V noci se všichni několikrát probouzíme. Na toaletu, když v horkém africkém dni pijete, zkrátka v noci musíte. Nikdo se ale, pokud vím, na ty asi čtyřicet metrů vzdálené toalety neobtěžuje. Loužičku můžou i dámy udělat při světle dosud ještě svítící petrolejky hned vedle chaloupky, pěkně jako malé způsobně sedící zvířátko. Toaleta je přece zbytečně daleko, musí se tam jít podle lesa a navíc ještě prší. Sice drobně, ale přece.

Horší však je, že já potřebuju něco navíc. Já potřebuju udělat bobek. Ale ten se mi vysázet vedle chaloupky dosti příčí. Stačí, že v kempu už jsou sloní lejna. Rozhodnu se tedy, že si složím svého malého afrického bobříka odvahy a že se vydám tmou podél lesních keřů na toaletu. V souvislosti se včerejší hroší návštěvou se nejprve pečlivě rozhlédnu po okolí. Nevidím však vůbec nic. Naše petrolejka je zřejmě jediná, která ještě vydržela svítit a vůkol je jinak všude tma tmoucí. Když nevidím, musím se zaposlouchat. Několik minut proto nehnutě stojím ve tmě u naší chaloupky a dlouze naslouchám všem zvukům džungle a divočiny. Můžu. Moje potřeba naštěstí není úplně akutní. Ať poslouchám jak poslouchám, žádný ze zvuků se mi nezdá být nebezpečně blízký. Posvítím tedy čelovkou na všechny strany, pohybuju světlem nahoru a dolů abych případné blízké zvíře svojí čelovkou vyplašil a přemýšlím, zda se mám k toaletám pustit pomalým a tichým krokem a nebo spíš rychle utíkat. Přestože se můj rozum zaobírá spíše variantou pomalého nenápadného pohybu, tělo nakonec zrealizuje rychlé kroky, které by leckdo mohl nazvat i úprkem. Bobřík odvahy, jak zjišťuju, se líp skládá ve větší rychlosti.

Rychle dojdu či spíše doběhnu k toaletám a strašně ve mně hrkne. Ztuhnu strachem tak, že v tu chvíli by mi krev netekla ani kdybyste mě podřízli jako slepici. Přímo před toaletou, rovnou přede mnou, je krokodýl! Není sice velký, ale je to krokodýl a cení zuby! Naštěstí se včas vzpamatuju. "Proč se bojíš, blbe?" nadávám si vzápětí. Vždyť tenhle hroch je dřevěný a viděl jsem ho mezi dveřmi na pánskou a dámskou částí toalet už odpoledne! No jo, viděl, viděl... Ale zapomněl! Při té tmě, za zvuků pralesa a hrochů od řeky, má prostě můj člověčí strach navrch. Pomalu se ze svého vyděšení vzpamatovávám a pokračuju dál na toaletu. Tady budu na chvíli v bezpečí. Jen usednu, ozve se někde blízko hroch. Ale vzpomenu si, o co hlasitější a silnější bylo frknutí hrocha večer, když stál vedle Pepovy chaloupky. Tenhle zase tak blízko nebude. Nicméně při návratu se mi stejně svírá hrdlo i žaludek, protože mezi tím ten hroch měl spoustu času, aby se dostal až sem. Do naší chaloupky se nakonec vrátím úspěšně, bez nehody, a žádné zvíře kromě dřevěného krokodýla nepotkám. Než zase znovu na těch pár hodin, který zbývají do rozednění, usnu, znovu a znovu naslouchám všemožným a silným zvukům zambijské divočiny.

Líba ráno vstane první a hned hlásí, že venku je nějaká antilopa. To mě z postele vcelku popožene, ale když vstanu, už venku žádnou antilopu nevidím. Jen několik kočkodanů poskakuje vzadu na okraji kempu. Až později, při kávě, se mezi nimi krátce objeví impalí sameček. I řeka Kafue vypadá klidná a tichá, jako by v ní žádní krokodýli ani hroši nebyli. Ale my víme, že tam někde jsou. S kratšími či delšími přestávkami hrochy pořád slyšíme. A krokodýla viděla ráno Alča plavat uprostřed řeky. Nad vodu mu koukaly jenom jeho oči a špička nosu. Já zajdu ještě k Pepově chaloupce prozkoumat stopy našeho večerního hrošího návštěvníka. Ale na tvrdé udusané zemi a po nočním dešti žádné nevidím. Zřejmě jsem hodně mizerný stopař. A nebo spíš vůbec žádný stopař nejsem.

Dnešní den začal. Náš předposlední den v Zambii, poslední den v divočině. Já ho začínám tím, že vypravuju ostatním při ranní kávě o svém nočním pokusu a skládání bobříka odvahy i o tom, jak strašlivě mě mezi zdejšími toaletami vyděsil kus dřeva vyřezaný do podoby zubatého krokodýla. No a pak, po ranní kávě a lehké snídani, už nás čeká další a tentokrát celodenní safari národním parkem Kafue.

Než vyjedeme na hlavní silnici, opět projíždíme místem s tse-tse mouchami. Už jsme ho dvakrát docela protrpěli a teď jsme na ně připravení. Včas a pečlivě jsme zavřeli všechna okna. Sice se v autě trochu dusíme, ale tse-tse si na nás nepřijdou. Jenže stejně se najde taková, která se sem vloupá tak, že se protáhne škvírou mezi okénkem a těsněním. Potvora jedna! Záhy ovšem na tuhle svojí drzost doplatí životem. Zavraždím tu tse-tse dřív, než stačí někoho kousnout. Na okénku po ní zůstane jen dlouhá krvavá čmouha.

Stejně jako včera jedeme i dnes kus po hlavní silnici dál do nitra národního parku. Z cesty se pak snažíme několikrát odbočit, vždycky po vedlejší cestě nějakou vzdálenost ujedeme, ale pak narazíme na neprůjezdné místo a musíme se zase vrátit zpátky na hlavní asfaltovou silnici. Jednou nám brání v další cestě bažina, podruhé most, který vede jen do půlky říčního koryta, další cesta zase končí na břehu řeky Kafue. Zvířat dnes překvapivě mnoho nevidíme. Nejspíš jsme si svoji dávku štěstí vyčerpali už včera. Většinu z těch mála zvířat navíc potkáme v podstatě jen okolo hlavní asfaltky.

Nejprve nám cestu překříží jedna velká osamělá slonice. Zastavíme a ona po krátkém odbočení do trávy nakonec přímo před námi přechází napříč silnicí a už z ní vidíme jen její sloní zadnici mizející v křoví. Slon přes cestu snad neznamená smůlu jako černá kočka. Nebo ano?

Asi o deset minut později vidíme samečky vodušek puku ve společnosti impal, rovněž samečků. U obou druhů těchto antilop se jejich pohlaví pozná snadno, neboť rohy mají pouze samci, kdežto samice jsou naopak bez rohů. Po chvíli, zdá se, že téměř ve stejném místě jako včera, vidíme opět pár jeřábů královských a asi o půl hodiny později v podobné trávě mokřadní louky jiné jeřáby, jeřáby bradavičnaté. Taky pár.

Za další čtvrthodinu zabrzdíme před menší želvou, která si to svým želvím tempem maže napříč asfaltovou silnicí. V porovnání s obrovskou slonicí je tahle želvička maličké a křehké zvířátko. Má štěstí, že tu není velký provoz a ona neskončí pod koly některého z projíždějících aut. Když vylezeme z naší toyoty, abychom se na želvičku podívali zblízka, podle jejího naprasklého krunýře to vypadá tak, jako by ji už jednou někde taková nějaká malá silniční nehoda potkala. My teď na želvičku ještě chvilku zíráme a když se želvička vydá ze sluncem rozpáleného asfaltu pryč do trávy, vrátíme se my zpátky do auta a jedeme pomalu zase dál.

Při dalších více než tří hodinách ježdění sem a tam, po různých cestách i necestách, od silnice k řece a nebo naopak, už bohužel potkáme víceméně jen několik málo antilop. Vodušky puku, všudypřítomné impaly, bíle pruhované antilopy kudu a posléze i jednu jedinou vodušku velkou. Je to samec a přestože ho fotím několikrát, jsou všechny fotografie prakticky stejné. Stojí klidně před námi v trávě, naprosto bez hnutí, a jen nás upřeně pozoruje. A pak, než se vzpamatuju, je najednou pryč. Nemůžu tím pádem ani dokumentovat, že tyhle vodušky velké, taky v národním parku Kafue, nemají ono bílé kolečko na svém zadečku. Zdejší vodušky velké jsou jiné. Patří k jinému poddruhu než vodušky, které jsme viděli v Malawi v národním parku Liwonde.

Jediným zvířetem, které potkáme a které není antilopou, je čejka. Čejka hnědá, někdy označovaná též jako čejka žlutonohá nebo senegalská, patří jako všechny čejky do řádu dlouhokřídlých a čeledi kulíkovitých. Prochází se poklidně trávou blizoučko našeho stojícího auta, vůbec se nás nebojí a my na ní máme výhled vskutku luxusní. Stojí opravdu za to se na ní pořádně podívat. Je to krásný pták se zvláštní barevnou hlavou. Na tmavě hnědé hlavě má výrazné bílé čelo a sytě žlutý zobák s černou špičkou. Stejně žlutou má i kůži kolem očí a u kořene zobáku jí visí dolů velké rovněž žluté lalůčky nahoře zakončené jasnou červení ve tvaru kapek, které zčásti zakrývají bílé čelo v úrovni očí. V některém pohledu to vypadá, jako by čejka hnědá měla na zobáku nasazený červený neprůhledný cvikr. Opravdu je to velice zvláštní a zajímavý pták.

Na několika místech naše auto přepadnou drzé, neodbytné a nepříjemné tse-tse mouchy. Jejich bodnutí bolí snad ještě víc než včera. Jsou těžko k polapení a několikrát kvůli honu na ně musíme i zastavit. V tu chvíli se změníme z pokojných a mírumilovných turistů na rozzuřené a nekompromisní tse-tse lovce, kteří s dolapenými bodavými živočichy nemají nejmenšího slitování. Možná ty tse-tse mouchy mohou být i důvod, proč jsme tu těch zvířat dnes tolik neviděli. Chvílemi se totiž opravdu mnohem víc věnujeme tomu, abychom zdecimovali tu odpornou, krvežíznivou a bolestivě kousající hmyzí sebranku, než abychom hledali a pozorovali zvířátka v okolní krajině. Naštěstí, jak víme už od včerejška od našich ubytovatelů, mouchy tse-tse už dnes snad žádnou spavou nemoc nepřenášejí. To se prý poslední dobou v Africe hodně omezilo nějakými postřiky. Moc tomu nevěřím, ale protože mě už několikrát některá potvora bodla, přijímám to bez námitek a doufám, že by to pravda být mohla.

Kolem druhé hodiny odpolední přijíždíme k lodgi, která se jmenuje Mukambi. Chceme si tu udělat krátkou přestávku, dát si něco k pití a alespoň nakrátko si sednout na něco jiného, než je sedadlo v našem autě. Lodge Mukambi vypadá dosti luxusně a pyšní se mimo jiné tím, že tu mají svého domácího hrocha. V prostorách lodge mají několik fotografií dokládajících, že na zastřešenou terasu restaurace si chodívá ke krbu odpočinout hroch. Dnes tu ovšem žádný hroch není. Dost možná, že sem hroch chodíval kdysi dávno a dnes už z něho zbyla jen legenda a "reklamní" fotografie, které sem mají nalákat klienty. Těch tu ovšem taky mnoho nemají. V téhle části terasy přímo nad řekou Kafue jsme úplně sami. Ano. Logde Mukambi, podobně jako naše Amarula, stojí přímo na břehu řeky Kafue. Ubytování je tu ovšem asi čtyřikrát dražší a mají tu restauraci, v níž právě sedíme, vyhlížíme dolů na řeku Kafue a objednáváme si pivo nebo jiné pití, podle toho, na co má kdo zrovna naladěné chuťové pohárky.

Dole pod terasou vidíme malé dřevěné molo a u něho zakotvené loďky. Ptáme se tedy, zda tu dělají pro turisty lodní výlety. Prý ano. "A cena?", ptáme se dál. A protože se dozvíme, že je stejná, jako cena za loď po řece Shire v národním parku v Liwonde v Malawi, což pokládáme za cenou běžnou a tudíž přijatelnou, začneme se domlouvat, jestli si zaplatíme a podnikneme lodní výlet po řece Kafue tady v Zambii. Já jsem tedy rozhodně pro! A nakonec jedeme všichni, i s Pepou. Domluví se to rychle. Při ježdění autem se nám dnes mnoho zvířátek neukázalo, třeba to na řece bude lepší. Tak ujednáno. Dopijeme, co máme objednáno, a můžeme jet.

Loďku nemáme tentokrát zdaleka tak velikou a prostornou, jako v Liwonde. Ta, do které nás nakládají, je poměrně malá. Tak akorát pro nás. Místní průvodce, který nás při následující plavbě bude doprovázet, se nám představuje jako Israel a sděluje nám, že naše společná plavba po řece Kafue potrvá přibližně dvě a půl hodiny. A on se nám během téhle doby pokusí ukázat všechno zajímavé, co je momentálně na řece Kafue k vidění. Israel je příjemný mladík, mluví hezky, docela srozumitelně a na první pohled je znát, že toho o zdejší přírodě, o řece, o národním parku Kafue a zvířatech, která v něm žijí, mnoho ví. A co neví, jistě najde v objemné příručce, kterou si vzal sebou. Ptá se nás, odkud jsme a po naší odpovědi nám říká, že mnoho Čechů sem nejezdí. My jsme prý teprve jeho druhá česká parta, kterou tady na řece provází.

Israel s námi přejíždí řeku až k druhému břehu, kde krátce za sebou spatříme několik ptáků. Především velkou skupinu volavek. Na větvích stromů nad řekou jsou pak k vidění i zejozobové, dlouhokrká anhinga nebo obvykle rychle poletující rybaříci. Na stromě nad vodou sedí i jakýsi malý dravec, kterého nám Israel představuje jako "snake eagle", což volně přeloženo znamená "hadí orel". Žádný takový orel se však v českém zoologickém názvosloví nevyskytuje, ale Israelovo anglické určení dravce mi přece jen pomůže, abych ho později doma správně identifikoval jako orlíka menšího. Jeho anglické jméno odpovídá tomu, že se tenhle dravec opravdu živí drobnými obratlovci a především malými hady.

Dole v roští a větvích těsně nad vodou spatříme ještě jednoho ptáčka. Pro ty všelijaké větvičky, které nám překážejí ve výhledu, se mi ani nedaří ho pořádně vyfotit. Je to slípka a náš kapitán Israel nám ji určil jako "common moorhen". Doma samozřejmě zjistím, že by to tedy měla být slípka zelenonohá. Měla by tedy asi mít nohy zelené, ne? Jenže ať dělám, co dělám, i na těch pár mizerných fotkách mezi větvičkami je vidět, že tahle slípka má nohy červené. Takže to slípka zelenonohá asi nebude. A není. Nedá se nic dělat, musím si tuhle slípku identifikovat sám a po dlouhém pátrání docházím k závěru, že je to slípka Allenova. Tak. Na řece Kafue si ani Israel zřejmě nevšiml, když si tam slípka neustále poskakovala z větvičky na větvičku, jakéže má ona vlastně nohy. A zelená noha má být zkrátka zelená a nikoliv červená.

Ještě vzpomenu na jednoho menšího krokodýla držícího se chvíli v pobřežním blátě, než se před našimi zraky ponořil pod hladinu řeky. Tam dole ve vodě jich je určitě víc, ale my tady na loďce nemáme šanci o nich vědět. Snad jen, kdyby mezi ně do vody někdo spadl. Kromě krokodýla ještě spatříme jednoho malého osamoceného kočkodana pobíhajícího na břehu nad řekou a nebo gravidní vodušku puku hledající si na nízkém říčním břehu místo, kde by se mohla bezpečně napít. Dá se říct, že kromě těchto zvířat pak už vidíme jen hrochy. Spoustu hrochů.

Ano. Tahle moc příjemná odpolední plavba po řece Kafue je především o hroších. Těch jednoznačně vidíme nejvíc. A to se mi moc líbí. S naší menší loďkou může Israel na řece mnohem lépe manévrovat, než se dalo s velkou lodí v malawijském Liwonde, a tak se k několika skupinám hrochů dostaneme relativně blízko. Samozřejmě ale Israel kormidluje tak, aby to bylo maximálně bezpečné, protože setkání s hrochem na téhle loďce by pro nás mohlo být osudové. Tuhle loďku by hroši dokázali převrátit určitě docela snadno a to by pro nás mohlo být opravdu velice, velice nebezpečné. V téhle řece plné hrochů a krokodýlů bych tedy fakt plavat nechtěl. Ani malý kousek.

Občas to vypadá, jako když se na nás hroši domlouvají. Jedny máme před sebou, druzí plavou za námi. Z jednoho hrošího stáda dokonce za námi vystartuje statný samec a my se nestačíme divit, jak rychle a jak vytrvale a dlouho za námi dokáže plavat. Teď bych tedy opravdu nechtěl, aby nám chcípl motor. Stačí, když se další z hrochů nenadále vynoří jen kousíček, jen pár metrů, od naší loďky. Nenápadně a zrádně se tu skrýval pod hladinou téměř uprostřed řeky, kde by ho jen málokdo čekal. Mocně vyfoukne dlouho zadržovaný vzduch, znovu se pořádně nadechne a opět se ponoří jako taková podivná říční ponorka. Hladina se nad hrochem ihned zase zavře, jako by ho tu nikdy nebylo. Israel, který nám zrovna něco vysvětloval, o tomhle hrochovi vůbec nevěděl, přestože se neustále pečlivě rozhlížel a dával dobrý pozor, jak a kam s námi svou lodí manévruje. Israel prý zbledl skoro na bělocha, jak se lekl. Přes své leknutí ale Israel zareagoval okamžitě. Bleskurychle nastartoval motor, popadl kormidlo a ihned jsme poodjeli od potopeného hrocha po řece o notný kus dál, kde by nám od něho už nemělo hrozit žádné nebezpečí. "Uff! Bylo to těsně a nebezpečně blízko!", uzavřel tuhle lehce adrenalinovou příhodu s hroší ponorkou Israel. Jen ještě dodám, že já jsem se ohlédl rovnou na hrocha, Ale ostatní, kteří se zrovna dívali na našeho černého průvodce, tvrdili, že dosud vůbec netušili, jak hodně může takový černoch zblednout.

I Pepa je trochu bledý a moc nemluví. Není to ale kvůli hrochům. Od rána se necítí moc dobře a navíc na něho tady nijak pozitivně nepůsobí houpání naší loďky. Je to zvláštní. Kdybych to prostřednictvím Pepových problémů nevěděl, vůbec bych si nějaké houpání ani neuvědomil. Já ho prakticky vůbec nevnímám. Snad jen, když chci ve stoje na loďce něco fotit.

Během plavby mezi hrochy se mi podaří udělat několik pěkných hroších fotek a dokonce dvakrát i sérii fotografií otevřené hroší tlamy. Ta vypadá opravdu úžasně. Ale i hrůzyplně. Hroch tímhle způsobem nezívá, jak bývá často tahle jeho činnost nazývána, ale on otevřenou tlamou se svými mohutnými tesáky či špičáky signalizuje svému okolí varování, kdo že je tady pánem. A právě zuby, ačkoliv je hroch býložravec, bývají pro každého vetřelce, který se odváží vniknout do hrošího revíru, tou nejnebezpečnější hroší zbraní. Ať je to jiný hroch, jiné zvíře, nebo třeba člověk.

Hroši jsou přes svoji nebezpečnost báječní a musím říct, že jsme si je tu užili mnohem víc, než na oné velké lodi na řece Shire v Malawi. Jiná větší zvířata než hrochy se nám ale u řeky Kafue vidět nedaří. O nosorožcích, na které se ptáme, nám Israel říká, že už je nemají ani tady v národním parku Kafue. I tady už je prý všechny dokázali zlikvidovat pytláci, kteří sem přicházejí pytlačit pravděpodobně většinou se sousedního Konga. Alespoň tak se o tom tady mluví.

Israel, když na řece občas zastavíme, abychom něco pozorovali, nebo aby nám něco ukázal, nám vůbec povídá mnoho a mnoho zajímavých informací. Kupříkladu se taky dozvídáme o tom, že kolem řeky Kafue nemůžeme vidět žádné žirafy. Jejich základní a nenahraditelná potrava, kterou jsou určité druhy akácií, v parku Kafue roste jen velmi výjimečně a žirafy by tady nikde pro sebe nenašly dostatek obživy. Takže ani žirafy, tahle překrásná zvířata, v národním parku Kafue neuvidíme, protože tu zkrátka a dobře žádné nejsou.

Mezitím už uplynuly přibližně dvě hodiny, po které naše loďka pomalu křižuje řeku Kafue sem a tam a manévruje mezi jednotlivými hrošími skupinami. Vůbec mi to tak nepřipadá, že ten čas tak rychle utíká. Před námi na dohled se už objevil taky silniční most přes řeku Kafue, po kterém jsme už několikrát přejížděli a po kterém se ještě dnes budeme vracet zpátky do kempu. Nastal tedy čas, kdy Israel pomalu ukončuje tuhle báječnou plavbu. Zavelí sám sobě jako kapitán kormidelníkovi k obrátce a k následnému návratu do Mukambi lodge. My však nejprve v klidu dopijeme občerstvení a nápoje, které máme sebou, uklidíme prázdné lahve a schováme do pouzder nebo batohů naše fotoaparáty. Potom plnou parou, tedy spíš vlastně na plný plyn, vyrážíme po řece na zpáteční rychloplavbu. Nazpátek do Mukambi lodge, odkud jsme vyjeli. Voda stříká široko i vysoko a i když jsme odjeli po řece překvapivě daleko, netrvá snad ani celou půlhodinu a už vystupujeme u Mukambi lodge na molo. Už jsme na řece zastavili krátce jen asi dvakrát, a to nejspíš proto, abychom ze sebe setřepali vodu, která na nás při té divoké jízdě stříkala. Je moc dobře, že foťák mám schovaný. Jinak by byl určitě celý pořádně namočený.

Bez další prodlevy se pak už vracíme k našemu autu. Po lodním výletu, který hodnotím jako velmi příjemné svezení mezi spoustou mých oblíbených hrochů, se už prakticky bez zastavení vracíme nazpátek do naší lodge Amaruly. Už se nikde moc netouláme a nerozhlížíme, pěkně mlátíme do tse-tse much, když na nás zaútočí a tak za celou cestu stojí za zmínku jen jedno větší stádo impalích samic, které procházejí podél silnice vysokou trávou.

V kempu Pepa, tentokrát ještě za světla, začíná připravovat gril s dřevěným uhlím a rozdělávat oheň. K večeři nás dnes čeká další porce grilované svíčkové. Než se však tahle večeře dokončí a dodělá, bude už pochopitelně zase dávno tma. Já mám mezitím dostatek času na to, abych si zkusil vyfotografovat barvy zdejšího soumraku. Připadají mi skoro až kýčovité, ale jsou nádherné. Hladina řeky Kafue je přitom klidná a perfektně hladká a jako dokonalé benátské zrcadlo odráží všechny ty úžasné červenomodrofialové odstíny šatu, do něhož se obloha při zrodu přicházející africké noci nakrátko odívá.

Nakonec stejně jako včera večeříme při svitu petrolejek a samozřejmě za neutichajících zvuků okolní africké divočiny, se kterou se tím už tak trochu loučíme. Možná proto ty zvuky vnímám dnes nějak intenzivněji. Mísí se v nich hlasité cvrkání cikád, cvrčků, či kobylek, rozličné vzdálené i blízké tóny kuňkajících žab, nedaleký řev několika opic, štěbetání i výstražný křik ptáků a nechybí ani hluboké basy hrošího frkání. I když ti hroši jsou dnes slyšet mnohem vzácněji, než včera. Ale od ušních se zase brzy vracím k chuťovým vjemům. Pepova grilovaná svíčková je opět skvělá a je ještě lepší a křehčí, než ta včerejší. Možná proto, že dnes se grilovaly dva poněkud menší kousky, možná proto, že tyhle kousky byly déle odleželé a naložené. Menší kousky nám však bohatě stačí. Monča jí jen maličko, už několikátý den ji trochu trápí lehké zažívací potíže a občasná břišní nevolnost.

Dnes jsem při večeři i po ní na setkání s hrochem nebo jiným zvířetem, které by zabloudilo k chaloupce, mnohem lépe připraven. Foťák mám celou dobu hned po ruce, zatímco včera jsem ho měl už dávno uklizený v batohu a uvnitř chaloupky. Jen nevím, jestli bych se odvážil na hrocha použít blesk. Co kdyby ho to rozčílilo? Nebo poděsilo? No uvidíme.

Ale neviděli jsme nic. Jak už to bývá, když je člověk připraven, tak se jako naschvál nic neděje. Jen Alena s Maricou, když jsme se od Pepovy chaloupky rozešli do svých postýlek, volají o pomoc. Prý mají u své kruhové chaloupky, která je blíž k řece, nějakého hrocha. Pepa zmizí ve tmě zkontrolovat situaci. Je to v pohodě. Hroch se tam prý spokojeně pase a konzumuje zelenou travičku. Já se za ním ale podívat nepůjdu. Kdepak! Stejně bych si netroufl ho teď za tmy fotografovat s bleskem. Mohl bych ho tím docela naštvat. Zatím se však hroch zdá být v klidu. Od naší chajdy není dokonce ani slyšet, jak dokáže být úžasně tichý. A nebo je možné, že už odešel někam jinam, někam za lepší pastvou.

Večer pomalu končí a mění se v hlubokou noc. Mé dámy už večer rozhodně na toaletu nejdou a čůrají a čistí si zuby vedle našeho domečku. Já, který mám složeného bobříka odvahy už ze včerejška, si ale na společné toalety normálně dojdu. Hrdě, nebojácně a se vztyčenou hlavou. Dnes se na mne přece mé dámy dívají! Při chůzi snad jen trochu víc svítím do tmy, ale dnes je v kempu nezvyklý klid. Ani opičky, ani antilopy nebyly v podvečer nikde k vidění. Je bezvětří, nepohne se ani lísteček, na řece se neobjeví ani vlnka. Ten podivný klid podtrhuje i to, že když později zalezlý ve své posteli usínám, neslyším už dokonce ani žádné hroší frkání.