlo i dost zeleně s bohatstvím různých květin. Byla to moc pěkná a příjemná více než hodinová procházka, během níž jsme nahlédli do několika kuchyní včetně centrální vývařovny, do mnoha modliteben a kaplí s náboženskými relikviemi, a také do všelijakých komůrek a ložnic, ba dokonce i na toaletu. Později jsme došli i k zajímavé venkovní prádelně s několika kamennými nádobami a originálně vymyšleným systémem napouštění vody. Místo špuntu se tu prý používala mrkev. Příjemně bylo i na malém náměstí, kde jsme narazili na kašnu s červenými rybičkami. U kašny se po schodech dalo vystoupit asi dvě patra na střechu jednoho z domků. Máme výhled na všechny strany, nejen na Santa Catalinu, ale i na celou Arequipu a okolní vulkány.

Cestou na náměstí jsme se ještě zastavili v krásně zrekonstruovaném koloniálním paláci Tristan del Pozo, ve kterém dnes sídlí nějaká bankovní instituce. No jo, banky! Ty mívají dost peněz i na nákladnější rekonstrukce a stavby. To známe i od nás. A taky jsem tu za pomoci paní Berthy zakoupil další paměťovou kartu do svého fotoaparátu, protože podle předchozího vývoje už tady a teď, i když jsme teprve pátý den na cestě, jsem spolehlivě věděl, že stávající zásoba paměti mi stačit nebude. Nechali mi ji i vyzkoušet, protože jsem nevěděl, zda 2GB kartu můj foťák akceptuje. V době výroby fotoaparátu takové ještě nebyly a ani u nás jsem ještě tuhle velikost na trhu neviděl. Zaplatil jsem bez problémů platební kartou, abych ušetřil dolarovou hotovost. Mohla by mi později třeba chybět, ještě máme před sebou dlouhou cestu.

Na hlavním náměstí, kam jsme po chvilce došli, se právě konala nějaká demonstrace, prý proti prezidentovi. Hluk skandování hesel a pochodujících demonstrantů se žlutými a rudými transparenty a vlajkami se rozléhal i do okolních ulic. Okolo náměstí na pořádek a na demonstrující dav dohlíželo několik policistů v plné zbroji. My jsme se na náměstí prozatím raději moc nezdržovali a po širokém zvýšeném chodníku jsme prošli před impozantní velkou katedrálu, postavenou rovněž z bílého kamene, a vešli dovnitř. Po prohlídce interiéru, který ale ničím nepřekvapuje, snad s výjimkou dřevěné krásně vyřezávané kazatelny a nějakého dalšího dřevěného vybavení, jsme zase vyšli na náměstí. Tam stále ještě probíhala demonstrace. Proto jsme rychle přešli přes roh náměstí Plaza de Armas k původně jezuitskému kostelu La Compania. La Compania je jeden z nejstarších kostelů ve městě a oslnil nás nádherně zdobeným kamenným průčelím. Na ochozu kolem nádvoří přilehlého kláštera jsme pak mohli obdivovat výhled na již dříve zmíněné okolní vulkány.

Mezitím už na náměstí demonstrace skončila. Konečně jsme tedy mohli vychutnat jedinečnou atmosféru tohoto bílými elegantními arkádami a velkou katedrálou obklopeného rozlehlého náměstí se spoustou zeleně a palem kolem kašny uprostřed. Abychom si to tu náležitě užili, většina z nás se rozhodla, že si na náměstí dáme i oběd. Paní Bertha odešla zajišťovat další program, a my, co jsme byli hladoví, jsme si vyhlédli jednu z restaurací v prvním patře pod arkádami. Stejk z lamy alpaky, který jsem tu měl poprvé, se pak stal mojí oblíbenou pochoutkou, na jakou sotva kdy zapomenu. Bylo tu vcelku příjemné posezení s nádherným výhledem na náměstí, samozřejmě s nezbytným hudebním doprovodem jedné z místních kapel, s příjemným obsluhujícím. Ten, aby nás mohl na naše přání vyfotografovat, neváhal za tímto účelem ani předvést žonglování na vratké židli, abychom měli lepší foto z nadhledu. I Arequipeňa bylo o dost lepší pivo, než Cristal, který jsme pili v Limě. Obědem začínající pohodové odpoledne jsme strávili posezením na náměstí, procházkou po několika okolních ulicích, návštěvou několika obchůdků a vstřebáváním atmosféry zasluněného bílého města. A přitom jsme se pomalu vraceli směrem k našemu hotelu.

Barbaru a Zbyňka, kteří se vrátili do hotelu o něco dřív, jsme zahlédli, jak sedí na střešní hotelové terase a píšou si pod slunečníkem zápisky, pohledy domů, nebo tak něco. Nahoře na terase bylo moc hezky, a hlavně, jak jsme záhy zjistili, byla ještě o dvě patra nad touto terasou vyhlídka vyčnívající nad všechny okolní domy. Z ní byl v zářivém odpoledním slunci překrásný výhled na celou Arequipu, která byla pod námi jako na dlani. Mohli jsme vidět střechy okolních domů, na jedné z nich pobíhal k našemu překvapení docela velký pes. Na mnohých plochých střechách, stejně jako střeše našeho hotelu Mama Tila, bylo možno vidět pračky. Zřejmě tu příliš neprší a střecha je dobré místo pro takové zařízení. Hned vedle se přece může věšet prádlo! Stejně krásný byl pohled na sluncem ozářený svah vulkánu El Misti zvedající se hned za městem, i pásmo tří zasněžených špiček šestitisícového vulkánu Chachani. Ten se sice zdá nižší než El Misti, ale to jen proto, že je od Arequipy více vzdálen. Hned nás s Vláďou napadlo, že si ráno musíme přivstat, a navštívit tuhle báječnou vyhlídku ještě za svítání. Večer po chvíli odpočinku jsme se vydali ještě znovu do města, do večerní Arequipy. Zejména náměstí bylo krásně nasvícené a vychutnávali jsme si zase jinou večerní náladu nápaditě osvětlených arkád, rozzářené katedrály i svítících palem uprostřed náměstí Plaza de Armas.