Ráno při snídani nás paní Bertha seznámila s programem na dnešní den. Jen co se najíme, odjedeme na místní letiště, kde nás všechny čeká asi půlhodinový let malým letadlem nad nazcaskou pouští. Pak bude nějaké osobní volno a odpoledne z autobusového nádraží pojedeme linkovým autobusem do Arequipy, dalšího cíle naší cesty. Docela jsem byl na ty proslulé a záhadné linie a kresby zvědav. Přestože existuje nespočet teorií o jejich smyslu a účelu, dodnes ale není jejich záhada nijak uspokojivě vysvětlena. Záhadou je i to, jak mohly během nějakých pětiset let kolem přelomu našeho letopočtu vůbec vzniknout, když jsou k rozeznání jen z výšky.

Jedna z velkých záhad, a to úplně jiného druhu, se ovšem objevila hned na letišti, kam nás nadvakrát zavezla nějaká osobní dodávka. Při čekání na let jsme mohli nejprve shlédnout krátký audiovizuální program, prohlédnout si nástěnný plán s trasou letu a všemi figurami, které bychom během letu měli vidět. Nicméně let se stále odkládal a stále se nekonal. Pořád jen, že musíme ještě čekat. Vedro venku je stále větší a větší a postupně se zhoršuje i viditelnost. Naše původní radost nad tím, že poletíme ráno, kdy je viditelnost nejlepší, se tím pádem pomalu rozplývá.

Opravdovou záhadou pro nás zůstává, proč jsme stále neletěli a neletěli, a to ani přes časté urgence paní Berthy u personálu letiště a leteckých společností, ani přes zase naši stále častěji se projevující nespokojenost. Prý musíme ještě čekat. Na letiště přitom přicházely další a další skupinky turistů, kteří odlétali většinou ihned. Největší štěstí měl Vláďa, který jako lichý byl přiřazen do letadla s jinou skupinou turistů, kde bylo zrovna v letadle jedno volné místo. Absolvoval tak svůj let o více než hodinu dříve, než my ostatní. Když už bylo dost po poledni, začalo to vypadat, že se ten let, na který jsem se docela těšil, snad už ani nebude moci uskutečnit. A pokud ano, tak že už nestihneme včas autobus do Arequipy.

Najednou se to všechno začalo hýbat. Konečně první z nás nasedli do letadla a odletěli. A prý abychom to teď všechno stihli, poletí teď alespoň tři z nás s jinou leteckou společností, a z jiné části letiště. Paní Bertha vybrala mě, Líbu a Jirku. Odvezli nás zase tou malou osobní dodávkou asi 400 metrů po silnici zpět, k jinému vstupu na letiště. Tady jsme ale znovu ještě museli dost dlouho čekat. Alespoň nám se to dlouho zdálo, po těch předchozích nekonečných hodinách strávených na letišti. Konečně ale přišel pilot a pozval nás do malého čtyřsedadlového letadla. Vyfasovali jsme sluchátka na uši a pak už jsme bez dalšího zdržování najeli na dráhu a odstartovali.

Během více než půlhodinového letu nad pouští rozprostřenou mezi horskými hřebeny jsme mohli pozorovat různé druhy kreseb a útvarů, některé o velikosti až 200 metrů, kterým se také říká geoglyfy. Například přímé čáry a linie, některé prý až 50 kilometrů dlouhé, různé geometrické vzory, trojúhelníky, spirály. A hlavně kresby různých druhů zvířat a ptáků, například kondora, opice, pavouka, kolibříka, volavky a podobně. A také jakéhosi "astronauta", vyrytého na rozdíl od ostatních kreseb do svahu pouštního kopce. Toho "astronauta", a spolu s ním i ostatní kresby a linie v Nazce, hodně zpopularizoval švýcarský hoteliér Erich von Däniken ve svých knížkách. Všichni jistě znáte jeho "Vzpomínky na budoucnost" a jistě i mnoho z vás vidělo stejnojmenný film. Däniken čáry a kresby vysvětluje podle mne hodně za vlasy přitaženou teorií o mimozemských civilizacích a jejich přistávacích drahách a orientačních bodech.

Letadlo se nad pouští naklánělo a zmítalo ze strany na stranu, sem a zase tam, jak kroužilo kolem kreseb, abychom je všichni z obou stran letadla mohli dobře vidět. Pilot nás ovšem celkem nevzrušeně upozorňoval anglicky do sluchátek na důležitá místa, popřípadě nám ukázal prstem, kam se zrovna máme dívat. Líba i někteří ostatní se po letu přiznali, že jim takový let tak úplně nesedl, a nebylo jim úplně nejlíp. Já jsem však s letem žádné problémy neměl, zvlášť když let byl jinak docela klidný, žádné turbulence, ani žádné jiné otřesy nebo problémy. To naklánění byla nutnost, abychom něco viděli. Pilot to přitom zvládal jen tak jakoby mimochodem, když knipl držel sotva dvěma prsty.

Geoglyfy a kresby nebyly z asi dvěstěmetrové letové výšky v nazcaské vyprahlé poušti zase tak moc dobře vidět, jak byl člověk zvyklý na obrázky z knížek, filmů nebo některých internetových stránek. Bylo to dáno několika faktory. Bylo už odpoledne, trochu opar, a oproti ránu horší viditelnost. Také sluníčko, když je hodně nahoře, viditelnost zhoršuje. Určitě je lépe vidět, je-li sluníčko níž nad obzorem a když brázdy, které ty kresby a linie tvoří, hází alespoň malý temnější stín. Technicky je totiž geoglyf vytvořen nehlubokou brázdou vzniklou odstraněním svrchní zvětralé kamenité půdy, odhrabané do hloubky kolem třiceti či čtyřiceti centimetrů, kdy se pod tmavými kameny objeví světlý půdní podklad.

Také bylo zřetelně vidět, jak je původně velmi suchá poušť rozryta erozí od tekoucí povrchové vody. Divil jsme se tomu, že tím nebyly poškozeny kresby, které se v té rovině nacházely jako by zázrakem vždycky někde mezi tím. I to mi přišlo tak trochu jako záhada. Tak rozsáhlé eroze prý vznikly před několika málo lety v důsledku klimatického jevu známého jako El Niňo. Ten způsobil intenzívní srážky v blízkých horách s jinak neobvyklými následnými záplavami v celém širém okolí.

Ke konci letu, než jsme se obrátili k návratu na letiště, jsme přelétali a posléze se vraceli podél Panamerické dálnice, po které jsme včera do Nazcy přijeli. V jednom místě blízko kreseb rukou a stromu je u dálnice postavená jakási rozhledna, ze které je možné tyto zmíněné geoglyfy zahlédnout. Ze země totiž není vidět vůbec nic. U té rozhledny, miradoru, jsme včera nezastavovali. Asi proto, že jsme všichni měli objednaný let. Že ze země kresby vidět nejsou, je zřejmé i z toho, že poblíž rozhledny je obrazec ještěrky rozpůlený Panamerickou dálnicí na dvě části. V době výstavby dálnice totiž ještě o kresbách v poušti neměl nikdo ani tušení.

Přistání s letadlem bylo hladké a po chvíli nás odvezli dodávkou zpět do Nazcy, do našeho hotelu Alegría. Všichni naši už tady byli a ti šťastnější, co se vrátili o trochu dříve, zatím relaxovali u hotelového bazénu. Vláďa zrovna lezl z vody. Líba si teď v bazénu už jen stihla smočit nohy a pak dát si jednu cigaretku. Já jsem v rychlosti zhltnul jednu cervezu, abych svlažil vyprahlé hrdlo. A teď už rychle sbalit. Zatím bohužel stále jen jeden batoh, nepočítám-li malý příruční batůžek pro pár drobností.

Batohy nám pak odvezli z hotelu autem. I když to bylo na dohled, jen asi dvě stě metrů. My jsme zatím na to autobusové nádraží dorazili pěšky. Linkový autobus z Limy do Arequipy přijel včas. Na nic jsme už nemuseli čekat. Před námi byla dlouhá cesta po Panamerické dálnici, neboť z Nazcy do Arequipy je to asi 400 km vzdušnou čarou. Pomalu nastával podvečer. Silnice se teď vrátila na pobřeží Tichého oceánu. Pacifik byl dost rozbouřený, obloha se zatáhla bouřkovými mraky, párkrát se i blýsklo, ale spadlo jen pár kapek. V takové potemnělé atmosféře jsme z bočních oken autobusu, i čelním sklem vpředu, pozorovali oceán a písečnou poušť, která k oceánu bezprostředně přiléhala. Byli jsme celí udivení, jak byla silnice v některých místech zavátá pískem, podobně jako u nás v zimě sněhovými závějemi. Když jsme od pobřeží odbočili, obloha se vyjasnila, ale rychle se setmělo. Linkový autobus, docela moderní a pohodlný, nechal všechny záhady Nazcy za sebou a začal šplhat do hor vstříc Arequipě, rodnému městu paní Berthy. My s Líbou jen doufáme, že nás tam náš batoh snad už konečně dohoní, jak nám původně na letišti v Limě slíbili.