Snídani máme vydatnou, v anglickém stylu: vajíčka, fazolky, klobáska a uzené. Bohužel jsme se ale ještě před touhle snídaní nacpali chlebem s marmeládou v domnění, že už nám tady jiného nedají. Dali. Jenom to připravovali tak dlouho, že my jsme už nic nečekali. Takže mám v žaludku nacpáno tak, že dnes klidně můžu zůstat bez oběda.

Hned po snídani se připravujeme k odjezdu. Do auta pak nasedáme chvíli po osmé hodině za krásného sluncem zalitého rána. Už teď cítíme zřetelné teplo a i přes večerní déšť tohle počasí na dnešek slibuje slunečný den. Znovu se ještě v Lusace zastavujeme v nákupním centru. Večer jsme napsali všechny pohledy a tak je teď můžu odnést k odeslání na poštu. Předávám je zvláštně zmalované černé poštovní úřednici za přepážkou. Její ústa mají tak výstražně rudou barvu, že vypadají, jako kdyby se právě napila něčí krve. A ještě je na ní něco zvláštního, neobvyklého. Je hubená. Strašně. Je tak vyzáblá, jako kdyby před deseti lety utekla z hladomorny a od té doby ještě nic nejedla!

S Pepou ještě dokupujeme nějakou drobnou zeleninu a hlavně se znovu všichni zásobujeme dostatečným množstvím balené vody. A taky piva. Pepa avizuje, že v národních parku Kafue, kam směřujeme a kde budeme poslední dvě zambijské noci spát, není žádný bar, ani obchod, kde by se něco dalo koupit. "Aha, zambijská divočina!", pomyslím si okamžitě a v tu chvíli ještě netuším, v jaké až divočině se už za pár hodin ocitnu. Shodneme se nakonec na tom, že i piva musíme mít dostatek, že se voda pořád pít nedá a tak ještě přikoupíme tři paklíky třetinkových ležáků Castle. Nějak se o ně podělíme. Nejspíš budu psát každému pivní čárky někam do mého deníčkového notýsku. Budeme tak mít taky přehled, jak jsme kdo velký pijavec.

Pak už opouštíme Lusaku, více než milionové město, které má pár moderních vyšších budov jen uprostřed nevelkého centra, kudy už asi potřetí projíždíme. Dnes ovšem Lusakou neprojíždíme tak úspěšně, jako předtím. Prodíráme se pomalu dopravní zácpou a z nadjezdu přes železniční trať právě těch několik zmíněných výškových budov zdejšího centra města, downtownu, vidíme. Zdá se, že celý downtown Lusaky je rozložený jen podle jediné hlavní ulice. Ale můžu se mýlit. Jinak je ale obchodní čtvrť Lusaky, v níž je mnoho především nižších budov, naopak dosti rozlehlá. Je rušná, plná lidí i aut všeho druhu, čmoudu i prachu a prodává se tu snad všechno, co se prodávat dá. Kolem většiny obchodních komplexů jsou postaveny vysoké zdi, a mnoho z nich je pro ochranu vnitřního prostoru nahoře opatřeno zabudovanými střepy s ostnatými a často rovnou i elektřinou nabitými dráty. Vedle toho míjíme i několik divokých příuličních tržnic, i když ty jsou teď po ránu ještě poloprázdné.

Hustota zástavby, lidí i automobilového provozu postupně řídne a my Lusaku na dva dny opouštíme. Vrátíme se sem už jen, abychom z lusackého letiště Zambii opustili. Ale teď nás čeká ještě zambijský národní park, národní park Kafue. Tenhle národní park je v Zambii rozhodně nejstarší a největší. Založen byl už dost dávno, v roce 1950 a jeho rozloha je přibližně stejná, jako rozloha Moravy. A to do té jeho rozlohy ještě nepočítám téměř dvojnásobek okolního rovněž chráněného území. Než se ale do národního parku Kafue dostaneme, musíme i dnes spolykat porci ještě asi 250 kilometrů silnice, která vede velice podobnou krajinou, jakou jsme přijížděli včera do Lusaky. Obrovská plocha zdejší krajiny se jen mírně vlní a silnice se po ní táhne odzadu dopředu, kam až oko dohlédne. Není to tady ale žádná nížina. Nadmořská výška téhle oblasti okolo Lusaky se pohybuje přibližně od 1100 do 1200 metrů.

Cestou narazíme na policejní kontrolu a policista, který nás zastaví, vypadá nějaký ujetý. Jednak dlouho zkoumá Pepův řidičák, který se mu vůbec nelíbí. Asi ho nikdo neinformoval, jestli řidičské průkazy vydané v Evropské unii tady platí. Nakonec ho ale Pepovi s jakýmsi podivným opovržlivým obličejem vrací. Trojúhelníky. Chce vidět výstražné trojúhelníky! Už je to tu zas! Jako by chtěl za každou cenu něco najít, jako kdyby si na nás chtěl zchladit žáhu. Tváří se na nás sveřepě, jako by ho přeložili k dopravce daleko za Lusaku, protože mu utekli čeští špióni a teď narazil na další!

Trojúhelník, který má Pepa z Malawi, policistovi nestačí. Zambijské předpisy říkají, že tady trojúhelníky mají vypadat jinak. Pepa však už od včera ví, že tahle povinná součást výbavy by měla být pod sedadlem spolujezdce. Ví to od Petra, se kterým jsme seděli v baru, protože právě od něho má Pepa vypůjčené auto, se kterým celou dobu po Malawi i tady po Zambii jezdíme. Takže zvedneme sedadlo spolujezdce a už ho... Nemáme! "Pepo nejsou tam!", odpovídáme Pepovi, který stojí venku s oním otravným policistou. Pro jistotu ještě pečlivě zapátráme pod sedadlem řidiče, pod Pepou. "Sláva! Máme je. Jsou dva!", ulehčeně hlásíme Pepovi svůj nález a podáváme mu dva trojúhelníky se žlutě vybarveným středem. Je to vcelku standardní policejní buzerace. Naštěstí jsou trojúhelníky opravdu dva, protože v Zambii, a prý stejně jako v Malawi, musejí být v autě právě dva. V případě potřeby se jeden dává před auto, druhý pak dozadu za něj. Jinak musím říct, že jsme prakticky všude viděli jen standardní zelený "africký výstražný trojúhelník", jak říká Pepa několika zeleným větvím poskládaných na silnici před i za odstavený či opravovaný automobil.

Policista když vidí, že trojúhelníky máme, předává náš "případ" zamáváním ruky svému kolegovi. Ten je ovšem ze zcela jiného těsta. Zřejmě dobře věděl, jaký je jeho bratr ve službě kolosální blb, a pustil nás dál. A přitom s úsměvem. Asi jen proto, aby nevypadal jako přílišný lidumil, před odjezdem ještě Pepovi připomněl, že kdyby v Zambii jezdil déle než tři měsíce, musel by si zařídit místní řidičský průkaz.

Pepa k přípravě masa v podobě celých svíčkových flákot, které koupil v Lusace už včera v masně vedle Sparu, potřebuje ještě u jakýchsi stánků koupit dřevěné uhlí. My ani nevystupujeme. Pepča kromě uhlí přinese na ochutnání sušené mopanové červy. Kromě Moniky, která si na podobnou lahůdku netroufá, je zkusíme ochutnat všichni. Sám sobě se divím, a to ještě i po třech letech, kdy tyhle věty píšu do počítače na základě poznámek v notýsku, ale já dva tyhle červíky taky schroupnu. Jsou to asi tři až čtyři centimetry dlouzí červíci šedočerné až šedoolivové barvy. Já však dobře vím, že to není opravdový červ, ale že to jsou původně o dost větší zelené housenky motýla martináče, jaké jsem živé fotil na minulé africké cestě s Pepou. Líba zprvu nějak nepostřehla, co to vlastně jí. Až nějak později jí, došlo, že tohleto scvrklé skoro nic jsou ty velké zelené potvory housenky, které si samozřejmě taky pamatuje.

A jak sušený červ mopane chutná? Výživné to asi bude, ale nechutná to skoro nijak. Není to nedobré. Ale ani dobré. Narozdíl od syrových burských oříšků tohle chroupat nemusím. Takže po dvou červech sáhnu zase po burácích. Líba taky. Protože stejně jako včera je cestou postupně baštíme, už nám jich mnoho nezbývá. A stejně jako včera si i dnes občas po chvilkách zdřímnu. Proč ne?

Krátce po dvanácté hodině projíždíme bránou národního parku Kafue a pokračujeme po silnici stále dál. Pod námi ubíhá jako natažená struna rovná asfaltová silnice mířící napříč celým parkem. Zvířata tady žádná nevidíme. Ani je nehledáme. Jen jednou nám přeběhne napříč silnicí několik paviánů. A jinak jedeme a jedeme. Žádná obydlí ani vesnice tady uvnitř parku Kafue už nejsou, jen sem tam ukazuje nějaký směrovník na odbočku k nějaké ubytovací kapacitě, k nějaké turistické lodgi. Ale my zatím nedbočujeme, jedeme stále dál. Dlouho tu není nikde nic, ani živáček. A skoro ani auto nepotkáme.

Až najednou Pepa zabrzdí, kousek zacouvá, aby mohl zatočit na lesní cestu vedoucí doprava kamsi do lesa či do buše. Protože jsem si musel rovnat na sedadlo, co všechno mi spadlo, včetně mě, nedával jsem právě pozor, jestli tady taky nějaký směrovník někam ukazoval. Ta lesní cesta vypadá, že se snad po ní ani moc nejezdí. Během okamžiku nás v autě začnou obtěžovat tse-tse mouchy. Podobají se docela našim domácím mouchám, ale jsou velké a mají spíš hnědou barvu. Jsou strašně vlezlé, neodbytné, protivně bzučí a než stačíme zavřít okénka, máme jich plné auto. Asi dvakrát mě některá z nich kousne. "Auvajs!", vážně to je hodně bolestivé kousnutí. Pokud víte, jak vás v létě u nás dokáže obtěžovat a kousnout ovád, je to proti mouše tse-tse úplné nic. Tse-tse moucha je snad stokrát drzejší a její kousnutí bolí, jako by vás někdo bodnul jehlou. "Auvajs!" Chvíli se snažíme tse-tse mouchy nějak zpacifikovat za jízdy, ale nakonec nezbývá, než zastavit a všechny mouchy v autě vymlátit. Vyhnat se nedají, aby sem nevlezly další. Jenže ouha! Ani zabít se nedají! Jsou jako gumové. Nějaké plácnutí jim vůbec neublíží. Připlácnu mouchu na sklo, zvednu ruku a ona... Uletí! Je to hrůza. Pokud tse-tse mouchu důkladně po skle nerozmáznu, tak zase zabzučí a znovu vzlétne. Klidně si na mě pak znovu drze sedne, aby kousla a pila mi krev. Tyhle tse-tse mouchy mi tedy vážně pijou krev!

Dokud jedeme křovinatou buší, navíc po sotva sjízdné lesní cestě, mouchy nám nechtějí dát pokoj. Vlezou ty potvory nějak dovnitř, i když máme zavřená okna. Uprostřed všeobecného honu na mouchy najednou zcela nečekaně vyděsíme stádo impal, které se tu zdržovaly na cestě a v její blízkosti. Tady už žádné mouchy tse-tse nejsou. Snad jen nějaká taková, co jsme dosud nestačili vyhnat a nebo která se nám předtím přitiskla na přední sklo a nechtěla se pustit. Cesta pokračuje dál a jakmile se impaly před námi rozprchnou, zaleskne se za nimi hladina řeky Kafue. A my přijíždíme do kempu na jejím břehu.

Tak jsme tady. Tady budeme spát dvě noci, dvě naše poslední noci v Zambii. A ani tady nebudeme spát ve stanech. Chatky pro nás jsou podobně jako ve Wild Life kempu v parku South Luangwa postaveny v africkém stylu. Jsou tak trochu podobné domkům domorodců, ale jsou o dost větší. V chatce máme čtyři postele, takže se tu opět můžu nastěhovat k Líbě a Monče. Pepa bude sám hned ve vedlejší chaloupce stejné velikosti. Obě chaloupky mají obdélníkový půdorys. Nacházejí se až na okraji kempu, když se svou zadní částí téměř dotýkají lesního houští. Marica s Alenou budou spát v trochu menším kruhovém domku, kousek před námi, blíž k řece. Jinak je prostor kempu před námi víceméně jen travnaté prostranství zastíněné několika vzrostlými stromy stojícími porůznu tu i onde. Je to tady moc příjemné prostředí.

V celém kempu jsou jen tři černí kluci, kteří tu pracují a o všechno potřebné se tady starají. Jinak tu není vůbec nikdo. Ani noha. Úžasné! Sami uprostřed buše, na břehu řeky s hrochy a krokodýly. Se sloním lejnem přímo uprostřed kempu na příjezdové cestě. Že prý ti sloni prošli skrze kemp zrovna včera. A další lejno ještě hlásí Marica s Alčou ani ne deset metrů před vchodem do jejich kruhové chýše. No. Tomu tedy říkám divočina! To abychom se skoro báli vystrčit z chaloupky nos. Není divu, že nás Pepa hned varuje, abychom byli ostražití, a nechodili příliš blízko k řece, kde by nás mohl překvapit třeba krokodýl. Bude to tady asi trochu dobrodružné. Tady totiž narozdíl od Wild Life kempu nemají chaloupky vlastní sprchy ani toalety. Přesto si tu užijeme i luxusu teplé vody, kterou nám podobně jako třeba v Nkhata Bay u jezera Malawi ohřívají zdejší zaměstnanci otevřeným ohněm v improvizované "kotelně" pod širým nebem. Společné sprchy a toalety se nacházejí blíž k příjezdové cestě a jsou stejně tak na okraji kempu a blízko lesa, jako naše chajdy. Jsem sám na sebe zvědav, jestli se vůbec v noci odvážím jít se vyčůrat někam mimo naši chaloupku. Radši asi ne.

Po dlouhé cestě máme teď pauzu. Pepa ovšem neodpočívá a vaří pro nás rajskou polívku. Já se rozhodnu pro obhlídku kempu a vyrazím směrem k řece. Od řeky se ozývá hroší frkání a když přijdu blíž k řece, vidím v dálce z vody vyčuhovat několik hroších hřbetů. Řeka Kafue, jak říkal Pepa, je taky plná krokodýlů, ale žádného nevidím. Ale od vody se raději držím dál. Alče se zdá, jaká je tu čistá voda a že by si v ní klidně dala koupačku. Jenže to se tu nesmí, je to samozřejmě zakázané. Krokodýl je krokodýl a dokáže být opravdu nebezpečný. Zvlášť ve vodě, kde ani nemusí být vidět.

Pepovo vaření polévky netrvá dlouho a tak se vracím k jeho chaloupce na oběd. Během konzumace rajské polévky s fazolemi posílené ještě spoustou rajčat a taky cibule zahlédneme, jak se okolo kempu a na okraji u příjezdové cesty potuluje několik kočkodanů. Tyhle malé opičky s černými tvářemi a hubami se ale zdají být dosti plaché, neboť se zase rychle skrývají v okolním křoví a houští. Je to ale boží přivítání! Při příjezdu rozeženeme stádo impal, když obědváme, posloucháme hroší frkání a běhají kolem nás kočkodani a teď během popíjení poobědní kávičky ještě koukám, že se nějaká impala zatoulala po cestě dokonce až před nás doprostřed kempu. Opravdu nečekané. Jsme tu v kempu i se zvířátky. Paráda! Opravdová zambijská divočina. Tohle fakt nemá chybu!

Nechám tu zatím kávu nedopitou, vezmu foťák, nasadím teleobjektiv a namísto nějakého odpočívání a vysedávání si jdu tiše a nenápadně sednout na kraj kempu k příjezdové cestě. U břehu se pasou impaly, ale než se stačím zorientovat, ztratí se v lese. I kočkodani bojácně prchají do křoví. Já však klidně sedím na kusu padlého kmene, skoro se nehýbám, snažím se nefunět a tiše čekám. Netrvá dlouho a přímo přede mnou vyleze z lesního houští krásná antilopa. Není to impala. Je to docela jiná antilopa. Její české pojmenování zní lesoň a je velice blízce příbuzná s antilopami kudu. Už jsme možná někde lesoně viděli, a jestli ano, určitě ne mockrát a spíš dost zdálky. Tahle samice je klidná, chvíli stojí na kraji lesa a pak pomalu přechází přes louku, i když je většinou schovaná za stromy. Za antilopou se přibližuje i tlupa kočkodanů. Zůstávám-li v klidu, můžu si tyhle malé a čilé opičky na blízkých a nejbližších větvích docela krásně vyfotografovat. Na keřích či stromech tu cosi otrhávají a vypadá to, že se krmí nějakými jadérky, které z plodů těch keřů vylupují. Stejně tak ještě mezi stromy můžu vyfotografovat samici lesoně. Tahle antilopa je tu sama, jediná, a právě na mě vykukuje za silným kmenem stromu. Odtud ale vzápětí zamíří trávou dál k lesu, od mne pryč. Pak už ji víckrát nespatřím.

Vracím se k ostatním k chajdě dopít kávu. A taky čas oběda a krátké siesty končí. Pepa nás ještě dnes vezme někam na safari. I když musím říct, že safari se v Africe říká tomu, když si najmete auto s místními průvodci a jezdíte s nimi. Pokud jezdíme vlastním autem sami a bez průvodce, říká se tomu "game drive". Ale každý tohle třeba neví. Já to nakonec taky nevěděl a dozvěděl jsem to právě až tady na téhle cestě. Nicméně klidně dál budu říkat našemu ježdění za zvířátky safari. Ti kdož vědí, že je to "game drive", mi to jistě prominou. Ještě k tomu pojmu "game". V angličtině "game" znamená samozřejmě hra, a já to chápu tak, že je to jako hra na safari s tím, že co uvidíme, to uvidíme. Nikdo nám nic nezaručí a žádný průvodce nám žádná zvířata nevyhledá. Je to jako loterie. Což je venkoncem taky hra. My sebou ale přece jen někoho máme. Jede s námi jeden z těch černých chlapců, kteří patří do našeho kempu. Jo, abych nezapomněl, tenhle kemp se jmenuje Zamlodge Amarula. Tak. A už jedeme!

Do západu slunce dnes už ovšem mnoho času nezbývá. Pepa však chtěl vyrazit spíš jakoby na průzkumnou vyjížďku kvůli zítřku. Pokládá to za důležité proto, abychom zítra věděli, kudy a kam se vydat, po kterých cestách se dá jet a po kterých nikoli, neboť zítra máme v plánu jezdit safari, čili "game drive", celý den. A kvůli tomu správnému nasměrování na správné cesty sebou vzal Pepa i onoho zaměstnance kempu.

Po lesní cestě se vracíme zpátky na hlavní asfaltovou silnici. V husté buši se zase potýkáme s tse-tse mouchami. Na stejném místě, jako předtím. Okénka sice rychle zavíráme, jenže těm potvorám stačila chvilička. A zdá se, že sem někudy stejně vlezly. Není jich ale naštěstí tolik. Když pak o něco později na hlavní silnici vyjedeme, pokračujeme po ní dál, dál jakoby ze směru, odkud jsme přijeli.

Kolem silnice se po obou stranách táhnou široké louky porostlé nejvýše ojedinělými nízkými stromy. Velice záhy spatříme ve vysokém travnatém porostu, poněkud daleko od silnice, pár jeřábů královských. Přízvisko královský je v tomto případě skutečně na místě. Jsou to opravdu nádherní ptáci zbarvení širokou škálou barev a hlavy jim jako královské znamení zdobí zlatá korunka, kterou tvoří tvrdá neohebná pera. A zřejmě pro svou krásu je jeřáb královský národním ptákem jiné africké země, Ugandy. Mají ho v symbolické kresbě uprostřed své státní vlajky a vyskytuje se rovněž na ugandském státním znaku. Ale Uganda je odtud daleko, věnujme se tedy spíše Zambii a národnímu parku Kafue, po němž se právě pohybujeme a kde právě jsme.

Máme se skoro pořád na co dívat a když je okolo nás něco zajímavého, Pepa vždycky alespoň na chvilku zastaví. Teď stojíme znovu a jen nedaleko jeřábů. Ve velikánské laguně plné hnědé bahnité vody jsme nemohli přehlédnout a minout hrocha, i když se cachtá skoro celý ponořený pod hladinu a z vody mu vyčuhuje jen jeho strašlivě poškrábaný a rozrýpaný hřbet. Silnice v těchto místech vede po několika mostech, přes mokřiny a vodní laguny, a ze strany se k ní postupně přibližuje velká řeka. Řeka Kafue. Je to široká řeka, určitě širší, než jakákoli řeka u nás v Česku. A když řeku Kafue zanedlouho křižujeme po dalším silničním, tentokrát dlouhatánském mostě, je naprosto zřejmé, že tenhle levostranný přítok Zambezi je o mnoho mohutnější, než naše Labe v Severních Čechách.

Za mostem přes řeku Kafue Pepa zjišťuje možné odbočky a vedlejší cesty, ptá se našeho černého průvodce, kam která z cest vede, a kudy jet by bylo zítra nejlepší. A taky samozřejmě na některou z možných vedlejších cest zabočíme. Zvířata vidíme různá. Úplně první z nich je statný samec antilopy kudu s mohutnými zatočenými rohy. Ty rohy jsou vskutku víc než jen velké a aniž bych nějak moc přeháněl, jsou vážně impozantní. Samce kudu můžeme pozorovat delší dobu. Stojí téměř bez pohnutí a jen ostražitě otáčí hlavou. Je tak trochu schovaný za vysokou trávou a nedaleko houští, ve kterém by zřejmě při jakémkoli sebemenším náznaku hrozícího nebezpečí bleskurychle zmizel.

Přes cestu nám přeběhne několik afrických čuníků, v trávě mokřadní louky se prochází čáp sedlatý, mezi stromy pak nějakou dobu pozorujeme potulující se stádo zeber. Tyhle zebry byly dříve biologicky uznávány jako samostatný poddruh zeber zambezských, žijících především na horním toku řeky Zambezi a jejich přítocích, jakým právě řeka Kafue je. Později, někdy po roce 2000, však někteří zoologové přestali zebru zambezskou uznávat jako samostatný poddruh a sloučili ji s jiným poddruhem: zebrou Böhmovou neboli Grantovou. Nejsem odborník a nemám k tomu tudíž moc důvodů, ale příliš se mi to nelíbí. V mnoha internetových zdrojích se totiž dají najít informace o tom, že tyhle zebry jsou na rozdíl od populací žijících v třeba Keni či Etiopii o něco větší a krom toho se odlišují několika dalšími znaky, například i svým zbarvením. Jsou také odborníci, kteří sloučení poddruhů zebry zambezské a Böhmovy neuznávají a zambezskou zebru stále považují za platný poddruh. Třeba se zanedlouho nějakou revizí poddruhy zeber zase změní. To by v zoologii nebylo nic neobvyklého.

Přicházejí na řadu taky ptáci. Ti co před námi neulétnou a nechají se chvíli pozorovat a případně vyfotit, jsou samozřejmě ti nejhezčí. Podaří se mi tak vyfotografovat kukačku senegalskou, i když je zalezlá v roští, dalšího mandelíka fialovoprsého nebo zoborožce šedého, který je trochu podobný svému příbuznému zoborožci rudozobému, chybí mu však rudé zabarvení jeho zobáku.

Projíždíme sem a zase tam po některých vedlejších cestách i širších prašných silnicích. Na jedné z nich se objeví i šakal pruhovaný. Já ho vyfotit nemůžu, protože zrovna sedím vzadu a on je přímo před autem. A tak jedinou pořádnou fotku udělá Monča, i když bohužel má na ní šakal hlavu od nás odvrácenou. Asi vzadu za ním něco vrčelo ještě výhružněji, než naše toyota. A věřte, že ta vrčí pořádně.

Po několika odbočkách z jedné cesty na druhou, po kterých bych já zpátky rozhodně už netrefil, dojedeme k jakémusi polnímu letišti uprostřed buše. Náš černý průvodce nám říká, že právě na tomhle místě viděl minulý týden lvy, jak ulovili zebru. Potom potkáme několik slonů, a pomalu se obracíme k návratu, protože tma už se kvapem začíná přibližovat. Zhruba rovnoměrně s tím, jak je sluníčko čím dál niž a níž a jak jeho paprsky v okolní buši zlátnou.

Než se úplně setmí, stihnu ještě v lese na šikmém kmeni stromu vyfotografovat paviání matku s mládětem. Mládě má úplně bílou hlavu, asi jako devadesátiletý droboučký stařeček. Tenhle pavián rovněž patří k druhu babuin, ale tohle je jiný poddruh, nežli všichni ti babuinové, které jsme až dosud viděli. Tenhle pavián patří k poddruhu označovanému jako pavián kinda. Od babuinů, které jsme viděli jinde, se tenhle liší mírně kulatějším obličejem, ve kterém jsou nápadné kruhy růžové kůže kolem jejich očí a právě bílá hlava mláďat, s jakou se paviáni poddruhu kinda rodí. A taky se ještě sluší dodat, že paviání kinda jsou znatelně menší, než ostatní paviáni. I větší samci dosahují sotva průměrné velikosti samic ostatních pavinánů. Paviání máma, na kterou se právě díváme, se na stromě krátce zastaví. Její mládě se jí drží vší silou na břiše a zvědavě vykukuje naším směrem, než s ním jeho máma zmizí kdesi nahoře v koruně stromu.

Už prakticky za tmy ještě fotografuju na větvi na samém vrcholku jednoho ze stromů královského supa. Patří k největším supům, ale pro nedostatek světla už není příliš vidět ani jeho charakteristickou červenou kůži na lysé hlavě ani jeho silný, masivní, ostře špičatý a zahnutý zobák.

Během posledních patnácti minut padla tma snad rychleji než křehká antilopa pod lví tlapou. Naposledy se ještě pokusím vyfotit jakéhosi buvolce, jemuž zvědavost nedala, aby nevylezl z houštiny se na nás podívat. Fotografie za téhle tmy už je hodně špatná, ale protože jiného podobného buvolce jsme jinak nikde neviděli, fotka po patřičné úpravě přece jen v mém archivu skočila. Je zkrátka jedna jediná, stejně jako zůstala jediná i předchozí fotografie supa královského. Fotoaparát vzápětí odkládám, protože fotit dál už nemá smysl. V téhle tmě a na tuhle vzdálenost už zvířata fotit nelze.

Setmělo se strašlivě rychle. Vracíme se už za tmy a samozřejmě si na cestu už musíme svítit světly automobilu. Pro dnešek se s námi park Kafue ještě loučí třemi většími stády, která na zpáteční cestě spatříme těsně vedle sebe. První je stádo zeber, jejich pruhy jsou výrazně viditelné i za světel reflektorů, druhé stádo se skládá z vodušek puku a za nimi jako třetí jsou přímo na silnici před námi impaly. Je jich mnoho a nakonec je musíme naší toyotou rozehnat, abychom vůbec mohli jet dál.

Ke kempu se teď na základě rady našeho černého průvodce blížíme jinou cestou, z druhé strany. V záři reflektorů se na cestě objevují dvě malé šelmičky. Podle našeho průvodce jsou to cibetky. Já je zezadu z auta ani moc dobře nevidím a klidně bych si je v té tmě a rychlosti spletl s mangustami.

Ten úplně nejposlednější úsek návratu do kempu je už ale zase po staré známé cestě s tse-tse mouchami. Jsme na ně připravení, ale teď za tmy příliš aktivní nejsou. Cesta lesem ovšem teď za tmy vypadá docela jinak. Na mnoha místech ani jako cesta nevypadá. Spíš mi to připadá, že tu vůbec žádná cesta není, že jedem jen tak buší mimo cesty, čemuž mnozí říkají off-road. Zdá se, že tu kličkujeme lesem a mezi stromy zcela bez jasného určení směru a cíle. Tráva na cestě i vedle ní mnohde dosahuje výšky až do půli oken našeho auta a já zezadu opravdu nevidím ani na cestu a netuším, jestli a kde před námi vůbec nějaká je a kam by vzápětí mohla zatočit. O to víc je asi pro mě taková jízda za tmy zdejší divočinou zážitek, který ještě dlouho budu mít před očima.

V kempu je už úplná černočerná tma rušená jen světly několika petrolejek, které tu pro nás mají připraveny pro večerní a noční hodiny. Přímo uprostřed kempu, ještě na cestě, přistihneme dva impalí samečky. Stojí proti sobě ve výhružném bojovém postavení a vypadají, že se spolu každou chvíli pustí do souboje a zkříží své impalí rohy. Ale blízkost světel a vrčení motoru naší toyoty je od úmyslu pustit se do křížku zřejmě odradila a přinutila je k útěku. K útěku alespoň o pár metrů dál, mimo příjezdovou cestu. To už je zase pohltila tma a tak nevím, zda se do sebe opravdu pustili.

Jak už jsem naznačil v předchozích řádcích, v lodgi Amarula elektřina není. Svítíme si jen čelovkami a nebo petrolejkami, které nám rozsvítili zdejší zaměstnanci před našimi chaloupkami. U stolku s petrolejkou si v jejím podivně blikajícím přítmí před chajdou dopisuju část poznámek a zápisků do deníčku, zatímco moje děvčata si zašla s čelovkami do sprch vzdálených asi čtyřicet metrů od našich chaloupek. Při zpáteční cestě je lehce vyvede z rovnováhy silné zafrkání hrocha. I když já bych to spíše formuloval jako pořádné vyděšení, soudě tak zejména podle toho, jak holky hbitě zrychlily svůj krok. Podle směru a intenzity zvuku bych toho frkajícího hrocha situoval někam do tmy před naši chajdu, někam možná doprostřed prostranství blízko řeky. Není to sice pár metrů přede mnou, nemám hrocha přímo před nosem, přesto je však dost blízko. Tak nedaleko, kam bych asi i já dohodil kamenem.

Pepča zatím rozpálil gril a na ohnivě červeném dřevěném uhlí se chystá grilovat maso. Jen co připraví přílohu, tedy nakrájí a zamíchá obligátní zeleninový salát, přichází maso na oheň. Tedy nad rozpálené uhlí. Čekám, co se bude dít a zda vůně dřevěného uhlí a nebo posléze grilovaného masa nepřiláká nějakou lítou šelmu. Naštěstí se tak nestalo a tak si po delší době zase můžu vychutnat pořádnou Pepovu grilovanou flákotu, jakou on v Africe vždycky umí. Zeleninového salátu si dám jen trošku a tentokrát zůstanu i bez chleba. Masa je dost a dost a tak si nebudu jeho chuť rušit chlebem, jakkoli mám chleba a pečivo velice rád. A hlavně si nebudu zbytečně vyplňovat chlebovou nádivkou žaludek, když do svých útrob hodlám poslat dostatek masa.

Sedíme teď všichni společně před Pepovou chaloupkou a povídáme si a žertujeme, v jaké jsme tady divočině. Není divu, že tady v kempu elektřinu nemají. Jsme tu od jakékoli civilizace strašně daleko. Podle toho, jak jsme sem včera přijížděli, a dnes, jak jsme se pohybovali na opačnou stranu hlavní silnice vedoucí skrz národní park Kafue, bych řekl, že tu široko daleko není živé duše. Tedy myslím tím samozřejmě duše člověčí. Takže tu v téhle tmě uprostřed národního parku Kafue a blízko stejnojmenné řeky nejspíš jsme úplně sami. Odhaduju, že kromě nás šesti Čechů a tří místních zaměstnanců Zamlodge Amarula není v okruhu dobrých deseti či dvaceti kilometrů jediného človíčka. Jen les, buš a řeka. A v nich spousta zvířat. Hrochů v řece a nejspíš i tichých a nenápadných krokodýlů a v lese i mnohých dalších zvířat je nepochybně víc než dost. Ty hrochy tu však slyší každý a jejich výrazná zvuková kulisa, která nás doprovází po celý večer, je naprosto nepřehlédnutelná. Teď za počínající noci jsou vůbec všechny zvuky téhle divočiny hlasitější a zřetelnější a rozléhají se do daleka. Hluboké hroší frkání však nad ostatními jednoznačně dominuje. Je nejhlasitější a nejrozpoznatelnější a zdá se být velmi velmi blízko. Tak jako u našich jihočeských rybníků můžete často slyšet hlasité kuňkání žab, u afrických řek se zase nezaměnitelně ozývají hroši. Takhle nějak to zkrátka je.

Nejsme proto ještě dlouho po večeři, když vzadu, za Pepovou chaloupkou, hlasitě zachrastí roští. Zřejmě se tamtudy prohnalo nějaké větší zvíře. Snad jako když prchá antilopa, ale kdo ví. Posvítíme tedy od chaloupky čelovkami stranou do pralesa, do tmy a... Fí ha! Oči mi můžou vypadnout z důlků, co nevidím. Tedy vlastně co vidím! Jen pouhé dva tři metry od boční stěny Pepovy chaloupky a snad ani ne pět metrů přede mnou je... Hroch jako stodola! Vau! Jeho vlhká kůže zřejmě nedávno ještě namočená v říční vodě, se v mihotavém světle našich čelovek zlověstně leskne a zdá se, že i onomu hrochovi lezou oči z důlků, jak tu na něho několika dosti intenzívními světly svítíme. Hroch se otáčí sem a tam, ze strany na stranu, a zdá se být poněkud nervózní, jako by nevěděl, kam se má vrtnout, kterým směrem má vyrazit. Před chvíli nejspíš překvapil na kraji lesa nějakou antilopu a teď zase narazil na nás. Stojí tu mezi dvěma stromy, mezi dvěma kmeny, koulí očima a nám všem je jasné, že kdyby se tohle zvíře rozběhlo proti Pepově chaloupce, určitě by z ní nezůstalo nic, než hromada sutin. Hroch ale jen znovu přešlápne zleva doprava a zpátky a protože ani na jednu stranu kvůli stromům nemůže, čekám napjatě co bude. Přestávám dýchat. Přiznám se, že ač mám hrochy rád, zrovna tady a teď se docela bojím. I když se snažím, aby to na mně nebylo příliš znát.

Hroch, který se nemůže pohnout na stranu, má jen dvě možnosti. Buď se pustí proti nám a převálcuje nás i s verandou, na níž stojíme, a nebo se nějak obrátí na ústup. Hroch nakonec mocně zafrká, asi aby nás jakožto případného nepřítele dostatečně varoval. Nás to myslím všechny okamžitě natolik vyděsí, že všichni zhasneme svoje čelovky a poskytneme hrochovi tmu a tím zřejmě i prostor k ústupu. Za pár okamžiků už po něm není ani vidu ani slechu a zanedlouho už neslyšíme ani praskání větviček pod jeho těžkým a mohutným tělem. Nějak z onoho místa mezi dvěma stromy vycouval, nebo se mu snad podařilo se i otočit a hroch, který se zřejmě vydal z řeky na svou obvyklou někdy až dvacetikilometrovou pouť za potravou právě kolem nás, zmizel v temnotě okolní divočiny. Tak. Fí...

Můžeme si všichni ulehčeně oddechnout. Tenhle hluboký a intenzivní zážitek s hrochem rovnou u chaloupky jsme posléze museli ještě spláchnout několika pivky, bohužel však už dosti teplými. Samozřejmě že tahle hroší příhoda je přitom předmětem veškerého následujícího hovoru a spousty dohadů, co by a kdyby. A pochopitelně i mnoha žertů a legrácek. Nicméně v takovéhle divočině přes všechny žertíky a vtípky je možné setkání se zvířaty vážná věc. Někdy to může být i velmi nebezpečné a je proto třeba zůstat stále ve střehu a být velmi obezřetný a opatrný.

A s tím se nakonec rozcházíme k dalším rozsvíceným petrolejkám u našich chaloupek. Než uděláme první kroky, nasloucháme pečlivě všem zvukům a pak rychle do svých chaloupek spěcháme, přičemž do noční tmy svítíme čelovkami zběsile sem a tam na všechny strany. Jen rychle vklouznou dovnitř, za dveře! No a když posléze uléhám ke spánku, nevnímám nic jiného, než zvuky od řeky a z lesa a zejména hlasitý basbaryton hrošího frkání. Usínám s přesvědčením, že všechny mé sny o dnešní noci budou hroší.