Ráno jsme si s Vláďou skutečně přivstali a na hotelové vyhlídce jsme mohli pozorovat východ slunce nad Arequipou. Rozhled stál sice zato, bylo nádherné ráno, ovšem fotky okolních vulkánů se ani zdaleka nedaly udělat takové, jako včera odpoledne. Sluníčko totiž vycházelo právě za vulkánem El Misti. No, a fotky do protisvětla, to mi prostě nějak nejde.

Po snídani jsme nasedli do přistaveného mikrobusu, na jehož střeše jsme pod plachtou už měli připravena veškerá zavazadla. Sláva, už i my máme konečně všechna! A jede se zase dál. Dalším naším cílem byl očekávaný kaňon Colca, kterého jsem se já pořád trochu bál. Nějak jsem si ten výškový rozdíl pořád nedokázal představit.

Ještě jsme udělali krátkou zastávku ve čtvrti Yanahuara, kde měla být hezká vyhlídka na Arequipu s El Misti v pozadí. Na výhled tu byla pěkná terasa s bílými oblouky, ale teď ráno byla stejně jako na hotelové vyhlídce celá Arequipa i vulkán přímo proti sluníčku. Prošli jsme se kousek i po zdejším hezkém a velkém náměstí s kostelíkem, s parkovou úpravou a množstvím silných a urostlých palem. Okolo jsme nahlíželi do malebných postraních uliček, nad nimiž se v dáli modraly svahy okolních hor a vulkánů.

Po další asi půlhodince jízdy, kousek za Arequipou, jsme najednou zastavili v koloně aut, nákladních i osobních. Kolona se táhla dlouhým obloukem do zatáčky daleko dopředu. Kolem nás začaly jezdit tam a zpátky červené záchranky a někdo přišel s informací, že se vpředu stala nějaká nehoda. Podle počtu sanitek asi dost vážná. A protože tady by objížďka nejspíš znamenala stovky kilometrů, museli jsme čekat. Na stráň, kde jsme zrovna stáli, vedly nějaké červené betonové schody. Tak jsme po nich vystoupali kousek nahoru k malé kapličce, odkud byl o trochu lepší rozhled po okolní pusté, kamenité a řídce kaktusy porostlé okolní krajině. Za zatáčku, kde se nehoda stala, ale vidět nebylo. Po delší době se někteří vydali vpřed podívat se, co se vlastně stalo. V domnění, že s nimi odešla i Líba, jsem se vydal také tím směrem. Líba tam ovšem nikde nebyla, asi se mi schovala někde za kaktusem. Když jsem došel na místo nehody, nebyl to pěkný pohled. Šlo o srážku dvou autobusů v zatáčce. S velice tragickými následky. A mohlo to být ještě horší. Jeden z autobusů visel s předními koly ve vzduchu nad propastí a záchranářské práce v něm umožňovalo naložené nákladní auto, které ho drželo na laně. Druhý autobus stál s úplně rozbitou přední částí na kraji silnice. Hrůza. Nevím, kolik tu mohlo být mrtvých, ale já sám jsem viděl čtyři. A to jsem se zrovna moc nerozhlížel, nedělalo mi to nějak dobře. Hodně rychle jsem se vrátil zpátky k našemu mikrobusu.

Původně to vypadalo, že se tu kvůli té nehodě zdržíme asi dost dlouho. Nám ta doba opravdu připadala delší, ale nakonec jsme se tu zdrželi jen nejvýše hodinku a půl. Další cesta vedla silnicí stále výš a výš, zajímavě barevnou a členitou krajinou na náhorní plošinu Altiplano, která se rozkládá široko daleko kolem jezera Titicaca, hlavně na území Peru a Bolívie, ale zasahuje až do Chile k poušti Atacama a na sever Argentiny. Tam ovšem naše cesta nesměřuje. Vulkány v okolí Arequipy jsou za námi zatím stále vidět, i když se od nich vzdalujeme. Trochu se mění okolní porost, podle množství vody i podle nadmořské výšky. Udělali jsme krátkou zastávku, na níž jsme mohli pozorovat divoce žijící lamy vikuně. To už jsme byli ve výšce skoro čtyři tisíce metrů nad mořem, stoupali jsme zatím stále výš a výš. Lamy vikuně jsou krásná a štíhlá zvířata s bílým krkem. Jsou hodně plaché, od silnice se držely dost daleko. Žijí prý jen v těchto nadmořských výškách. Jen tady totiž roste travina, kterou jedinou se ony živí. Při další jízdě jsme pak malá stádečka vikuní zahlédli ještě několikrát.

Krátce po poledni, blízko rozcestí, kde se ze silnice vedoucí z Arequipy do Puna odbočuje ke kaňonu Colca, jsme zastavili u takové zájezdní hospůdky, která byla postavená z jakýchsi snad tvárnic, s plechovými dveřmi a vraty. Nejspíš dříve sloužila k ustájení lam, nebo jiného domácího zvířectva. Ostatně kolem se potulovala jedna menší lama společně s ovcí. Obě očividně přivyklé na turistický ruch neustále odrzle dotíraly na turisty somrujíce nějaký pamlsek. A myslím, že ta lama, alpačí mládě, i někoho lehce kousla, když se snažil zbavit její dotěrnosti. Za hospůdkou typicky pestrobarevně oděné indiánské ženy čekají na projíždějící turisty. Prodávají nějaké barevné deky, přikrývky a hlavně čepice i svetry. Jedeme stále výš, asi bude zima, tak snad kdyby někdo neměl... Spíše ale tyhle trhovkyně čekaly na pár drobných za to, že nám dovolí vyfotografovat si je a jejich malá děcka, všechna stejně pestře oblečená, navíc obvykle i s maličkým mládětem lamy alpaky. To aby měl turista opravdu zájem si udělat snímeček a tudíž za fotografii nějaký sol zaplatil. V celém Peru, a stejně tak později i v Bolívii, byste vzali Indiánům duši, kdybyste je jen tak fotografovali. Když jim ale něco zaplatíte, tak to už je samozřejmě jiná! Paní Bertha nám tady opět doporučila, abychom si pro správnou aklimatizaci pro zdejší nadmořskou výšku dali čaj z koky. Tady vaří koka čaj přímo ze sušených zelených lístků téhle v Evropě nedostupné rostlinky. I tady byl čaj z koky moc dobrý a příjemně osvěžující, jako ostatně kdykoli předtím i kdykoli potom. A nešlo si nevšimnout, jak barva koka čaje tady z těch lístků neuvěřitelně korespondovala s barvou Líbiných očí. Teď, v téhle nadmořské výšce okolo čtyř tisíc metrů, pomalu zjišťujeme, že při každém jen trochu rychlejším pohybu začínáme brzy lapat po dechu. Úbytek kyslíku v řídkém horském vzduchu už je tu znát. Naštěstí nemáme před čím ani před kým utíkat, ani nemusíme nikam spěchat. Je nám fajn a všechno je docela v pohodě.

I další cesta stoupá celkem plynule. Jen silnice už není všude asfaltová, místy jsou úseky jen štěrkové. Několikrát zastavujeme, abychom pozorovali pasoucí se stáda alpak a lam. Od paní Berthy se dozvíme podrobnosti o čtyřech druzích jihoamerických lam. Jsou to divoce žijící vikuně, alpaky chované na vlnu a na maso, lamy chované na vlnu a sloužící také jako zvířata pro nošení nákladů, a nakonec lamy guanako, které tady v okolí k vidění skoro nejsou. I z vikuní se získává vlna, která navíc platí za nejlepší a nejcennější. Lamí trus místní indiáni používají jako hnojivo, po usušení také jako palivo. Lam a alpak vidíme dost. Alpaky někde tvoří i hodně početná stáda pasoucí na rozhlehlých pláních s množstvím překrásně modrých jezírek, slámovou barvou travin a svěží zelení jakéhosi mechu mezi nimi. Jen občas a v dáli zahlédneme na planinách nějakého osamělého človíčka.

Nakonec zastavujeme v sedle Patapampa. Je to nejvýše položený bod celého našeho jihoamerického putování. Vylézáme z mikrobusu, a přesto, že je kolem druhé odpoledne a úplně jasná obloha, je tu docela zima. Líba se trošku křečovitě usmívá, lehce drkotá zuby, a určitě přemýšlí, jestli si od některé z místních, i tady pestře oblečených, indiánských prodavaček nemá koupit teplý lamí svetřík. Ale neříká nic. Já spíše přemýšlím, kde tyhle indiánky žijou a odkud sem asi chodí, když široko daleko vidíme jen pusté pláně. Koukáme a točíme se kolem dokola. Rozhled v čistém a řídkém vzduchu je skutečně nádherný. Na pláně poseté kamennými mužíky i na vzdálené zasněžené až šestitisícové vrcholky hor a vulkánů, jejichž jména si tady lze přečíst na kamenech rozmístěných vždy ve směru k té které hoře. Jeden z kamenů neukazuje na žádnou horu, ale španělský nápis mluví o místě, kde se právě nacházíme. Na kameni je i číslo, v nadmořské výšce jsme: 4910 metrů. Vašek s Jirkou hned vědí a připomínají, že je to přesně o 100 metrů výš, nežli je vrchol Mont Blancu, nejvyšší hory celé Evropy. Vida, na rozdíl od Mont Blancu sem lze pohodlně dojet mikrobusem po asfaltové silnici. A já hned vím, že na Mont Blanc se určitě nepohrnu, když už jsem byl i ve vyšších výškách.

Za sedlem Patapampa se silnice svažuje mnohem prudčeji. V ostrých a nekonečných serpentinách sjíždíme do městečka Chivay. Cestou míjíme několik nádherných výhledů do údolí, na některých krátce zastavujeme. Paní Bertha nás upozorňuje, že tam dole, v Chivay, tam už vlastně začíná kaňon Colca. My ještě ale pojedeme podél kaňonu dál. V městečku Chivay máme oběd. Poněkud pozdní. Projevuje se tak zdržení kvůli autobusové nehodě za Arequipou. Náš oběd je samozřejmě opět zpříjemněný místní hudbou, tentokrát ovšem provozovanou jediným hudebníkem. Hraje ale za tři. Pusou hraje na flétničku zavěšenou na krku, rukama drnká na něco, co vypadá jako miniaturní kytara a co neumím pojmenovat, a nohou přitom ještě mydlí do bubnu.

Pak nás čekaly ještě asi tři hodiny cesty po prašné silnici až do dnešního cílového bodu, do Cabanaconde. Celou tu dobu jsme jeli podél stále hlubšího a hlubšího kaňonu Colca. Kaňon se honosí přívlastkem nejhlubší na světě. Alespoň donedávna to tak bylo. Poslední výzkumy však prý ukazují, že nedaleký kaňon Cotahuasi je ještě hlubší. Cestou kolem kaňonu Colca jsme se mohli obdivovat zapadajícím sluncem nádherně ozářeným terasovitým políčkům na svazích kaňonu. Zelená se však jen málokteré. Není teď zrovna vegetační sezóna. Něco jako naše jaro se tu teprve začíná probouzet. V Cabanaconde jsme se pak ubytovali až hluboko za tmy. Už žádné zdržování a hajdy spát, ráno brzy vstáváme a jdeme dolů! Jen ještě pro mne důležitá věc. Na zítra objednat osla! Prý to bude mula. Za 30 solů. Cena ale nebyla rozhodující, vysolil bych i víc. Peruáncům to ale neříkejte, ať se ta cena pro ostatní nezkazí.