Všichni jsme dnes do dalšího afrického rána probudili. Bez potíží. Houby tedy opravdu jedovaté nebyly. Přežili jsme je všichni. A protože se nikdo z nás "houbařů" ani nemotá a nepotácí, nebyly tyhle africké houby ani nic na způsob lysohlávek. Takže dobře. Naše důvěra v domorodce a v jejich znalost afrických hub byla zcela namístě. Všechny ty houby sice vypadaly jako prašivky, některé docela určitě, jaké u nás ani nerostou (a pokud podobné rostou, určitě takové nikdo nesbírá), ale nikomu z nás po nich vůbec nic nebylo. Monča byla zcela bez práce a opatrnost se tedy ukázala jako zbytečná. Žádné pumpování žaludků se konat nemuselo. Ani včera večer, ani teď ráno. A co se mě týče, klidně bych si ty houby dal i dnes ráno k snídani.

Venku je už zase mokro. V noci opět pršelo. Zase už! Dívám se dlouze a pátravě nahoru na nebe, ale moudrý z toho nejsem. Nejsem bohužel žádný věštec ani meteorolog, abych něco zjistil. Nebe na západě vypadá úplně zatažené, od východu se však sluníčko snaží, aby se mu podařilo se nám ukázat. Tak uvidíme, co nakonec převáží. Dnes by nám sice déšť možná tolik nevadil, jako jindy, ale ke slovu Afrika se rozhodně víc hodí slunečno a teplo. O tom nemůže být nejmenších pochyb.

Čeká nás teď delší přejezd do Lusaky, hlavního města Zambie. Ano. Přesně do toho města, kde chytili ony tři Čechy, obvinili je ze špionáže, a kteří jim někdy okolo vánoc ze Zambie utekli. Takže s foťáky dnes raději opatrně. I Pepa nám radí, abychom je dnes raději nechali schované. Říká nám, že budeme několikrát projíždět kolem vojenských objektů a že stejně během téhle cesty neuvidíme prakticky nic, co by za fotku stálo.

Než opustíme Chipatu, zastavujeme se ještě krátce na drobném nákupu a na čerpací stanici kromě nafty do nádrže přibíráme ještě vzduch do pneumatik, který Pepa na neasfaltové silnici do národního parku South Luangwa trochu povypustil. A pak už míříme do Lusaky. Jedeme po silnici označené jako Great Eastern Road, tedy "Velká východní silnice". Je to vcelku obyčejná a normální asfaltová silnice se dvěma dopravními pruhy. Je však dostatečně kvalitní, aby nám po ní cesta rychle ubíhala, zvlášť když se vyznačuje mnohými dlouhatánskými rovnými úseky, které se táhnou do daleko od obzoru k obzoru. Tak dlouhé rovinky bez zatáček nenajdete u nás nikde. Ani na dálnicích.

Kolem silnice nevidíme opravdu nic, co bychom už neznali a neviděli. Malé vesničky, větší vesnice, prostá a jednoduchá obydlí domorodců, malé tržnice s několika stánky a tak podobně. A mezi tím políčka, i když na mnoha úsecích cesty vidíme i neobdělávanou půdu. Mírně zvlněná krajina a některé nepříliš vysoké kopce i nižší horské hřebeny jsou zarostlé stromy a keři. Někde bych to nazval dokonce i loukami s několika nízkými náletovými dřevinami. Na pár místech se pasou i překvapivě velká stáda krav, takže tyhle louky slouží nejspíš jako pastviny pro dobytek. Kolem silnice ani zdaleka nechodí tolik lidí jako v Malawi. Větší pohyb pěších nebo cyklistů po silnici tu lze zaznamenat snad pouze v městečku Katete. Po silnici se ale na mnoha místech klidně potulují slepice nebo kozy a často i nějaký pašík. A ještě jedna věc nám komplikuje naši jízdu. V městečku Katete i některých větších vesnicích je na silnici mnoho příčných zpomalovacích prahů. Všechny tyhle ležící policajty zkonstruovali tak, že je přes ně nutno jet opravdu jenom krokem. Jinak bychom mohli mít kromě dechu vyraženou pravděpodobně i duši z těla. A toyota by mohla mít vyražený motor či vyhozená kola.

Po jedné hodině odpolední přijíždíme do hornatější krajiny. Výrazně přibude kopců i zatáček. Sjíždíme pak dolů k mostu přes řeku Luangwu. Před mostem vidíme dopravní havárii. Několik chlapů tu posedává po příkopě kolem převráceného náklaďáku, který spadl dolů z nevysokého, zato však prudkého, svahu u silnice. Chtěli po nás, nemáme-li nějaké jídlo, že prý jsou tu už od včerejška. Nejspíš hlídají přepravovaný náklad a čekají na pomoc.

Přejíždíme teď po mostě na druhou stranu řeky. Most se zdá být docela nový, moderní, dopravní značka udává jeho nosnost na padesát tun. Nejspíš to je důležitý vojensko-strategický objekt, protože ho hlídá specializovaná vojenská jednotka. Tady tedy rozhodně nefotit! Jenže Pepčovo žertem míněné "Připravte si foťáky!", když jsme právě projížděli kolem vojáků, málem zmátlo Alču, která se nejspíš právě probudila a opravdu si začala chystat svůj foťák a připravovat se na fotografování něčeho zajímavého. Naštěstí však Pepčův žertík pochopila včas. Ani já jsem dnešního dne ještě nevyfotil vůbec nic. Taedy nepočítám-li několik fotek po snídani a při odjezdu z ubytování Luangwa House. Asi by se našlo, co by za fotku stálo, ale stejně... Jednak jsou si všechny ty vesničky hodně podobné a jednak se mi za jízdy při rychlosti přes 80 km/h a nebo při nadskakování přes ležícího policajta fotografuje dost blbě.

Jen nedaleko za mostem vidíme dnes už druhý havarovaný náklaďák. Tenhle leží hned vedle silnice na zádech a jeho kola jsou bezmocně převrácená vzhůru k obloze. Tenhle náklaďák z prudké stráně sice nespadl, ale zastavil se na samém okraji srázu. Dopadl by asi hůře, než ten na druhé straně mostu, protože tady ten svah pod ním je mnohem vyšší. A když už jsme u těch dopravních nehod na téhle silnici, musím přidat ještě zmínku o dalším nepojízdném nákladním autě stojícím rovněž nepříliš daleko od mstu přes Luangwu. Tenhle náklaďák sice nehavaroval, zato ale shořel. A shořel úplně celý, celičký, se vším všudy. Zdá se, že v okolních horách s prudkými zatáčkami a strmými svahy i s mnoha stoupáními a klesáními není o nepojízdné náklaďáky nouze.

Na kratičkou chvíli se zastavíme v maličkém městečku Luangwa. je nedaleko za mostem, vypadá to spíš jen jako vesnice a nejsem si úplně jistý ani tímhle názvem. Nicméně je tu několik obchodů a spousta malých stánků. Takže nám zastávka poslouží, abychom si mohli doplnit zásoby, a především nápoje. Je nám dnes totiž docela teplo a máme i větší žízeň, protože počasí se po ranních rozpacích nakonec přiklonilo na stranu slunečno. Prakticky od rána už sluníčko téměř bez přestávky svítí a venkovní teplota je konečně taková, jakou by našinec uprostřed Afriky očekával. A sluníčko a teplíčko nám nakonec vydrží prakticky celou dnešní více než 600 kilometrů dlouhou cestu.

Ačkoliv naše dnešní cesta je opravdu dost dlouhá, zastávek na ní děláme jen minimálně. Na jedné z toho mála poobědváme. Všichni máme několik banánů a k tomu vanilkový jakýsi jogurtopudink. Do mého žaludku je to ukrutná bomba, zato však mám jistotu, že mi tam vydrží. Tohle budu zcela nepochybně trávit hodně dlouhou dobu.

Krásné zelené a lesnaté kopečky, nádherně sluncem osvětlené, nás doprovázejí po dlouhou dobu. Krajina se však potom přece jen poněkud porovná do mírného zvlnění, ale to už jsme vlastně docela nedaleko Lusaky.

Zastavujeme tady u několika prodavaček zeleniny. Někdo chce mango, někdo touží po krásně vypadajících rajčatech, zatímco mě spíš zlákají neloupané buráky, které tu mají. Prodavačky si tu taky fotíme. Většina z nich jsou maminky s děckama, avšak jedna stará černoška je na nás protivná a chce za naše fotografování peníze. Jenže jen ona a ji samozřejmě nikdo nefotí. Fotíme si ty maminy a jejich děti a ty jsou všechny v pohodě. Ta stará černá ježibaba však pořád láteří a rozhazuje rukama, že začínám mít podezření, jestli náhodou nečaruje. No, snad na nás nespáchá nějaké svoje nekalé černé africké voodoo.

Během následující jízdy teď mohu chroupat buráky. Množství větší než malé stálo pár kwaček, což přepočteno do kaček je skoro zadarmo. Pozor ale! Tyhle buráky nejsou pražené v žádném oleji. Zprvu si myslím, že jsou asi vařené, ale ani to není pravda. Tyhle burské oříšky jsou normálně syrové. Syrová podzemnice olejná, taková, jaká se sbírá na polích. Takže vlastně buráky nejsou žádné oříšky, ale luštěnina. Nikdy dřív jsem buráky takhle nejedl, ale moc mi chutnají. V téhle naturální podobě nemají po vylousknutí žádnou zbytečnou slupku a chutnají docela jinak. Jejich chuť mi hodně připomíná chuť mladého hrášku. Holt luštěnina, no.

Na okraji Lusaky nás zastavuje závora se značkou STOP. Policejní kontrola. Jenomže ten policista se mi nějak nezdá. Jeho uniforma není pod reflexní vestou vůbec vidět a dost možná ani žádnou nemá. Zvesela přiskotačí k našemu autu z úplně opačné strany. Nejdřív pozdraví a potom rozpustile zašveholí: "Hledám mouchy tse-tse!", k čemuž hned připojí otázku: "Nemáte tu nějakou?". A do okénka nám přitom zamává síťkou tak velkou, že by do ní chytil i bažanta. Vida! Asi nějaký policejní vtipálek! Pepa mu ale docela vážně odpovídá, že tu žádné tse-tse mouchy nemáme a že poslední jsme viděli někde v Malawi. Což je konec konců pravda. Nějakou podivně hnědou mouchu přilepenou na předním skle nám tam někde Pepa ukazoval, ale to jsme hned po pár minutách zapomněli. Ten vtipný chlápek s rozzářeným obličejem si pak s Pepou ještě chvilku pokecal a pustil nás dál. Policajt to ale žádný nebyl. Monika sedící vepředu si všimla, že pod nápisem STOP je ještě jeden menší nápis "TSE-TSE CONTROL". Žjóva! Takže tedy tenhle chlapík u závory na okraji Lusaky byl opravdový úředně ustanovený lovec tse-tse much. Neskutečné! To kdyby mi někdo tvrdil, tutově bych nevěřil, že nějaká taková funkce může existovat. A o dotyčném, který by mi něco takového povídal, bych si každopádně myslel, že mi věší bulíky na nos a ještě k tomu mě má za naprostého blba. Jenže tohle je pravda. Pravda pravdoucí. Tohle prostě nevymyslíš!

V Lusace pak dojedeme do velkého nákupního centra. Nahlédneme do knihkupectví. Mají tu pohledy, které jsme v Malawi prakticky nikde neviděli. Takže budeme moci poslat pozdravy našim blízkým a kamarádům alespoň odtud, ze Zambie. Já si ještě v knihkupectví vyberu knížku s fotografiemi zvířátek z národního parku South Luangwa. Sice jsem si dost zvířátek vyfotografoval sám, ale tyhle profesionální fotografie jsou krásné a samozřejmě mnohem lepší. Vybraná fotografická knížka stojí docela hodně, přesto ji ale zaplatím kwačkama. Zdá se mi, že jich máme tolik, že bychom je stejně jen těžko utratili. Na druhou stranu už nám ale moc kwaček nezbývá a tak náš podíl za společný nákup Pepovi zaplatíme v dolarech. Líba s Mončou si ještě ve Sparu koupí meloun a doplníme si zásobu balené vody. Alena s Maricou mezitím zjistily, že je tady taky pošta. Rychle tedy doběhnu koupit poštovní známky, bez kterých se odeslání pozdravných pohledů ze Zambie do Evropy uskutečnit nedá.

Jedeme se teď ubytovat. Na poslední chvíli Pepa ještě původně plánované ubytování změnil. Nemusíme projíždět celou Lusakou a pak asi dvacet kilometrů za město, odkud bychom se zítra ráno museli stejnou cestou vracet zase nazpátek. Tahle změna ubytování se nám teď hodí i proto, že po dnešní dlouhé cestě už do večera mnoho času nezbývá. Ubytování jen asi tři kilometry od nákupního centra je blíž a je slušné. Samozřejmě spíme v domečcích. A já zase můžu spát s Líbou a Mončou, když mají uvnitř tři postele. Pepu tím pádem nechám, aby se zase vyspal bez mého chrápání.

Pak nás čeká večeře, tentokrát studená. Pepa si tu vařit netroufá, plynovou bombu jsme pro jistotu nechali v autě. Současně s tmou přichází déšť. To nám nevadí. Jen ať si v noci klidně prší, hlavně, aby zítra zase bylo hezky. A pozítří taky. Zítra přijedeme do národního parku Kafue a pozítří v něm strávíme úplně celičký den, od rána až do večera. To budeme asi nejvíc potřebovat, aby nám nepršelo.

No a po večeři hurá do báru! U barového stolu, když objednávám pivo, se se mnou začne bavit nějaký černoch. Překvapí mě tím, že zná nějaká česká slovíčka. Pokud jsem mu správně rozuměl, má v Česku nějaké kamarády, s nimiž studoval v Londýně a s některými si dodnes píše. Umí "pivo", umí říct "Dej mi pivo!", zná "slivovici", přiťukává si "Na zdraví!" a tak podobně. A jako všichni tady po hospodách, i on je rozesmátý od ucha k uchu.

A když jsme u češtiny, tohle ubytování, které se jmenuje Roma lodge, Pepovi poradil jeho přítel či známý Petr. Je taky Čech a žije tady Lusace. Pracuje tu pro nějakou místní společnost zabývající se turistikou a ubytovacími kapacitami. Dnes večer, jak je s Pepou domluvený, přichází sem do lodge do baru i se svou ženou Renatou a tak s nimi všichni krátce posedíme a popovídáme u piva. Pěkně hezky česky. Je příjemné potkat krajany takhle daleko od domova.

Jihoafrický ležák Castle, který pijeme z malých třetinkových lahví, ovšem zanedlouho dojde. No, tohle se nám Čechům stává v cizině dost často, že za naší slovutné účasti dobré pivo brzy dojde. Musíme teď s Monikou vzít zavděk místním pivem Mosi, které ovšem je, byť za stejnou cenu, podstatně horší. A je podstatně horší i než malawijské "Kuche Kuche", pokud ho mám ještě dostatečně uložené ve své chuťové paměti. Mosi je zkrátka to nejhorší pivo, které jsem zatím v Africe dostal. Jedno jako drink na dobrou noc mi úplně stačí. Další si už nedám. Raději půjdu spát.