Přestože déšť v noci nakonec přece jen přišel, ráno vypadá stejně krásné a bezmračné, jako včera. Za zaznamenání po probuzení stojí snad jen dvě věci. Tou první je, že navzdory včerejšímu brzkému zalehnutí jsme s Pepou zaspali. Sice jen o čtvrt hodiny, ale přece jen zaspali. Jako druhou nápadnou věc dnešního kuropění si všímám, že zatímco včera Pepa při ranní sprše hekal jako prvnička na porodním sále, dnes neheká. Vůbec. Nehekne dokonce ani jednou. Asi se dnes Pepa mnohem lépe vyspal a nic ho teď po ránu nebolí. Nebo že by se mu včera jen něco zdálo?

Hned po snídani naše ubytování v Likhubula House na svazích Mulanje opouštíme. K tomu můžu snad ještě do třetice poznamenat, že při odjezdu hned vedle cesty vylekáme dva kočkodany, kteří vmžiku vyskáčou nahoru na stromy. Zastavíme a pokud tiše stojíme, opičky na nás shlížejí z bezpečné vzdálenosti a výšky větvoví. Jakmile se však pokusíme otevřít okénka, bleskurychle nám zmizí z dohledu. Už je pak nespatříme. Nepřiláká je už ani banán odhozený na zem ke stromům. Nejspíš počkají a přijdou si pro něj, až my budeme dávno pryč.

Cílem naší dnešní cesty je město Blantyre, malawijské centrum obchodu a finančnictví. Velikostí soupeří s hlavním městem Lilongwe o prvenství, stejně tak má i okolo jednoho miliónu obyvatel. Narozdíl od Lilongwe je to ale jedno vůbec z nejstarších měst celého jihu Afriky. Založeno bylo v roce 1876 a díky své poloze se brzy stalo důležitou křižovatkou obchodních cest pro celý africký jih. Za zmínku ještě stojí, že město bylo pojmenováno podle skotského rodiště Davida Livingstona. Stopa tohoto Skota jakožto cestovatele, misionáře, lékaře a objevitele je v Africe nepřehlédnutelná. Však jsme také při minulé cestě "jihem Afriky" na Viktoriiných vodopádech, které David Livingston objevil, viděli jeho pomník. Již jsem se zmínil, že objevil rovněž jezero Malawi. Kromě toho je mu přisuzováno rovněž nalezení jezera Tanganika, podrobné prozkoumání řeky Zambezi a mnoho dalších cestovatelských objevů. Ale vraťme se k městu Blantyre, které v Malawi patří k nejdůležitějším a nejvýznamnějším. Má tu například sídlo malawijská státní televize, je tu nejvyšší soud, vysoké školy i univerzita. A abych se zmínil i o něčem, s čím jsme se už osobně setkali, nachází se v Blantyre také pivovar, kde se v licenci vaří pivo Carlsberg, stejně jako v posledních dnech námi stále oblíbenější zdejší pivo "Kuche Kuche".

Pohoří Mulanje už tedy zůstává za námi. Na rozdíl od včerejška je dnes zataženo mnohem dřív, a tak jeho vrcholky už prakticky nespatříme. Do Blantyre se blížíme po jiné silnici, než kterou jsme k horám Mulanje přijížděli. Je překvapivě kvalitní a samozřejmě asfaltová. V jedné z větších vesnic u hlavní silnice Pepa kupuje do auta chybějící trojúhelník. Tady ho konečně sehnal. Zastavíme i u tržnice, kde kupujeme mango a taky makadamové ořechy, které se mezi všemi druhy oříšků řadí mezi ty nejdražší a nejžádanější. Jsou opravdu moc dobré, což se v našem autě projevuje tím, že je po celou následující cestu všichni intenzívně chroupeme, jako bychom byli skupina veverek na výletě. Naštěstí máme makadamová jádra vylouskaná, protože jinak bychom si na nich vylámali zuby. Skořápky makadamových ořechů jsou totiž prý nejtvrdší na světě a říká se, že ani naše běžné louskáčky si nimi neporadí.

Míjíme zase mnohé různé vesničky a s nimi i několik dalších tržnic. Míjíme stánky s ovocem a zeleninou nebo také s oblečením. A další tržnice se vším možným. Jedna z nich, dokonce myslím jedna z těch největších, je nesmírně pestrobarevná, neboť se na ní nabízí k prodeji až neskutečné množství látek, různých druhů oblečení, šatů, šátků a podobných hadříků. Projíždíme skrze uměle vysazené eukalyptové lesy, jedeme kolem několika opuštěných a neobvykle prázdných benzínek, míjíme základní i střední školy, obchůdky s různorodým zbožím, nebo studnu s ruční pumpou, k níž chodí domorodci pro vodu. Vidíme jednoduché malé a nízké mešity bez minaretů, prostinké katolické kostelíky bez věží, dokonce spatříme i velký křesťanský hřbitov. Je taky bez věží i bez kostela, ale zato se zářivě bílými náhrobky. Sledujeme kukuřičná pole, čajové plantáže i sběrače čaje a především spousty "cingajících" domorodců, ať už jsou pěší, nebo jedou na svém kole. Někteří jsou či jedou jen tak, aniž cokoli přepravují, jiní však nosí na ramenou nebo na hlavě, případně vezou na kole, náklady leckdy až neuvěřitelné velikosti. Některá kola po tíhou nákladu i cyklisty jen tak tak, že vůbec drží pohromadě a našinec se může jen podivovat, jak na takhle naloženém kole dokáže vůbec někdo ještě někam jet.

Na pár místech samozřejmě zastavíme. Nejdelší ze zastávek, asi dvacetiminutovou, dáme kdesi v mírně zvlněné krajině při cestě vedoucí mezi záhony čaje kamsi dál skrze plantáže. Na protějším kopečku vidíme čajovou sušárnu, místo, kde se natrhané čajové lístky suší. Pod sušárnou zrovna nějaká parta sběračů keříky otrhává, zatímco na vedlejší cestě nedaleko od nás zevluje několik domorodců, jakoby čekali, že jim někdo přijde dát práci. Pepa začne loupat plod baobabu, který zřejmě koupil při minulé zastávce na tržnici. A dá nám ochutnat. Už jsem v jedné z předchozích kapitol psal, že plod baobabu obsahuje spoustu vitamínu C a že je poněkud nakyslý. Stejně nakyslé, ne-li úplně kyselé, jsou ovšem i obličeje všech, kteří ho ochutnávají. Já když vidím to příšerné ženské šklebení, stačí mi, když to tahle kysele vidím a nemusím to stejně kysele také jíst. Proto raději ochutnávku baobabu vlastní papulou úplně vynechám. Podle obličejů Líby, Monči i ostatních to vypadá, že citrón pokapaný octem je proti plodu baobabu sladká laskominka. Není proto divu, že plod skoro celý, nesnědený, nakonec Pepča věnuje okolojdoucímu mladíkovi. Ten si na něm ale evidentně pochutnává. Dobývá se dovnitř nějakým ozubeným kolečkem, které bůhvíodkud vytáhl, ale vůbec se při konzumaci baobabího plodu nešklebí. Buď mu baobab opravdu chutná, nebo se zdejší mladí černoši ani zašklebit nedokážou.

Motáme se ještě chvíli po cestě a mezi čajovými keříky. Nejsme sami. I tady, po typicky červené prašné cestě mezi zelenými keříky čaje "cingají" nějací domorodci. Není jich sice mnoho, ale nechají se vyfotit. I ta mladá maminka s miminem na zádech. Ta, jak to podle všeho vypadá, asi ráda plete. Nejen, že její mimčo má na hlavě krásnou pletenou čepičku, nejspíš jako ochranu před ostrým africkým sluníčkem, ale ona je celá i s oním mrnětem zabalená do jakéhosi širokého barevně kostkovaného pleteného plédu.

Jak se k Blantyre přibližujeme, znatelně stoupne počet aut, která potkáváme. Na okraji města už to pak vypadá jako typická dopravní špička v našich velkých městech. Ale je to pouhé nahromadění automobilů čekajících před světly prvních semaforů, kterými nás město vítá. Za nimi už je dopravní situace lepší. Přesto Blantyre, narozdíl od Lilongwe a koneckonců i Zomby, vypadá opravdu jako město. Projíždíme širokým čtyřproudým bulvárem a vidíme mnoho obytných domů, z části docela velikých, ale i různých úřadů, obchodů i nákupních středisek s velkými obchodními domy. Ano. Blantyre je opravdu město se vším všudy. V Malawi první a zřejmě jediné. Jako město vypadá nejen svojí podobou, ale i množstvím lidí v ulicích a nemalým dopravním ruchem. Město s rozlehlými bohatými domy a vilami, i město s chudinskými čtvrtěmi.

Kolem jedenácté zabočíme v jedné z vedlejších ulic Blantyre do jiné ještě vedlejšejší ulice, a z ní do vrat Hostellerie de France k dnešnímu ubytování. Zdejší majitel je, jak napovídá už samotný název ubytování, Francouz a ukáže se nám jako žoviální a poněkud svérázný chlapík s výrazným pěstěným knírem a dlouhými prošedivělými tmavými vlasy nedbale vzadu svázanými gumičkou. Při procesu ubytování spatříme i jeho ženu. Vypadá téměř přesně tak, jak jsem si já od malička představoval ježibabu. Ježibabu s drdolem navrch hlavy. A právě takový drdol (nevím proč!?) pokládám za zcela charakteristický znak všech ježibab celého světa i všech pohádek. Alča se tu hned stihla polaskat se třemi místními pejsky, ale protože byli na sebe hodně žárliví, musela je podělit všechny rovným dílem.

Ubytování v Hostellerie de France je fajnové. Máme tu k dispozici celý apartmán se třemi ložnicemi, z nichž dvě jsou vybaveny dvoulůžkem a samostatným sprchovým koutem. Já s Pepou obsazujeme třetí ložnici, přičemž toaletu sprchu máme jinou. Tu třetí společnou. Musíme k ní z ložnice přejít přes společný prostor, který by se dal charakterizovat jako obýváček zkombinovaný s jídelnou. Je v něm jeden stůl se židlemi, nízký stolek z křesly i televizní přijímač. Součástí apartmánu je i vybavená kuchyně, kde nechybí lednička či sporák, ale je tu i mikrovlnka a dokonce pračka. Všechno funkční. Na Afriku tu tedy máme nebývalý luxus a na Malawi obzvlášť. Začínám si opět připomínat, kolikrát jsme původně měli spát ve stanech. Ještě bych ale měl dodat, že bydlíme ve spodní části areálu Hostellerie de France a až dole téměř v podzemí, protože nad sebou máme zdejší veliký bazén i s lehátky a vyhlídkovou terasou, která nám zčásti vytváří střechu nad našimi hlavami.

Dohodneme se, že na kratičkou prohlídku města Blantyre pojedeme až ve tři odpoledne. Současně se stavíme i na nákupy, abychom před zítřejší cestou do Zambie utratili malawijské peníze, kterých máme ještě dost a dost. Do té doby máme relax. Marica s Alenou si pomalu obejdou celý areál Hostellerie de France a nakonec zapadnou do hospody na oběd. Naše Prausovic rodina ovšem nic neobchází, neboť z našeho apartmánu se posuneme jen o patro výš k bazénu. Rozložíme se tady, na dlážděné terase na spodní straně ohrazené antiku připomínajícím bíle natřeným zábradlím, do něhož je zabudovaných několik naprosto šílených sošných uplácanin nadživotní velikosti, rovněž do daleka bíle zářících. Jsou tak někde na úrovni mých veršíků, takže vypadají naprosto příšerně až snad zoufale. I když pravda, moje výtvory jsou asi ještě zoufalejší.

Lidí je teď odpoledne na terase strašná spousta. Přesně tři: Líba, Monika a moje maličkost. Vlastně spíš velikost. Maricu s Alčou odtud vidíme za velkými skleněnými okny restaurace a jinak jsme tu docela sami. Jen paní domácí provádí údržbu nějakých květinek a záhonků, které zavlažuje tlustou červenou hadicí. Po chvíli se přijde podívat i pan majitel osobně. Jeho klidně vyfotím. Ještě se mi na fotku krásně vyprsí. Jeho paní ale nefotografuju. Nemůžu za to, že mi její drdol připomíná Ježibabu, jakých se už od malička bojím.

Líba hodlá maximálně využít sluníčka, které po celou dobu našeho odpočinku zajde za nějaký malý mráček opravdu jen chviličku. Monča se k jejímu opalování přidá a všichni společně využíváme bazén k vyšpráchání a vymáchání svých těl. S Monikou jdeme do vody hned, Líba o něco později. Posléze se k nám připojí i pan majitel, veselý a upovídaný Francouz Jean Michel. Mezi sebou mu všichni říkáme Francouz. Nejprve si náš ovšem všechny vyfotografuje jakýmsi postarším kompaktem zřejmě nevalné kvality. Voda v bazénu je slaná. Od Francouze se dozvídáme, že sůl, kterou používá do bazénu, má odněkud z Botswany. Pak říká, že už v Malawi žije dvanáct roků a že ho dost překvapuje, že my jsme tady na dovolené. Z Evropy sem prý jezdí víceméně jen byznysmeni a obchodníci, nebo nějaké politické delegace. Ale na dovolenou málokdo. To prý není příliš obvyklé. Monika, která se někdy před šesti lety učila trochu francouzsky a dnes si už pamatuje jen pár základních frází, zkusí Francouzovi něco říct jeho rodnou řečí. Evidentně ho tím potěší.

Chvíli ještě povídáme, ale už zase po anglicku. Francouz se od nás dozví, že jsme Češi a jedna Slovenka, k tomu pak pár základních věcí, jako že kupříkladu na Slovensku se platí stejně jako ve Francii eurem, zatímco my Češi máme svoji vlastní měnu. Alespoň zatím. Francouzský majitel Hostellerie de France se později přijde k nám do bazénu vykoupat ještě jednou, tentokrát i se svou ženou. Nechá si přitom napsat naše emaily, aby nám mohl poslat fotografie, na které si nás před chvíli zvěčnil. Za pár minutek, co Jean Michel s mojí emailovou adresou odešel, mi přichází na mobil SMS zpráva, že už mi tenhle zvláštní chlapík nějaký email poslal.

Posléze nám pan majitel ještě musí ukázat vířivku, která k bazénu patří, abychom věděli, kde a jak se pouští a vypíná. Na té vířivce není nic zvláštního. Snad jen to, že tu vůbec je. A Jean Michel nám ji předvede s tak hrdým a pyšným výrazem, že nejsem ani na okamžik na pochybách, že on, Francouz, se tady stará o naprostý luxus nás Evropanů, jaký nikde jinde v celém Malawi nenajdeme. Zatímco Líba s Monikou leží vedle bazénu na lehátku, aby se mohly opalovat, já usednu nedaleko pod modrý plachtový přístřešek, kam na mne sluníčko nemůže. U Francouze si objednám pivo. Teprve tady, kde popíjím a sedím u stolku vedle bazénu, si mezi plaváním a koupáním na etiketě piva "Kuche Kuche" všimnu, že ho označují jako "Pýcha Malawi". Což je ovšem hodně silné, a především velmi sebevědomé, neřkuli rovnou pyšné, tvrzení.

Alča a Marica v restauraci u Francouze zůstaly nečekaně dlouho. Ptáme se proč a čím je v hospodě tak omráčili, ale ony jen dostaly tak nějak po francouzsku oběd. Pomalu, v pozvolném a poklidném tempu, se od předkrmu přes hlavní chod propracovaly až k závěrečnému kafíčku s dezertem. Jídlo si ale obě pochvalují. Bylo prý moc dobré.

Okolo třetí hodiny nasedáme s Pepou do auta. Nejprve popojedeme jen pár stovek metrů k jakési katedrále. Zůstává pro mne zcela bezejmennou, neboť jsem nikde nezjistil její jméno. Nejstarší, turisticky známá a nejnavštěvovanější katedrála v Blantyre, to ovšem není. Ta je prý někde na druhém konci města a tak musíme vzít za vděk touhle. Před námi stojí prostě a jednoduše vypadající katolická katedrála se dvěma vysokými věžemi, poměrně nového vzhledu, postavená v moderně vypadajícím stavebním slohu, který neumím určit a pojmenovat. Tak tak stačím, a to ještě mizerně, zvenku katedrálu vyfotografovat a spustí se déšť. Rychle se tedy uchylujeme dovnitř do katedrály, odkud můžeme v suchu sledovat, jak se déšť venku mění v prudký liják. I kdybychom v něm měli jít jenom přes parkoviště do auta, určitě se hodí počkat uvnitř v suchu, než lijavec alespoň trochu poleví. A tak se rozhlížím, co zatím budu v katedrále dělat. Interiér katedrály je podobně prostý a jednoduchý, jako samotná katedrála zvenčí. Uvnitř není dohromady co dělat ani moc co fotit, a tak víceméně z dlouhé chvíle tu vyfotografuju celou křížovou cestu. Mají ji tady vyvedenou ve vcelku pohledné dřevořezbě se střízlivě použitým zlaceným zdobením. Když pak dokončím focení na posledním zastavení zdejší křížové cesty, kde Pána ukládají do hrobu, už venku skoro neprší. Tak ještě udělat dvě tři fotografie katedrály zvenčí a jedeme dál do města Blantyre, někam k jeho centru. Ta přestávka v dešti byla ovšem velice kratičká. Jen co usedneme k Pepovi do auta, už zase pršet začíná. Bazén bychom si teď moc neužili.

Projíždíme teď centrem města Blantyre. Je tu mnoho obchodů, obchodních řetězců, ale i bank a mnohých různých služeb. Mezi budovami, které často mají jen přízemí s jedním patrem stojí přece jen některé podstatně vyšší a větší domy. Žádné historické budovy tu však nejsou. Nic, co by stálo za prohlídku. Zvlášť když stále prší. V dešti o procházku nestojíme a proto celé centrum Blantyre jen tak zvolna projíždíme. Na jedné z křižovatek zůstáváme stát před semaforem i na zelenou. Před námi totiž jede kolona velkých černých hummerů, což je s velkou pravděpodobností nějaká vládní delegace nebo přednostní přeprava malawijského prezidenta. Přejíždíme teď přes část města s mnoha kruhovými objezdy, s širokými komunikacemi a travnatými předěly mezi silnicemi. Na to, že v Malawi mají nedostatek pohonných hmot a že až na naprosto ojedinělé výjimky jsou všechny čerpací stanice prázdné a opuštěné, jezdí po celém Blantyre neuvěřitelné množství aut. Narazíme i na totální dopravní kolaps. Jako někde u nás při dopravní špičce se posunujeme jen po pár metrech. Zanedlouho se ale ukáže, že podobně jako v Zombě je dopravní zácpa způsobena právě jednou z oněch výjimek, totiž nahromaděním automobilů v okolí čerpací stanice, kde nějakou šťastnou shodou okolností teď právě zase mají benzin či naftu. My už naštěstí do žádné takové fronty nemusíme. Pepa teď už ví, že nám pohonné hmoty na zítřejší dojezd do Zambie postačí.

Po okružním průjezdu centrem Blantyre zamíříme nakupovat do jednoho z obchodních domů uprostřed rozlehlého nákupního centra, přičemž potřebujeme utratit i ty nejposlednější malawijské kwačky. Máme jich ještě hodně, ale jsme tři. A taky toho hodně potřebujeme. Když vystupujeme před obchoďákem Shoprite, už zase leje jako z konve. V takovém případě jsou nákupy pod jednou střechou vcelku přijatelnou, ne-li rovnou ideální, činností.

Hned na okraji obchodního domu zabrousíme do obchodu s knihami. Téměř odevšad si vozím jako suvenýr knížku s fotografiemi, protože já při své cestě nemám na podobné fotografie nejmenší šanci. Jenže žádnou hezkou a knížku s dobrými fotkami z Malawi tu nemají. A tak si koupíme alespoň malawijskou mapu. Líba na tom trvá. Asi si bude chtít doma ukazovat, kde všude jsme se v Malawi pohybovali.

A pak už sháníme, co potřebujeme. Nutně ještě musíme sehnat nabíjecí baterie do Mončina foťáku. S těmi starými, se kterými jsem jezdíval já, má čím dál větší potíže. Jsou už nějaké špatné a nabíječka je nechce nabíjet. Tak co dál? Musíme přitom pečlivě uvažovat a počítat, kolik za co utratíme. Pepa taky ještě může nakoupit nějaké jídlo. Peníze tak rychle ubývají!

Taky bychom rádi koupili kufr. Potřebujeme rozložit obsah těch našich dvou do tří, abychom se vyhnuli podobným problémům, jaké jsme měli ve Vídni. Hledáme nějaký vhodný a pro nás přijatelný kufr. Jenže žádný jednotlivý kufr tady v Shopritu ale nemají. Všechno, co tu mají, jsou sady tří různě velkých kufrů zabalených do sebe. To je nám k ničemu. A tak se jdeme podívat do jiných obchodů v sousedství. Je jich tu několik. Nákupní centrum je veliké. Nakonec si v jiném velkém obchoďáku vybereme kufr za osmnáct tisíc kwaček. No, jenže Líba si před chvílí koupila balík cigaret a tím pádem na kufr už kwačky nemáme. Kuřáky bych zrušil. U sebe jsem to už dávno udělal, kuřák ve mně je zrušený už nějakých patnáct let. Při počítání kwaček pak ještě objevíme jiný kufr. Větší a lepší. Jenže taky víc stojí. Je ještě o pět tisíc kwaček dražší. Nevadí. Kufr koupíme na kartu, ne? Ne. Nekoupíme. Karty tu neberou. Jen hotovost. Jestli chceme kufr, musíme mít hotovost. Tak vybrat. Posílají nás ven, kde je bankomat. Vskutku. Alespoň tohle tu mají. Chci vybrat celých třiadvacet tisíc, přesně na ten kufr, ale asi to nepůjde. Píšou, že maximum je dvacet tisíc. Stačí nám to? Asi ne. Pepa nám ještě tři tisíce, které jsme mu dali za jídlo, vrací. Finanční operace neberou konce. Kdyby nás někdo sledoval, určitě by z nás byl úplně vedle. Několikrát přepočítáváme všechny pětistovky a přesunujeme si peníze mezi sebou z ruky do ruky. Nějak to snad dohromady dáme.

Tak jdeme na ten výběr! Získám tím docela novou zkušenost, jak se z malawijských automatů dají vymámit peníze. Zatlačím kartu do bankomatu. Doufám, že ji dostanu taky nazpátek. Zadávám pin. Modlím se, aby byl správný, protože mám ke každé kartě jiný a zrovna tuhle platební kartu skoro nepoužívám. Ale teď se mi právě ona hodí, protože výběr hotovosti v zahraniční je z ní úplně zdarma. Bezva! Pin prošel. Zkusím, jen tak pro jistotu zadat třiadvacet tisíc kwaček. Kdepák. Odmítá mi to dát. Tak zadávám oněch maximálních dvacet. Po chvíli ticha začne v bankomatu něco chrastit a nic. Trvá to další dlouhatánské vteřiny, při kterých mě střídavě polévá horko a přebíhá po mně mráz, ale nakonec s podivným mlaskavým zvukem přece jen vyjedou ze škvíry bankomatu požadované peníze. Celý balík bankovek. Jasně. Jsou to pětistovky. Větší bankovky v Malawi nemají. Už chápu ten limit dvaceti tisíc. Nic většího, než právě tenhle pakl pětistovek, by se tou peněžní škvírou z bankomatu ven nemohlo protlačit. Spíš ze zvyku a na Pepovu radu peníze přepočítávám. Ale asi je to jedno. Stejně nevím, co bych dělal, kdyby to nesouhlasilo. Naštěstí to ale sedí. I kartu mi bankomat poslušně vrátí a tak můžeme s Mončou konečně jít nakoupit její nový kufr na další polovinu africké dovolené a především na následný návrat do Evropy. Přidáme ke kwačkám z bankomatu ještě tři tisíce od Pepy a máme to pohromadě. Chtějí ale bůhvíproč ještě stovku navíc. Tu naštěstí máme a tak konečně můžeme prohlásit kufr za úspěšně nakoupený. Byla to ale anabáze!

Když odneseme Moničino nové zavazadlo do auta, vracíme se nazpátek do původního obchoďáku Shoprite. Zase přepočítáváme všechny zbylé peníze tam i zpátky. Na co nám to ještě stačí a na co už ne? Chtěli bychom koupit láhev malawijského rumu. Monča touží po čokoládě. Potřebujeme koupit vodu. Tak jo. Vychází to tak nějak akorát. U kasy ještě pro jistotu sledujeme, jestli nemáme jednu čokoládu vrátit, ale netřeba. Je to skoro přesně Zbyde nám jen pár drobných mincí, pár desetikwaček. Zítra v Zambii už budeme potřebovat jiné peníze. Tady máme nakoupeno a malawijské kwačky jsou minulostí. Přitom nám původně zbývalo spousta místních peněz, ale nakonec jsme museli počítat každou kwačku a ještě oloupit zdejší bankomat!

Můžeme se teď vrátit k Francouzovi a můžeme si u něho v restauraci dát večeři. On po nás nebude chtít kwačky, ale dolary. Nějaký kwačky pro něho nemají cenu. Alča s Maricou měly vydatný oběd a proto na Francouzovu večeři jdeme my tři Prausovic a Pepa. Francouz Jean Michel nás v restauraci přivítá osobně. Žertuje s námi, doporučuje nám to či ono, a my se dlouho rozmýšlíme, a nakonec si objednáváme každý něco jiného. Pepa žebro, Monika místní rybu, Líba kuře na červeném víně a já na radu Alči zkusím baskické kuře.

Objednanou krmi nám přinesou poměrně brzy. Francouz kolem nás poskakuje sem a tam a přinesl nám na stůl malou kytičku s národními vlaječkami, českou i slovenskou. Když však zjistí, že Marica s námi není a my ostatní jsme všichni Češi, "aha!", tu slovenskou zase odnese. Francouz si nás taky několikrát vyfotografuje jako nějaké exoty. Hlavně však diriguje černocha, který nás obsluhuje. "Aha!", to patří sem, tohle udělej takhle, ukazuje neustále svému zaměstnanci, co a jak. Všechno musí být akorát, "aha!". Jídlo nám černoch servíruje na předehřátých až horkých talířích a všelijakých misek a talířů je před námi za chviličku spousta. Svůj podíl na tom mají i přílohy, které dostaneme různé. Hranolky, rýži, dušenou zeleninu, ale tou nejpřekvapivější a nejúžasnější přílohou je jednoznačně ratatouille, kterou nám Francouz představuje jako svůj speciální recept. Když si na začátku chceme vzít rozpečenou bulku, ke které můžeme z malého koflíčku použít kousek másla, téměř mi pečivo vytrhne z ruky. To prý se patří až po večeři! "Aha!", slyšíme poněkolikáté Francouzovo zřejmě oblíbené slovíčko.

Moje kuře po baskicku, připravené v zelenině, je skvělé a moc si na něm pochutnávám. Určitě i proto, že kuřecí maso tady v Africe je něco docela jiného, než kuřecí maso, které dostanete na talíř u nás. Je ho ale obrovská porce. Líba je na tom podobně a svoje ovíněné kuře si taky moc pochvaluje. Všichni jsme spokojení. Perfektní příprava, perfektní večeře i perfektní chuť. Po skoro dvou týdnech jakási připomínka chuti Evropy, chuti Evropy kdesi hluboko v Africe.

Dorazí mi přitom další SMS zpráva, že mám od Francouze v elektronické poště nový email, tentokrát s fotkama od večeře. Právě si přihazuju ratatouille, Francouzovu francouzkou specialitu, na svůj talíř, takže tu večeři ještě ani nemám snědenou, "aha!". Jím ale pomalu. Obírání kostí, které si kupříkladu Pepa na žebrech užil dosytosti, nepatří k mým oblíbeným činnostem a trvá mi dlouho. Proto dojídám svou večeři až jako poslední. Možná trochu i proto, že Francouzovu ratatouille jsem si prostě musel ještě přidat. I přes tu velikou porci, kterou jsem dostal. Až tak mi ratatouille zachutnalo.

V restauraci posedíme ještě krátce i po večeři. To už ovšem dávno sedíme při svíčkách, protože s příchodem soumraku byla přerušena dodávka elektrického proudu. Hrome! My zrovna mám dole v pračce prádlo! Ale alespoň, že nám v kuchyni stihli dovařit večeři. Sedíme teď ještě chvíli u Francouze, kde jsme si přesedli do křesel a k nízkým stolkům. Dopíjím pivo a trochu mi vadí, že se mi při svíčce špatně píše. Doufám, i kvůli prádlu, že nám zanedlouho proud zase pustí. Pokud ne, asi pojedeme do Zambie s pytlem nedopraného mokrého prádla a navíc ještě nevymáchaného od pracího prášku.

Venku se už mezitím setmělo úplně. Později večer pak při svíčkách ještě sedíme pod bazénem, tedy venku před naším apartmánem. Samozřejmě že trávení skvělé Francouzovy večeře ještě trochu podpořím malawijským "Kuche kuche". Povídáme si o všem možném. Pepča s Monikou rozebírají malárii, když odpoledne při nákupech zjistili, že ve zdejších lékárnách prodávají nějaké domácí testy na tuhle ošklivou tropickou nemoc. Taky samozřejmě probíráme cestování a jeho různé možnosti, mluvíme o programu naší cesty i jiných podobných zájezdech, o tom, co a jak se všechno dá či nedá do programu zařadit, kde a jak co funguje či nefunguje. Námětů k hovoru na tohle téma máme všichni dost a dost.

Já při všem tom našem povídání také hodně píšu. Musím, protože dneska nechci jít spát s tím, že bych svému deníčku zůstal něco dlužný. Marika se dívá, jak se mi kouří od propisky a připadá jí, že píšu "ako český žandár". Zvláštní. Marica tu použila pořekadlo vzniklé po vzniku první republiky, kdy hrubé a rabiátské způsoby maďarských četníků na Slovensku vystřídal mnohem mírnější postup četníků českých. Úsloví tak vyjadřuje pohrdání nad jejich praktikami, kdy namísto toho, aby hříšníky a delikventy na místě samém zmlátili a potrestali, předvedli je na služebnu a sepisovali s nimi protokol. Měl bych já snad Marice pohrozit nějakým výpraskem? Ne, ne. Dámy nebiju. Vůbec se nerad s kýmkoli peru. Ale všechno si pěkně zapíšu. To ano. "Ako český žandár!".

Při sezení a povídání taky čekáme, než se nám dopere prádlo. Elektrický proud už naštěstí spuštěnou pračku zase pohání a přístroj už dokončuje poslední várku našeho prádla. Když už jsme tu pračku měli, využili jsme ji opravdu důkladně. Jenom abychom to teď stihli usušit. Už od odpoledne sušíme dříve vyprané prádlo v průvanu spuštěných ventilátorů. Jen Bůh ví, jestli nám to všechno do zítřejšího odjezdu uschne, protože během celého večera venku stále více či méně prší. Když se pak ukládáme ke spánku, prší zrovna spíš více. Za oknem buší do země pořádný liják. Buší jako by ani nechtěl, abych usnul.