Budíček máme před šestou, abychom mohli vyjet brzy a safari si užít co možná nejvíc. Moc jsem toho tentokrát nenaspal. Nevadí. Líba vylezla z chajdy první a zahlédla na louce stádo antilop. Já o chvíli později vidím už jen dvě. Asi se Líby lekly a vzaly do zaječích, či přesněji do antilopích. A zatímco na terase z druhé strany chajdy s Líbou popíjím ranní kávu a čaj, Alča přímo uprostřed kempu spatřila paviána. Za ním prý běžel další. A podobně jako večer se občas odněkud z okolí ozvou hroši.

Pak znovu ještě sledujeme paviány. Běhají po střeše restaurace i po několika sousedních stromech. Jsou po ránu velice čiperní a užívají si kapku svého zřejmě pravidelného ranního sexu. Několik paviánů mají Marica s Alčou ve větvích přímo nad jejich chajdou. Když se na ně díváme, postupně se vzdalují k okraji kempu, k recepci. Někteří po zemi, většina ale po stromech. Utíkají k antilopám impalám, jejichž stádo je vidět za poslední kempovou chaloupkou. Další velká opice se najednou zjeví hned za naším domkem. Vzápětí je nad ním mnoho dalších paviánů v korunách stromů. U recepce pak vidíme, jak se nám někteří paviáni prohánějí sem a tam po střeše auta. Hrůza! Musí jich tady v okolí být snad stovka! Jestli ne ještě víc. Úplná opičí invaze!

Přestože jsem paviány viděl několikrát už při minulé cestě jižní Afrikou, tohle je jiný druh paviána. Zatímco tehdy se jednalo o paviána čakmu, tohle je pavián druhu babuin. Paviánům babuinům posedávajícím a pobíhajícím okolo recepce kempu ani moc nevadí, když kráčíme k našemu autu. Klidně a v pohodě si ty nejbližší z nich můžu vyfotit. Dokonce i mámu s mládětem, která klidně vysedává jen několik metrů vedle parkoviště. Teprve když se auto rozjíždí, prchají ti nejbližší paviáni za ostatními dál k lesu, odkud posléze společně s impalami začnou utíkat ještě dál mezi stromy. Odjíždíme asi ve tři čtvrtě na sedm, jen čtvrthodinku potom, co jsme chtěli odjet podle včera domluveného plánu.

Příjezdová cesta do Wild Life, pro nás dnes však odjezdová, je stejně příšerná, jako včera, když jsme jeli sem. Ale už ji trochu známe, jedeme tu poněkolikáté, i když pro safari-auto byl pochopitelně mnohem sjízdnější, než pro naši toyotu. Ale už jsme zvyklí, ty šílené díry a obrovské kaluže už nás tolik nevzrušují.

Hned za kempem nás čeká početné stádo slonů. Už je ani moc nefotím. Mám pocit, že mám slonů už ze včerejška vyfotografovaných víc než dost. U stále stejné brány do parku South Luangwa nás čeká další početné stádo paviánů. Producírují se sem a tam i po mostě nedaleko brány parku a mnozí z nich nám znovu předvedou trošku ze své krátké a rychlé sexuální aktivity. Než Pepča na bráně zaplatí vstupné a než vjedeme do parku, Monika tu vyfotí dopravní značku "Pozor divoká zvířata!", která je hned za závorou při vjezdu do parku. Přijde mi to směšné. Copak je tu taková značka zapotřebí? Může snad někdo nevědět, když vjíždí branou do národního parku South Luangwa, že by se tu nesetkal s divokými zvířaty? Těžko. I my s nimi počítáme a naopak doufáme, že jich bude co nejvíc. Tak copak dneska uvidíme s Pepou?

Na první zvířata narazíme snad jen po půlminutě jízdy od brány do parku. Jsou to zebry a je jich několik. Ani se nás nebojí a neutíkají před námi. Následuje skupina rychle se pohybujících mangust, dále impaly, další zebry, vodušky puku a další zvířata. Impal, tedy václavek, je samozřejmě ze všech nejvíc.

Z ptáčků zpěváčků bych vyjmenoval například leskoptve, konipase afrického, nebo snovačům příbuzné přádelníky. A znovu vidíme překrásného mandelíka fialovoprsého z řádu srostloprstých. Už ho vidíme poněkolikáté a je to tedy zřejmě docela hojný druh. S tímhle máme štěstí, že sedí na konci suché větve stromu nepříliš vysoko a nepříliš daleko od našeho auta. Jeho úžasné zbarvení, které ho nepochybně řadí k nejkrásnějším ptáčkům Afriky, tak vidíme hezky zblízka. A abychom neměli všechny fotografie stejné, ještě nám po větvi pěkně poskakuje, natáčí se a taky se nám trošku i rozčepýří. O mandelíku fialovoprsém se ví, že žije prakticky v celé jižní a východní Africe a preferuje otevřená prostranství mezi stromy a křovinami nebo ho lze spatřit i v řídkých lesnatých porostech. Vyhledává vyvýšená místa, odkud si může vyhlížet kořist v podobě kobylek, brouků a jiného hmyzu či drobných hlodavců, plazů, obojživelníků, plžů, případně i štírů. Hnízdí v zemních norách většinou v prudkých svazích. Nevadí mu však ani termitiště a zahnízdí i v dutině stromu. Ptáci si urputně brání svoje hnízdo i své mladé před vetřelci a predátory a před jinými jedinci svého druhu chrání pečlivě také svoje území, své teritorium. Zřejmě proto mandelíků nikdy nevidíme víc pohromadě. U nás se můžete setkat s jeho příbuzným mandelíkem hajním. Je trochu větší, převážně azurově zbarvený a na sklonku léta odlétá do Afriky přečkat evropskou zimu.

Z řádu hrabavých ptáků vidíme věčně poplašené perličky nebo stejně plaché frankolíny, kteří před námi stejně jako perličky prchají do úkrytu v nedalekém houští. Nejvíc asi, a okolo významné africké řeky Luangwy to jistě není překvapivé, vidíme vodních ptáků. Třeba husu pižmovku, ostnáka afrického, čápa bělokrkého, ve velké dálce pak i překrásně zbarvené čápy sedlaté nebo také egyptské husy.

Kromě nich jsou naopak zase zblízka k vidění zejozobové afričtí, téměř jako uhel černí ptáci, i když při bližším pohledu na nich najdete i tmavohnědé peří. Na území Indie a Indočíny žije ještě jejich blízký příbuzný zejozob asijský, který má naopak většinu těla špinavě bílou. Zejozobové jsou příbuzní čápům a ke svému českému rodovému jménu přišli podle charakteristického otvoru, který zejozobům zeje v jejich dlouhém zobáku mezi čelistmi, i když mají svůj zobák zavřený a jeho špičky drží u sebe. Brodí se často v mělčinách u řek, ale i u stojatých vod, kde ze živí rybami, žábami, čolky, slimáky a podobnými druhy drobných vodních živočichů. A ještě musím dodat, že se taky říká, že čím je takový zejozob starší, tím větší díra mu v jeho zobáku zeje. Prostě jako se lidem s věkem křiví páteř, stárnoucím zejozobům se křiví zobák. Tak.

K vodním ptákům se řadí také ibis posvátný. Je to velký bíle opeřený pták s černým ocasem, s holým a rovněž černým krkem i hlavou opatřenou silným typicky zakřiveným zobákem. Tenhle ibis býval posvátným ptákem starých Egypťanů, pro které přestavoval jejich boha moudrosti a písmoznalectví, boha Thovta. V Egyptě však byl ibis posvátný již v 19. století vyhuben a dnes ho tam lze spatřit nejvýše v mumifikované podobě, v jaké ho staří Egypťané pohřbívali na zvláštních k tomuto účelu určených pohřebištích. Ibis patří k větším ptákům, dospělý měří na délku až sedmdesát centimetrů. Živí se především vodními živočichy, hmyzem a jeho larvami, když obývá bažinatá území především ve vnitrozemí. Hnízda si staví na stromech, skalách i v podrostu na zemi. Tihle ibisové přitom často hnízdí ve společnosti dalších vodních ptáků nejen stejného, ale i docela jiného druhu, jako jsou například volavky.

Určitě se tady nemůžu nezmínit o dalším úžasném a jedinečném setkání s králi zvířat, se lvy. Přicházejí zprava k silnici, po níž jedeme. Nejprve vidíme lvici jdoucí podél cesty naším směrem. Další lvi se objevují postupně, když projdou hustým křovím po naší pravici. Zvířata jsou celkem čtyři. Za lvicí vzápětí vyskočí první lev, který s ní tvoří zřejmě pár. Samec se samicí jsou vepředu, za nimi s jakýmsi odstupem je následují jiní dva samci. Lev, kterému samice patří, si musí svou partnerku ostražitě hlídat. Zbylé dva lvy k ní nepouští a i na lvici dává přepečlivý pozor, aby ani ji nepustil k ostatním samcům, k jeho sokům. Je zřejmé, že ona by o některého z nich evidentně stála. Ráda by svému pánovi zdrhla. Potvora jedna! Ale nemůže. Její pán je na ní docela ostrý, jakmile se pokusí vzdálit se mu směrem ke zbylé dvojici samců. Jsou to takové líté a nekompromisní lví námluvy. Zvířata se snaží nějak vyřešit tajenku svého milostného čtyřúhelníku, aniž samozřejmě vědí, co to takový nějaký úhelník vlastně je.

Je nasnadě, že tady pozorujeme souboj, nebo alespoň jednu jeho část, o samici a o možnost páření, jakých se zřejmě v přírodě odehrává mnoho. Ale fakt je, že jen u málokterého může člověk být. Štěstí se na nás tady znovu usmívá. Co k tomu mám dodat? Miluju takovouhle Afriku! Dívám se, užívám si to, a přitom ještě fotím, jako kdyby tady měly vzniknout poslední fotky mého života!

Se lvy, kteří jsou prakticky celou dobu v neustálém pohybu, popojíždíme autem pomalu téměř půl hodiny. Je to nádhera. Zážitek to je opět úžasný. Myslím, že pro každého musí být zážitek jakékoli podobné setkání s těmihle velkými kočkovitými šelmami, setkání se lvy, kteří se nazývají králem zvířat.

I dnes máme tyhle čtyři lvy většinou jen pár metrů od auta. Chvíli někde blízko nich stojíme a když lvi popojdou dál, popojedeme i my. Pepča mezi lvy dokáže docela chytře a obratně manévrovat, takže jsme jim stále nablízku a můžeme je vidět a pozorovat v naší toyotě ze všech sedadel, která si při jízdě parkem South Luangwa tentokrát střídáme každou hodinu. I tak si vzájemně umožňujeme, aby si dobrou fotku mohl udělat každý z nás. Jednu chvíli, když kráčí jeden ze samců snad jen dva tři metry od našeho auta a Pepa za ním stále tuhle vzdálenost udržuje, se lev na nás několikrát docela nervózně ohlédne. Že by snad na nás chtěl zaútočit? Skoro to tak vypadá. Pepa mu však neposkytne příležitost. Včas přibrzdí, zůstane vzadu a dá zvířeti přednost. A lev se zase brzy uklidní.

Čekáme, jestli se tyhle podivné čtyřstranné lví námluvy nějak nevyvrbí. Pikantní je, že na něco takového zřejmě čekají i impaly v početném stádě, které vidíme okolo silnice jen nedaleko před námi. Já bych řekl, že vzdálenost impal od lvů je dosti nebezpečná, ale impaly, které pochopitelně umějí zdrhat mnohem rychleji než já, si to zřejmě nemyslí. Jsou ve střehu, všechny se dívají směrem ke lvům, ale nikam neutíkají. Asi vědí, že lvy teď zajímají spíš jejich budoucí možný partner, než nějaká impala, která by navíc byla k žrádlu jen, kdyby ji dokázali chytit. A na tom by zřejmě museli lvi alespoň trochu spolupracovat.

Čekáme pořád, začne-li se něco dít. Lvi však spolupracovat rozhodně nehodlají. Spíš naopak. Mezi samci se několikrát strhne krátká menší šarvátka, či spíše jen její náznak. Snad jen jedinkrát po sobě samci vyjedou z řevem a vyceněnými zuby. Nic to však neřeší a prekérní milostná situace trvá dál. Lvice chce jiného samce, ale její pán si ji hodlá bránit a udržet. Kdo ví ale, jestli a jak dlouho to ještě dokáže. Když se delší dobu na lví situaci nic podstatného nemění, Pepa zabočí na vedlejší lesní cestu a lvy opouštíme. ještě jednou krátce zastavíme a ohlédneme se. Ti dva, kteří usilují o partnerku toho třetího samce, se usadili za námi uprostřed cesty. Nejspíš čekají, jestli pro ně nenastane lepší příležitost, jak se k soupeřově samici dostat. Ani bychom se už neměli kudy vrátit a tak tyhle čtyři lvy opouštíme a necháváme je za sebou, ať už jejich dnešní souboj o samici nakonec dopadne jakkoliv.

Nedaleko od lvů narazíme na supy. Sedí nahoře na větvích stromů, jakoby čekali, že se mezi lvy něco pro ně příznivého semele. Lvi ale už nejsou nikde v dohledu, zůstali přece jen zpátky. Supů jdou tu dva druhy. Sup africký a sup kapucín. Sup africký je v Africe nejrozšířenější ze všech supů a ve velkých hejnech se slétá nad mršinami, zatímco o něco menší sup kapucín je nevybíravý a dokáže spořádat úplně všechno všechno včetně lidských odpadků, za nimiž se mnohdy stahuje do měst nebo k různým skládkám. Podobou se od sebe oba druhy supů liší naprosto zřetelně.

Přijíždíme k jakési řece, která je zřejmě přítokem mohutného toku Luangwy. U mostu, blizoučko nás, se vodou brodí krásný kladivouš. I jeho vidíme poněkolikáté, ale zatím jsme mu ani jednou nebyli takhle nablízku. Jméno kladivouš se odvozuje od tvaru hlavy posazené na jeho krku, která svým tvarem připomíná kladivo. Kladivouš je opravdu zvláštní a neobvyklý pták. Je nejen jediným příslušníkem svého rodu, ale díky mnoha zvláštním vlastnostem je také on sám jediným zástupcem samostatné čeledi kladivoušovitých. Barvami kladivouš nevyniká, je celý téměř jednolitě hnědý. Má však mnohé jiné zvláštnosti. Například je vybaven částečnými plovacími blánami. Svou jedinečnost dokazuje kladivouš třeba i tím, že vzhledem ke své velikosti si ve stromech staví gigantická uzavřená hnízda s vchodovým tunelem. Jeho hnízda většinou mívají průměr skoro dva metry a váží i stokrát víc, než pták sám. Neuvěřitelné, že?

Náš průjezd po cestě při kraji lesního porostu ostražitě sleduje stádo zeber. Překrásná a velká zvířata! Nevím proč, ale tyhle zebry se mi zdají nějaké větší. A pak už přijíždíme na širokou planinu kdesi uprostřed mezi hustšími lesy a křovinami. Vzápětí však už hledíme stranou, ke křoví, na žirafu. A je jich víc! Všechna zvířata jsou v klidu, nebojí se nás, a tak Pepa zastaví a my se už jen díváme. Je to tady úžasné místo. Kolem nás jsou promíchány zebry, žirafy a také mnoho impal. Velikostně je to neskutečný nepoměr. Impaly vedle žiraf vypadají jako kuličky u fotbalové mičudy. A kdybych v tomhle příměru pokračoval, impaly vedle kuliček jsou jen o málo větší, než jako zrnko máku.

Dalších několik žiraf máme na cestě přímo před sebou. Jsou nádherné, vysoké. Je-li slon africký považován za největšího suchozemského savce, neplatí to z hlediska výšky. Nejvyšší jsou jednoznačně právě žirafy. Pepa za nimi opatrně kousek popojede. Žirafy před námi postupně utvoří skupinku až šesti zvířat. S těma dlouhýma nohama a s dlouhatánskými krky tak z našeho pohledu vypadají jako nějaká šestihlavá nestvůra se spoustou noh. Teprve když Pepa popojede ještě blíž, žirafy opustí cestu a svým přenádherným ladným krokem, který vypadá tak trochu jako ze zpomaleného filmu, se rozptýlí po planině či zamíří k nedalekým křovinám.

Jsou to žirafy Thornicroftovy, správným vědeckým názvem jsou to ale žirafy zambijské. Žirafa zambijská je jeden z devíti poddruhů žiraf a žije právě jen tady, tady v národním parku South Luangwa. Je to tedy endemický druh nejen vzhledem k Zambii, ale je endemitem tohohle národního parku, respektive údolí okolo řeky Luangwy. Zdejší populace Thornicroftových žiraf čítá odhadem pouhých 1500 jedinců a vzhledem k tomu, že tyhle žirafy nejsou vůbec nikde chovány z zajetí, nemůžete je vidět v žádné chovatelské stanici, v žádné zoologické zahradě, nikde jinde na světě. Thornicroftovy žirafy jsou tady geograficky izolované a musíte za nimi cestovat právě jen sem a nikam jinam. A určitě je třeba mít taky trochu štěstí. My naštěstí potřebné štěstí máme. Vidíme jich tady dnes hodně. Ale včera jsme zahlédli jen krátce jednu žirafu odpoledne a další, zase ovšem pouze jedinou, pak až za večerní tmy. A moc dobře se pamatuju, jak jsme přede dvěma lety s Pepou při téměř celodenním ježdění jihoafrickým Krugerovým národním parkem nepotkali tamní žirafu, žirafu kapskou, ani jednu jedinou. Tehdy jsme měli velkou smůlu. Naštěstí jsme potom žirafy viděli později v národním parku Etosha v Namibii. Ale to už zase byl jiný ze zmíněných devíti žirafích poddruhů, žirafa angolská.

Když jsme mezi žirafami, zebrami a impalami strávili asi půlhodinu, opouštíme pomalu tuhle planinu uprostřed lesů a pokračujeme dál někam nazdařbůh parkem South Luangwa. Pro mne to vypadá jen tak nazdařbůh, ale Pepa určitě ví, kam zdejší cesty vedou. I když ono je to vlastně jedno. Jezdit nazdařbůh sem i tam není nic proti ničemu, když potkáváme všude tolik nádherných divokých zvířat. Na konkrétní místo, tedy zpátky k bráně, se budeme muset dostat, až se budeme z parku vracet. Na to však ještě máme dost času, když je teď teprve okolo desáté. Ještě si to tady můžeme užívat.

Projíždíme zase kolem nějakého menšího vodního toku, který se jistě někde nedaleko vlévá do řeky Luangwy. Sem tam spatříme v krajině nějaký ten baobab, výrazný a nezpochybnitelný druh stromu v africké přírodě. V korunách zdejších baobabů, tady v parku South Luangwa, bývá často vidět několik větších či menších ptačích hnízd. V nízké trávě několikrát spatříme nedaleko od silnice do široka rozházené a sluncem vybělené kosti, zřejmě pozůstatky z lovu a hostiny nějakých predátorů a později taky supů a dalších mrchožroutů. Před námi přeběhne několik slonů. Neustále něco požírají, ale nezastaví se ani na okamžik. Jen za pochodu žerou a žerou. Po slonech vidíme další zebry a znovu i žirafy. Jednu z nich mám teď dokonce tak blízko, že ji můžu klidně nafotit portrét do občanky. A kdyby ta žirafa něco provedla, může ode mne zambijská policie dostat sérii fotografií z profilu i z ánfasu, aby mohla tuhle Thornicroftovu žirafu zařadit do katalogu žirafích zločinců.

Vyjedeme pak na jakési nevysoké návrší. Pod námi doleva je výhled na nějakou vodu, napajedlo či lagunu, vpravo od ní je další. Jiná, mnohem menší, stojatá voda je také pod svahem přímo před námi, jen nedaleko za odbočkou k jakési lodgi, která vypadá docela opuštěně. Vidíme tu mnoho impal, které se tu podivně schovávají natlačené k prudkému asi utrženému svahu. Sjíždíme z návrší dolů a blízko vody se zdržují ještě vodušky puku a několik buvolů, převážně býků. A václavky. Impaly, další impaly a zase impaly.

Když už jsme z návrší zase dávno někde dole, na jednom z velikých stromů, byť není zrovna blízko cesty, rozeznám hned několik rozličných velkých ptáků. Strom je jimi obsypán a "vyzdoben", jako když o vánocích na větvičku navěsíte ozdoby. Nahoře vysedává černobílý ibis posvátný, pod ním pak sedí několik černých zejozobů. Kromě nich lze ve větvích stromu ještě vidět nesyty. Tihleti ptáci mají své peří na křídlech a na ocase černé, jinak jsou celí špinavě bílí, avšak bílé peří zdejších ptáků se mi zdá být zabarvené jakýmsi růžovým nádechem. A to ještě není všechno. Na spodních větvích zřejmě ještě sedí několik kolpíků s růžovýma nohama. Ti mají všechno svoje peří úplně bílé a všichni si v něm teď, když spí, své lžícovité zobáky schovávají. Sedět na stromě či poletovat okolo lze vidět i jiné, menší ptáky. Ti už se však nedají z téhle vzdálenosti rozeznat. Během nedlouhé chvíle jsme ale viděli mnohem víc zástupců ptačí říše. Jsou to třeba egyptské husy, správněji husice egyptské nebo nilské, čejka laločnatá, další barvený mandelík nebo rudozobý zoborožec. A další a další. Mnozí se rychle schovají v keřích a větvích, a jiní se od nás drží ve větší vzdálenosti, kterou oni považují pro sebe za bezpečnou.

Pozorujeme pak ještě několikrát prasátka, která se ve skupině potulují v blízké trávě a hledají si potravu, nebo slony, kteří o kus dál stejnou trávou pochodují a svoji potravu jen bez ustání za pohybu konzumují. Sloni nic hledat nepotřebují. Zelených keřů, listí, stromů i čerstvé trávy tady mají víc než dost.

Jen nedaleko za prasátky, přibližně o půl dvanácté, se rozhodujeme k návratu. Pepa naštěstí ví, kterým směrem je třeba auto zamířit a kde se brána do parku nachází. Když už přijedeme téměř k ní, národní park South Luangwa se tady s námi loučí vskutku úžasným asi dvanáctihlavým stádem překrásných silných slonic s mladými, avšak ne úplně maličkými, slůňaty. Všichni společně se tu krmí a spásají zelený porost prakticky hned vedle cesty. Nádhera! Slonice jsou klidné, ale zůstávají ostražité. Svoje mláďata si viditelně chrání a drží si je při sobě na té straně, která je k nám vzdálenější. Slonice se tak pro případ nějakého nenadálého nebezpečí, kdyby od nás hrozilo, stále nachází jako pevná a silná hráz mezi námi a svým mládětem.

Úplně až na samém okraji parku pak už jen naposledy zamáváme paviánům a hroším hřbetům, které koukají z blátivé vody u brány. Zahajujeme tím návrat do Chipaty, kde musíme být večer na nocleh.

Určitě v předchozích odstavcích nenajdete úplný výčet všeho, co jsme dnes v parku viděli. A to zejména proto, že poznámky k celému dnešnímu ježdění jsem si začal zapisovat víceméně až při návratu z parku, tedy až když po přibližně šestihodinové jízdě nám už známou bránou národní park South Luangwa opouštíme. Za tu dobu člověk přece jen už může něco zapomenout, zejména když těch zvířat bylo takové až neuvěřitelné množství. Národní park South Luangwa v Zambii ve mně zanechal opravdu úžasný dojem, jaký jsem jinde v Africe nezažil, ačkoli v jiných národní parcích v jiných zemích jsem viděl a fotoaparátem i "ulovil" mnohé z jejich zajímavých a překrásných zvířat a živočichů. Ale každý park, to je naprosto zřejmé, je něčím jiný a něčím jedinečný. A Jižní Luangwa pro mě zůstane jedinečná mým prvním setkáním s divokými lvy. Jedinečná je i množstvím zvířat, jejichž koncentrace vysoce převýšila cokoli, co jsem se odvážil očekávat. A v neposlední řadě je pro mne národní park South Luangwa jedinečný těmi nádhernými dlouhokrkými endemickými žirafami, které jsme tu potkali a viděli je docela zblízka. Na tenhle zambijský park docela určitě nezapomenu.

Jediné, co mi ještě ke spokojenosti může chybět, je leopard. Na toho jsem zatím v Africe štěstí neměl. A Pepovi tu chyběli nosorožci. No, a mě vlastně taky. Nosorožce jsme tu nepotkali žádného. Pepa se u brány při odjezdu z parku zeptal, jak to tu s nosorožci vypadá, ale odpověď dostal negativní. Nosorožce tu nemají. Takže je to jasné. Ani jsme je potkat nemohli. Nosorožce, kteří tu samozřejmě kdysi žili, už prý před mnoha lety vybili pytláci. Jen na severu, v národním parku North Luangwa, prý ještě žije nějaká menší nosorožčí populace. Tam prý jsou všechna zvířata chráněna mnohem pečlivěji, například i proto, že národní park North Luangwa je pro běžnou turistiku a jakékoli turistické safari, jaké jsme jezdili tady, nepřístupný. Ale hlavní a nejdůležitější je, aby zůstal nepřístupný především pro všechny pytláky a podobnou verbež. Milovníci zvířat a turisté jako my, ti jistě z volné přírody rychle mizející africké nosorožce pytlačit nebudou.

Tak. A první úžasný národní park v Zambii, jeho zvířata, sloni, žirafy, lvi a mnoho dalších, je tímto za námi. Přálo nám tu štěstí. Nejen na zvířata, ale i na počasí. Na safari nám nepršelo a za poslední noc snad vůbec. Před polednem se dokonce ukázalo i trošku sluníčka. Z osady Mfuwe volí dnes Pepa poněkud jinou návratovou cestu, než po jaké jsme přijeli. Snad prý tahle zkratka bude lepší. Jenže...

Jenže začne do puntíku platit ono humorné "Je to sice dál, zato horší cesta!". Tahle "zkratka" vede podél jakéhosi malého letiště a ukáže se být nade vší pochybnost tou úplně nejhorší cestou, jakou jsem kdy v Africe dosud zažil. Jestliže jsem psal o velikých a hlubokých loužích na cestě do Wild Life kempu, tak to nebylo nic ve srovnání s tím, čím projíždíme tady. Prašná silnice kolem letištního oplocení dnes prašná není. Obrovité kaluže a rozlehlé vodní plochy se střídají jedna za druhou. Teď, po vydatných deštích, jsou všechny díry a výmoly přeplněny vodou až po okraj. Před námi je tak vlastně cesta plná kaluží připomínající spíš vodní plochu s nějakými těmi ostrůvky. Začíná to být čím dál dobrodružnější a nikdo z nás neví, jestli se nakonec nebudeme muset vrátit. Což bude o to složitější, čím dál jsme projeli. Ale chce se někomu vracet zpátky do toho, co máme za sebou? Pepovi se rozhodně vracet nechce a doufá, že to přece jen nějak projedeme. V to samé samozřejmě doufáme všichni.

Nevím, jestli si někdo takovou cestu vůbec dokáže představit. Silnice pod námi je spíš jen sbírka všemožných a neuvěřitelných obrovských nerovností a širokých děr a příkopů, které se dají projet jen s nebezpečným nakláněním a kličkováním. Udržet se při jízdě tudy na sedadle, to vyžaduje nečekané a nesmírné úsilí. A ty díry a jámy jsou strašně hluboké a nikdo neví jak! Některým se ani vyhnout nedá. Není kudy, okolo máme plot. Hrůza! Úplně nejstrašnější jsou však relativně malé louže, které však pod hladinou zrádně a potměšile ukrývají hlubokánskou díru. Kaluže, které svojí rozlohou vypadají už spíš jako malý rybníček, mohou však být ještě hlubší a jen Bůh ví, kolik v nich je vlastně vody. Poměrně záhy začínám mít na téhle cestě podivné svědění, kterému by asi většina lidí říkala strach.

Na téhle "úžasné zkratce" kolem letiště nám hrozí přinejmenším umlácení o kapotu auta, a přiznávám, že se docela vážně bojím i převrácení auta. Nehodlám hazardovat s nedávno nakoupeným fotografickým vybavením a proto při nejbližší příležitosti schovávám všechno do báglu. Dost na tom, že mám co dělat, abych udržel sám sebe naživu a nepřišel k nějakému úrazu. Takže žádnou fotografií téhle příšerné a šílené cesty se pochlubit nemohu. Fotografie odtud mám jen ve své paměti a ty vám ukázat neumím. Ale ještě po třech letech, kdy tenhle cestopis zpracovávám, před sebou tuhle neuvěřitelnou cestu i plot podél ní zřetelně vidím a nechápu, jak jsme tamtudy vůbec mohli jet. Pepa sliboval v Zambii divočinu, ale netušil jsem, že by mohl mít na mysli až takovouhle divokou a krkolomnou jízdu. Ale myslím, že to netušil ani on sám.

Každou chvíli teď riskujeme zajetím do hluboké kaluže převrácení auta. Náklon vozidla chvílemi vypadá tak, jako by s námi jel nějaký kaskadér po dvou kolech. Každopádně nám neustále hrozí, že některá z kaluží bude natolik hluboká, že auto utopíme, že ji s touhle toyotou nedokážeme projet a že uprostřed nějaké z těch obrovitých louží zůstaneme bezmocně stát. Při projíždění některých z nich zapadáme do vody tak hluboko, že se musím podívat dolů na svoje nohy, nemám-li už boty ve vodě. Mám pocit, že v takové ohromné díře plné vody, už muselo nám do auta a mě do bot natéci. Zíráme na tuhle cestu celí vyjevení, a kolektivně doufáme, že to dobře dopadne, že nás odtud Pepa nějak vyveze. Většinou ani nedutáme, jen občas se někdo snaží k tomu něco vtipného poznamenat. Snažíme se o humor tím častěji, čím dál se dostáváme a čím je cesta horší a nebezpečnější. Vypadáme asi jako docela veselá parta, ale tohle fakt už není žádná legrace! Nevím, co bychom dělali, kdybychom tu zůstali trčet uprostřed vody a nebo nedejbože ještě s převráceným autem a kolama ve vzduchu. Moc by mne zajímalo, jak a kdo by nás odtud tahal.

Když se po oné zoufalé a šílené jízdě konečně dostaneme na původní silnici a na objíždky podél stavby nové silnice, tak samozřejmě zazní naše zaradování "Sláva! Přežili jsme!". Zazní s velkou úlevou a hodně nahlas. Určitě nás museli slyšet všichni hroši z řeky Luangwy.

Teď už je to bezva! Proti cestě kolem letiště teď už každopádně jedeme po úplně pohodové dálnici. Další cesta zpátky do Chipaty je tedy stejná, jakou jsme jeli včera dopoledne, jenom jedeme v opačném směru a tentokrát za slunečného odpoledne A Pepa se dnes už s řízením tolik nemazlí, takže zpáteční cestu tak nakonec zvládneme o celou hodinu rychleji. Poté, co jsme projeli kolem letiště, už je to prostě pohodička. Ze včerejška Pepča ví, že neprůjezdné kaluže tu nikde nejsou, a tak to skrze některé napálí plnou rychlostí. Zkouší tím naši pozornost, abychom v autě jen nedřímali. Musíme totiž vždycky včas zavřít okénka, jinak hrozí, že široko a daleko stříkající voda nás pokropí i uvnitř ve vozidle. Pokud bychom okna přes některé kaluže nezavřeli, měli bychom z naší toyoty samoosvěžující kropící vůz.

I při zpáteční cestě do Chipaty sem tam někde zastavíme. Celá ta štreka by se ani v jednom kuse jet nedala. Při zastávkách se protáhneme, kuřáci si zadýmají, někdo něco drobného zakousne, někdo si odskočí za keříček a tak. Další cesta zpátky do Chipaty je tedy stejná, jakou jsme jeli včera dopoledne, jenom jedeme v opačném směru a tentokrát za slunečného odpoledne. Sem tam cestou do Chipaty zase něco vyfotím. Silnici, vesnické domky, baobaby, kostelík...

Za zmínku stojí zejména první ze zastávek, která je zaměřená především na to, abychom od rána konečně něco pojedli. Z blízké vesničky se na nás přiběhlo podívat klubko děcek. Zatímco Marica je fotí a ukazuje jim jejich obličeje na svém displeji, tak všechny děti, co se kolem nás seběhly, na nás s úžasem koukají, jak si krájíme chleba, rozbalujeme "Veselou krávu" (tenhle sýr mají opravdu i tady v Africe!) a nezřízeně se k tomu všemu ještě cpeme maličkými cherry rajčaty. Až mi to začíná připadat trochu nepříjemné, když na nás všichni ti vesničané pořád tak hladově koukají.

Za dětmi k nám přispěchá ještě několik dospělých včetně kojící maminy v rozhalené potrhané blůzce. První ze všech se však přižene jakýsi divný přiopilý patron. Táhne z něho jako v poblité hospodě ze sudu a když ho já vyfotím a na displeji mu pak jeho fotku ukážu, tak si ten obrázek, dobrák jeden, chce nechat i s celým mým fotoaparátem. A nejsem si docela jist, jestli ne taky se mnou. Zvláštně a chvílemi trochu nepřítomně se usmívá a pořád dokola si cosi nesrozumitelného mumlá. Či spíš blábolí. Rozumět mu není ani za mák. Tváří se přitom, že sem přišel dohlížet na naše rozdávání bonbónů mezi děti. Abychom je probůh všechny podělili spravedlivě. A když se už chystáme odjíždět, projeví se ten zoufalec natvrdo. Začne žebronit o peníze. "To víš, abys je prochlastal!", říkám si pro sebe v duchu a samozřejmě nic nedostane. V tomhle mám docela jasno. Rozhodně nehodlám žádnými penězi přilepšovat člověku, který je už o půl druhé odpoledne sťatý jak zákon káže. Myslím, že už jsem v Africe potkal, a nepochybuji, že ještě potkám, potřebnější.

Musím se, to prostě jinak nejde, zmínit ještě o jedné ze zastávek. Je zaměřená na protažení, odskočení i na pokouřeníčko pro dýmavé spolucestující. Po silnici se k nám postupně přiblížily dvě mladé domorodé dámy. Obě dvě měly oblečené modré fotograficky potištěné sukně, u kterých bych se byl skoro ochoten se vsadit, že v nedávné minulosti byly politickými reklamními trasparenty. Co nás však na těch ženách zaujme ještě víc, je miska plná hub, kterou si každá z nich nese. Když se přiblíží, všimneme si, že menší z obou žen byla na houbách i s děckem, které si nese na zádech. Zvláštní. Jakpak s tím dítětem ty houby asi sbírá? Jak to dělá? To bych já asi nedokázal. Ledaže bych dítě někde na kraji lesa odložil ze svého hřbetu do mechu a kapradí.

Obě dvě nám začnou nabízet, jestli bychom náhodou jejich houby nechtěli. Pepa po nás ostatních jen tak loupne očkem a spíš sám pro sebe se zeptá: "Chcete k večeři houby?" Když pak uslyší moje trochu opatrnější a lehce váhavé zamručení "Proč ne...", je Pepa rozhodnutý a pohotově začne vyjednávat houbařskou kupní smlouvu. Tedy jen co se jakž takž shodneme, že bychom to opravdu mohli zkusit, ale že chceme nejvýše jednu misku hub s tím, že dáme vydělat mamce s děckem. Druhá z obou žen, která má ve své misce kromě drobných hub také jakousi velikou "muchomůrku", má tím pádem smůlu. Pochopí to rychle. Usadí se tedy na kraj silnice a sleduje, jak tenhle jistě ne zcela běžný houbařský kšeft její kolegyně nakonec dopadne. To v tuhle chvíli ještě nikdo netuší. Dokonce ani my sami. Vždyť rozhovor na téma "africké houby" teprve začíná.

Pepa se ženy nejdřív zeptá, jak se u nich takové houby vaří a jak je ona připravuje. Jenže domluva je obtížná. Tahle žena asi neumí anglicky. Ta druhá neříká vůbec nic, jen nezúčastněně sedí a kouká. Takže nejspíš angličtina taky nebude její silná stránka. Pepča tedy sám vymyslí návod na vaření hub ve vodě a pomalu ho mamce s děckem na zádech anglicky přeříkává. A žena přikyvuje. Možná tedy anglicky alespoň něco rozumí, i když mám spíš dojem, že by odkývala cokoli včetně vlastní popravy. A tak nějak taky odkývá, že houby stačí vařit po dobu pěti minut. Když ale Pepča řekne víc, zavrtí hlavou a nepřikyvuje. Ha! Takže něco přece jen asi rozumí. Na Pepovu otázku, zda je v houbách "poison?", čili jsou-li jedovaté, zase nesouhlasně zavrtí hlavou. No bodejť. Skoro zbytečná otázka. Přece si tu zdejší ženské nebudou sbírat jedovaté houby. A bílé Evropany otrávit taky nechtějí. Nemohly přece tušit, že nás tady potkají a že od nich budeme chtít jejich houby koupit, no ne? Nicméně i na ženino nesouhlasné zavrtění ohledně jedovatých hub Pepa pro jistotu zlověstně zakoulí očima a napůl angličtinou a napůl celosvětově srozumitelnou posunkovou řečí na houbařku zaútočí: "Ale jestli jo, jestli jsou ty houby jedovaté a já umřu, budu tě chodit strašit!". Tak! A když Pepa ještě tuhle svoji vyhrůžku doprovodí tím, že svými ukazováčky si vyrobí na hlavě imaginární rohy a na ženu udělá svoje strašlivé a hrozivé "BU BU BU", nemůžeme se my ostatní udržet smíchy, když vidíme, jak chudák ženská strachy třeští oči a není si jistá, nemá-li raději začít utíkat.

Pro nás to bylo opravdu veselé, až bych řekl k popukání. Museli byste zkrátka Pepču vidět, jak umí strašit. Bububu! Houby od ženy s děckem ale každopádně koupíme. Ukazuje nám, že za ně chce pět tisíc. Cože? Jen pět tisíc kwaček? To je přece asi dolar, naše dvacka. Směšná cena. To je přece zadarmo. Nemáme na tom co smlouvat a zaplatíme tedy té ženě, co si řekla. Jenže nikdo nemáme drobné. A žena zaručeně žádné peníze nazpátek nemá. Nakonec Alča z drobáků vyštrachaných po všech možných kapsách i zákoutích svého báglu požadovaných pět tisíc horko těžko nějak poskládá. Celou dobu předchozího vyjednávání, ba i teď, kdy všichni zkoumáme, jaké a kolik má kdo kde kwaček, na nás děcko oné ženy zvědavě vykukuje přes její rameno. Ale jeho mamka má v očích strach. Možná ještě z Pepova strašení, ale spíš taky z toho, co bude s její umělohmotnou miskou, jestli si ji neodneseme i s houbami. Kdepak by ona asi tak sháněla jinou? Tady, uprostřed zambijské divočiny? Ale my ji její misku přece vzít nechceme. Přesypeme si všechny houby do prázdné tašky, kterou měl kdosi někde schovanou a misku ženě vracíme.

Ta mamina je ale stejně celá nesvá a pořád na nás nejistě hledí. Jenže proč? Má pět tisíc, které chtěla, a miska jí zůstala. Ptáme se jestli to tak je v pořádku. Nesměle a váhavě přikyvuje. Tak snad ano. Chvíli to ještě trvá a pak už se na nás i usměje. Snad nebude její rodina dnes bez večeře, když se vrátí domů bez hub. A my? My nasedáme do auta, oběma ženám zamáváme, zamáváme i malému mimču a odjíždíme z téhle zastávky s taškou naplněnou africkými houbami. Houbami nám zcela neznámými. S tím má ovšem Monča zásadní problém. "Já ty houby jíst nebudu!", prohlásí zcela rezolutně.

Kousek následující cesty do Chipaty pak prospím, zejména když už jedeme po nové silnici. Není to však prvně. Dřímal jsem chvíli už dřív, po již zmíněném sýrovém obědě. Díky tomu mi cesta do Chipaty uběhla ještě rychleji, než o tu jednu hodinu, kterou oproti včerejšku dokázal Pepa nahnat svojí dnešní rychlejší a razantnější jízdou.

Ubytování v Chipatě máme úplně stejné, jako předevčírem. Dokonce všichni bydlíme na úplně stejných pokojích. Monika s Líbou si dnes už užívají plně luxusu teplé vody, která jim minule netekla. Předevčírem totiž nevěděly jednu podstatnou věc. U nich na pokoji jsou přehozeny kohoutky s teplou a studenou vodou, takže když odpouštěly z teple označeného kohoutku jak chtěly, nic jiného než studenou sprchu z něho nevymámily. A otočit studeně označeným kohoutkem je předevčírem nějak nenapadlo, a když tak jí odpustili jen maličko. Až dnes vědí, jak tak jejich popletená sprcha funguje.

Pepča začíná připravovat k večeři salát a vařit houby, které naše dámy nejprve pracně očistily. Hub je tolik, že je ani nepoužijeme všechny, a ani se nikomu nechce se se všemi čistit. Můj úkol je obvyklý a nepřekvapivý. Jdu do baru pro pivo. Oproti předvčerejšku je dnes v potemnělém baru nabito. Možná proto, že v televizi dávají anglický fotbal, a že všichni čučí na nějaké utkání Premier league. Všichni se na mne při mém příchodu ohlédnou, vcelku s úsměvem, ale já nejsem zvyklý chodit do baru, kde sedí tma s tolika očima. Není mi tu zrovna nejlíp. Ale ti černí se zase rychle obracejí k televizi. Probíhající fotbalový zápas prožívají, jako kdyby po obrazovce běhal jejich brácha nebo alespoň bratranec se sousední vsi. Když jdu později pro pivo vícekrát, postupně si na všechny ty černé tváře zvykám a už se nebojím. Jak už to často bývá, jde jenom o zvyk.

Ještě k tomu musím dodat, že když jdu později pro úplně poslední pivo, v baru kromě stále těch samých chlapů sedí ještě dvě překrásné černé holky. Mají trochu výstřední oblečení, možná bych spíš mohl říct poněkud nápadnější, takže bych hádal, že se sem přišly ukázat místní prostitutky. Nicméně za podívání se neplatí. Obě dvě jsou opravdu moc hezké.

Pepa při přípravě večeře musí změnit recepturu víc, než jenom o nakoupené houby. Hlávka zelí určeného pro salát je totiž uvnitř celá shnilá a je vhodná nejvýše k tomu, aby putovala za smetím do odpadkového koše. Namísto zelí se tedy musí do salátu nakrájet všechna cibule. Bude to tedy trochu "výživnější" salátek. Kromě cibule se pak Pepovi pomáhám nakrájet vůbec všechno, co se kde najde. Tady v Africe mi fakt chutná pořád a všechno. Skoro až tak, že bych to do sebe ani neřekl. Monika skutečně a zásadně odmítá jíst africké houby, protože přece "někdo z rodiny musí zůstat naživu" a "já jsem doktorka, když budete potřebovat ošetření". Monika pravděpodobně nevěří houbařským znalostem místních domorodců a je přesvědčená, že Zambijci chtějí všechny české "mzungu" otrávit houbami jako Maryša Vávru otrušíkem. Ze salátu si tedy odebere, dokud v něm ještě houby nejsou. My ostatní si salát následně několika pořádnými lžícemi hub vylepšíme. Počítáme s tím, že jediná zdravá Monča, navíc lékařka, nám při nejhorším vypumpuje žaludky. Ale nikdo už vůbec nepřemýšlíme nad tím, čím a jak. To se teprve uvidí. A Monika se tváří tak, že kromě vypumpování žaludků nám za trest naordinuje ještě klystýr!

Nehledě na houbové vylepšení mám namísto původně uvažovaného tuňákového salátu na talíři sice silný cibulový salát s tuňákem a houbami, přesto ho však zkonzumuju nevídané množství. A jste zvědaví, jak to s těmi africkými houbami dopadlo? Normálně jsme je snědli. Víc vám k tomu už ale dneska neřeknu. Z toho, že vidíte před sebou tahle písmenka, může jistě každý poznat, že jsem požití afrických hub přežil. Ale jak, na to je ještě potřeba počkat nejméně do rána. Teprve ráno se uvidí, co a jak s námi bude.

Všichni "houbaři" jsme pak až do konce večera zůstali živí a zdraví. Spokojeně lemtáme přinesené poslední pivo a pomalu se chystáme ke spánku. Nikdo nepotřebuje ani pilulku, natožpak vypumpovat žaludek. Alespoň ne do té doby, než večer před spaním odkládám svůj deníčkový notýsek s posledními zapsanými poznámkami. A tím úplně posledním zápisem je, že dnešní dobrou noc jsme si popřáli s konstatováním, že tenhle den byl zřejmě první, který máme tady v Africe úplně bez deště. Dnes nás opravdu poprvé ani jednou a ani na chviličku žádný déšť nepotkal. A mohlo by to klidně bez deště už zůstat. Nikomu z nás by dešťové kapky nechyběly.