Venku, když se ráno probudím, to vypadá, jako kdyby Francouz přes noc napouštěl bazén, zapomněl to vypnout a bazén teď přetéká. Proudy vody padají se střechy i z nebe. Leje jako z konve. A Pepa tvrdí, že takhle leje celou noc. Štěstí, že nás takovéhle počasí nepotkalo někde v horách. Obloha je celá zatažená stejnoměrnou souvislou šedí bez jediného sebemenšího náznaku jakékoli trhlinky. Zdá se, že období dešťů se rozhodlo do puntíku splnit hrozbu danou svým jménem a že teď už bude pršet nepřetržitě po několik týdnů.

Všechno naše včera vyprané a mokré prádlo přes noc u spuštěných ventilátorů jakž takž úspěšně uschlo. A tomu, které ještě trochu vlhké zůstalo, pomohla žehlička. Prádlo tedy můžeme celkem suché do kufrů zabalit. Máme teď sice o jedno zavazadlo víc, ale prozatím nový kufr necháme zabalený a prázdný. Pepovi sice vzadu v autě už výrazně ubylo kanystrů, že by s jedním kufrem navíc při nakládání nebyl sebemenší problém, ale proč bychom museli mít kufry tři, když nám prozatím stačí dva?

Monika ještě na poslední chvíli fotí interiér našeho apartmánu, já stihnu vyfotografovat jen malého ptáčka, který sedí před naším oknem na zatočeném ostnatém drátě a vypadá, jako by byl někde ve vězení. Když pak kufry i sami sebe skládáme do auta, prší naštěstí jen mírně. O hodně méně, než po probuzení. Jsme tedy jen lehce navlhlí a ne na kost promáčení.

Když pak o chvíli později opouštíme město Blantyre, všechny okolní kopce jsou shora přikryty zdánlivě nadýchanou peřinou. Prší pořád. Tu víc, tu míň, ale nepřestává. Dnes pojedeme prakticky celý den, cesta bude dlouhá, a tak nám vytrvalý déšť právě dnes tolik nevadí. Svěže zelená a mokrá africká krajina ubíhá za okny kamsi dozadu. Projíždíme mnoha různými vesničkami, míjíme malá obdělávaná políčka. Snažím se něco vyfotografovat, hlavně když na chviličku zastavíme. Ale zkouším to i za jízdy. Malawijské vesnice dnes vidíme naposledy, odpoledne už přejedeme hranici do Zambie. Předtím ale ještě musíme projet přes Lilongwe, ale i tam je před námi cesta ještě dlouhá, předlouhá.

Nezdá se to, ale po celou dnešní cestu toho nakonec nafotím dost. Fotografií mám poměrně hodně i přesto, že se za jízdy a deště mnoho fotografií nepovede a musím je zahodit. Ale to, co se povede, dává dohromady nádherný obraz malawijských vesnic a stovky zajímavých a úžasných detailů. Jakých? Jsou jich desítky, stačí se jen pozorně dívat. Některé se dají najít i na fotografiích. Třeba jak se u podivné a ze starých prken sbité boudy, která se zdá být prodejnou s pečivem a vejci, úžasně vyjímá zářivá sytě červená lednice firmy Coca Cola. A nebo jak menší kluci stojí frontu na holiče, zatímco jejich větší bráchové venku poskakují s tágem kolem kulečníkového stolu. Ten je tu skoro neuvěřitelný, zvlášť když ho zastřešili slaměným přístřeškem! Za pozornost určitě stojí taky to, jaké obchodní artikly tu jsou a jaké se nacházejí vedle sebe. Třeba parfumerie sousedí se zmrzlinárnou, v níž zároveň prodávají kuchyňské zboží, tedy vařečky a hrnce! Nebo se krásně vyjímá holičství vedle prkny zatlučených oken krámku s kosmetikou. Nebo jak mezi ostatními cihlovými a hliněnými domky se slaměnou střechou svítí domek celý pomalovaný zářivě modrou reklamou na prací prášek Omo! Úžasné. Neskutečné. Nádherné. Další a další podobné libůstky, kterých jsem si všiml a některé také vyfotografoval, bych mohl ještě zmínit. Ale tady stačí se podívat na fotografie z téhle cesty od Blantyre přes Lilongwe a dál do Zambie. Písmenka jsou pak skoro zbytečná, neboť svět malawijské vesnice v obrazech je mnohem barvitější a ucelenější. Celou dnešní cestu je stále na co se dívat a co fotografovat.

Ale vraťme se zase kousek zpátky. Přejíždíme právě řeku Shire a odtud stále pokračujeme k severu. Okolní krajina je teď jen málo obydlená, ale všímáme si, že o to víc tu mají poskládané pytle s dřevěným uhlím nebo svázané otepi nařezaného dříví. Výroba těchhle komodit je ve zdejších končinách asi je to jediné, čím si tu mohou domorodci pár kwaček přivydělat. Pytlů, které stojí vyrovnaní kolem silnice jako vojáci na přehlídce, je v téhle oblasti mnohem víc, než "cingajících" Malawijců. Možná ale, že jich dnes chodí po silnici tak málo kvůli nepřetržitému a neustávajícímu dešti. Mně by se za tohohle divně uplakaného počasí taky nechtělo bůhvíkde "cingat".

Pršet nakonec přestává v deset hodin. Téměř přesně na vteřinu. Ale zvláštní je, že silnice je rázem suchá a kolem ní nejsou ani vůbec žádné kaluže. Tady zřejmě vůbec nepršelo. Jako kdybychom přejeli nějakou pomyslnou hraniční čáru, za kterou déšť od včerejška nesměl. Taky okamžitě na svůj obvyklý stav stoupne počet domorodců korzujících podél silnice, stejně jako počet prodávajících i nakupujících na vesnických tržnicích. A těch "cingajících" Malawijců se mi dokonce zdá být ještě víc než jindy, jako kdyby si tu předchozí propršenou dobu chtěli vynahradit. Pořád jich spousty chodí sem i tam a prakticky každý něco nese. Většinou na hlavě. Někdy je to pytel, jindy kbelík, další nesou nůši nebo koš, nebo jinou velkou podivnou nádobu či nějaký jiný do rance zabalený náklad. Co však v rancích či nůších nesou, můžu jen hádat. A vy taky.

Ještě dlouho jedeme po velice kvalitní hlavní silnici směřující do Lilongwe. Zastavujeme tu na toaletu, tady kuřákům na cigaretku, tamhle zase na krátké protažení nebo fotografování. Projíždíme okrajem Dedzy, což je město pod pásmem několika horských hřbetů. Leží v nadmořské výšce okolo 1600 metrů a víceméně na náhorní plošině, z níž vyrůstají nejen horské vrcholy přesahující 2000 metrů, ale i všelijaké větší či menší kopce a kopečky.

Pepa stále sleduje spotřebu naší toytoty. Není to sice zrovna moc úsporné auto, a tak to začíná vypadat, že bychom až do Zambie nemuseli dojet. Jedna ze zastávek se tedy odehrává u tržnice, kde Pepa pro jistotu nějakou naftu dokupuje. Je sice dražší, než by musela být, ale nedá se nic dělat. Kdyby nám nádrž vyschla, do Zambie bychom se nedostali. Zrovna na téhle tržnici naftu a benzin prodávají po sudech nebo kanystrech téměř u každého stánku. Je to zřejmě tím, že v Mozambiku mají pohonných hmot dostatek a tahle vesnice leží téměř na samé mozambické hranici. Propašovat sem tedy naftu od nedalekých sousedů je snadné a rychlé. Zdá se dokonce, že prodej takto "dovážených" pohonných hmot není nelegální, protože kolem všech těch kanystrů se v klidu procházejí policisté. Nebo že by také oni měli svůj podíl z prodeje mozambického benzinu a nafty?

Sjíždíme teď pomalu z hor poněkud dolů a přibližně o půl druhé se ocitáme na okraji Lilongwe, malawijského hlavního města, kam jsme před třinácti dny přiletěli. Míjíme několik zdejších čerpacích stanic. Všechny zejí prázdnotou, až na jednu. Jen k té jedné jediné se vine dlouhá snad několikakilometrová fronta čekajících aut. V samotném centru Lilongwe na okamžik zastavujeme. Pepa jen rychle doběhne do obchodu koupit za poslední zbylé kwačky nějaký chleba. Včera sehnal a večer uvařil kus uzeného, tak abychom k němu měli co přikusovat. A právě tím chlebem s uzeným zaháníme o něco později, jen pár kilometrů za Lilongwe, ten nejhorší hlad.

Z Lilongwe pak míříme na východ k zambijské hranici. Před námi je hlavní komunikace spojující Lilongwe se zambijským hlavním městem Lusakou. S malou, ale nádhernou zemí, jakou Malawi bezesporu je, se začínáme pomalu loučit. Zítra bude sobota a to bude právě čtrnáct dní, kdy jsme do Malawi přiletěli. Byli jsme tu tedy téměř čtrnáct dní. Je to vůbec možné? Uvědomuju si, jak strašně rychle ty dny tady ubíhají. Už jsme vlastně v půlce naší dovolené. Naštěstí to lze chápat i tak, že teprve v půlce. Netřeba tedy ještě myslet na návrat domů. Ještě nás určitě spousta zážitků čeká.

Teď opouštíme nikoli Afriku, ale jenom Malawi. Naposledy máváme Malawijcům. Jak těm "cingajícím", tak těm, kteří kolem silnice jen tak postávají či posedávají. Loučíme se s Malawi, s její překrásnou přírodou, nečekaně svěží a zelenou, s jejími příjemnými a usměvavými lidmi, kteří jsou rozhodně velice milí, přátelští, bezelstní a vnitřně nezpochybnitelně krásní. A Malawi se už loučí s námi. Po svém. Nejprve krátkou přeprškou, pak trošičkou sluníčka a ke hranici nás vyprovází zběsilým lijákem. Asi proto, aby jsme nezapomněli na to, že jsme tu byli v období dešťů.

Ještě nás čekají poslední malawijské policejní kontroly. Policisté tu stojí i v lijáku. Jsou oblečení do reflexních bund a s jejich černými obličeji uvnitř kapucí, které mají na hlavách, vypadají jako strašidelně rozsvícení Nazgúlové, prstenové přízraky z Tolkienova "Pána prstenů".

A jsme na hranici. Skoro celou cestu jsem se ještě snažil vyfotit co nejvíc z dlouhé cesty malawijskou zemí, jako kdybych doposud žádné fotografie neměl. Teď už je ale foťák schován v batohu. Pamětliv nedávných problémů Čechů s fotografováním a zambijskými úřady ho tam rozhodně nechám, než budeme daleko za hranicí. Jakpak se k nám asi zambijští pohraniční úředníci zachovají, když jim jen asi před třemi týdny jiní Češi, zadržení pro podezření ze špionáže, utekli? Nebudeme mít kvůli nim nějaké potíže? Uvidíme. My s nimi přece nemáme nic společného.

Když jdeme nejprve na malawijský úřad, liják zčásti polevil. Aby nás pustili přes hranici, musíme opět vyplnit obligátní papír se spoustou zcela nezajímavých a nepodstatných informací, z nichž si jen málokterý vůbec dokážou podle našich dokladů ověřit. Je to vlastně už třetí papír prakticky identického obsahu. První jsme potřebovali pro vízum, druhý jsme vyplňovali při vstupu do země na letišti v Lilongwe a třetí vypisuju teď, na zambijské hranici. Jestli mě něco hodně nebaví, je to vyplňování zbytečných papírů. Toho si dost užiju doma a především v práci. Když mám dovolenou, mohli by si to klidně odpustit. Chvíli musíme čekat. Před námi se totiž odbavuje nějaká větší výprava, zřejmě Evropanů. Jinak se celé naše odbavení odehrává bez jakýchkoli problémů.

A stejně tak je odbavení bezproblémové i na druhém úřadě, na zambijské straně. Zambijští úředníci jsou usměvaví a dokonce se tváří docela přátelsky. Jen pořízení víz za padesát dolarů jim chvíli trvá. Venku mezitím znovu leje. Když dostaneme víza, je co nejrychlejší úprk do auta naprostou nutností, nechceme-li být promočení až na kůži. Je přibližně půl páté a nás teď už čeká pouhých třicet kilometrů. Jen tolik nám zbývá ujet do místa dnešního ubytování v Chipatě.

Myslím, že právě tady je třeba najít vhodný prostor pro několik základních informací o Zambii. Ale protože je do Chipaty nedaleko, budu muset být dosti stručný. Zambie leží východně od Malawi, odkud přijíždíme, ale na východě sousedí rovněž i s Mozambikem, který Malawi z jihu svými hranicemi obtáčí. Přestože má Zambie zhruba desetinásobnou rozlohu, než naše Česká Republika, počtem obyvatel nás převyšuje jen asi o třetinu. Obyvatelstvo je v Zambii ovšem velmi různorodé. Přestože heslo na státním znaku říká "Jedna Zambie, jeden národ", zdejší obyvatelstvo hovoří více než sedmdesáti jazyky. Snad proto je tu úřední řečí angličtina, která tu funguje už od britské koloniální éry, kdy se území Zambie jmenovalo Severní Rhodésie. Koloniální panství Britů pak skončilo v roce 1964. Tohoto roku, kdy země vyhlásila samostatnost a stala se prezidentskou republikou, přijala dnešní pojmenování Zambie. Tak. To by prozatím mohlo stačit. Jen ještě dodám, že hlavním městem Zambie je Lusaka a že právě z Lusaky budeme za týden, tedy příští pátek, odlétat.

Jsme v Chipatě, v asi stotisícovém hlavní městě zambijské Východní provincie. Na jedné z prvních křižovatek zastavujeme kvůli výměně peněz. Pepa tu má jakéhosi známého. V Zambii se platí rovněž kwačkami, stejně jako v Malawi, ale jsou to kwačky jiné kategorie. Jejich hodnota je úplně jiná. Ve zdejším zajímavém kursu dostaneme za dolar pět tisíc zambijských kwaček, takže když uvažujeme o výměně takových tří set dolarů, budou z nás zambijští kwačkoví milionáři. Jeden a půl miliónu už je přece docela pěkná sumička, ne? A až budeme někde něco platit, abychom věděli přibližně kolik, stanovujeme si vzhledem k nedávnému kursu dolaru u nás následující pořekadlo: "tisíc kwačky, čtyři kačky". Není to sice tou správnou a dokonalou češtinou, ale zato se nám to hezky rýmuje a můžeme si to tudíž snadno zapamatovat.

Ubytování, na které dojedeme už jen po pár stech metrech, je ucházející. Zase žádné stany. Tady ve městě jsem je stejně nečekal a byly by tu pro mě velkým překvapením. V lodgi Luangwa House pojmenované podle východozambijské řeky, která ovšem Chipatou neprotéká, máme kromě docela příjemných pokojíčků nejen hospodu s barem nebo velkou jídelnu, kam půjdeme ráno snídat, ale i pěkný a upravený zahradní koutek. Opominu-li, že Monice s Líbou neteče na pokoji teplá voda, zatímco mně ano, nalézám momentálně na tomhle ubytování v lodgi Luangwa House jediný drobný nedostatek. Nejde tady proud.

Škoda, že prší a nemůžeme si posedět venku někde třeba uprostřed zahrady. Protože jaké je heslo? Co udělají Češi? "Jdou na pivo!", zní (jistě očekávaná a nepřekvapivá) odpověď. V baru se ovšem k lítosti Líby i Pepy nekouří a tak se s pivem usadíme venku. Dýmovnice musí kouřit, to se nedá nic dělat! A uvnitř je bez proudu stejně strašná tma, tak jaképak copak. Jenže venku... No, venku není zrovna vedro. Dokonce i teplo bych řekl, že vypadá jinak. Choulíme se zimomřivě na malém kousku prostoru, který je jakž takž pod střechou. Naštěstí je ale postupně déšť mírnější a mírnější. Popíjíme slušně vychlazený jihoafrický ležák Castle, pocházející z jednoho z nejstarších jihoafrických pivovarů. A Castle není ani moc drahé pivo. Jedno pivo za sedm tisíc kwaček. Co k tomu dodat? No, nekupte to za ty prachy!

Pepa posléze odchází připravovat večeři. My ostatní zůstáváme sedět u hospody o něco déle. Prší míň, ale pořád, proto i my brzy odcházíme za Pepou do suchých pokojů. Od baru k našim pokojům bychom se však suší dostali i za vydatného lijáku, neboť tu nad chodníčkem postavili přístřešek. Na pokojích povečeříme zbytek salátu, co zůstal od oběda, Pepa ho však doplnil o přídavek z čerstvě nakrájené zeleniny.

Zatímco všichni čeští návštěvníci zdejší lodge byli na pivu, Slovenka Marica, když pustili proud, viděla místní zprávy zambijské televize. "V Zambii už třetí den leje a jsou tu i záplavy!", informuje nás o zdejší situaci docela natvrdo a bez jakékoli špetky soucitu. Podrobnější informace nám pak servíruje tak, jako by byla prakticky celá Zambie pod vodou a hrozila nám během několika hodin přinejmenším bídná smrt utopením. A tak začínáme mít docela vážné obavy, jak a zda vůbec se ke zvířátkům do zambijských národních parků, které máme v plánu, vůbec dostaneme.

Celý večer se pak Pepča ještě snaží dovolat svému známému do Lusaky, leč zkouší to dlouho a marně. Žádné bližší informace k tomu už dnes tedy asi mít nebudeme. A tak Pepa začne děsit přítomné dámy tím, že jim barvitě začne líčit že Wild Life kemp v národním parku Luangwa je tábořiště u řeky bez plotů, kde mohou chodit, a taky chodí, divoká zvířata a jak kohosi při nočním čůrání v nějakém takovém kempu skolil lev. No. To bude teda divočina, říkám si, ale nějak se narozdíl od ženských neděsím. Nejspíš proto, že jsem od Pepy, když jsem s ním tuhle cestu domlouval, měl přece jen trochu víc informací a zvlášť mě Pepa upozorňoval na to, že v Zambii se setkáme s opravdovou nefalšovanou divočinou, jaká se už v Africe skoro nikde jinde nenajde. Divočina v Zambii. Tak co? Budeme se jí bát nebo se na ní těšit? "Právě tady v Zambii jsou ty nejdivočejší parky!", dodává Pepa, jako bychom to pořád nechtěli pochopit.

Najednou se Pepa při nesčetném dalším pokusu o telefonické spojení se svým známým z Lusaky dovolá. "Tak co? Jak to vypadá s počasím a s vodou?", ptáme se netrpělivě Pepy jeden přes druhého, když odloží svůj mobil. Jenže se od Pepy mnoho nedozvíme. A tak jdeme spát s tím, že "situace snad nebude tak kritická". Prý "uvidíme". "Zítra pojedeme normálně, podle původního programu, a když bude zapotřebí, tak zaimprovizujeme!", sdělí nám nakonec Pepa svůj plán nic zbytečně neměnit a neřešit předem. No, začínám být dosti zvědav, jaký vlastně zítřejší den bude...