Včera večer, když jsem se odcházel uložit ke spánku, zářilo souhvězdí Orionu na obloze přímo nahoře nad mou hlavu. To samozřejmě znamená, že večer bylo jasno, a dnešní ranní počasí tomu odpovídá. Večerní hvězdná obloha tak koresponduje s modrým azurem, jenž se mi zjeví nad rozcuchanou hlavou, jakmile vyjdu z příšeří našeho pokoje, z našeho temného "bytečku". Snad nám ta jasná téměř bezmračná obloha vydrží a budeme mít na dnešní výlet krásný den.

Náš místní průvodce, který má jet s námi, se objeví s hodinovým předstihem, kdy my teprve začínáme se snídaní. Asi nechce nic prošvihnout a nebo má strach, že by mu jeho včera domluvený džob, byť je to práce jen na jeden jediný den, mohl na poslední chvíli vyfouknout někdo jiný. Jméno tohohle černého mladíka jsem vůbec nepostřehl. Nespíš proto, že mu prakticky vůbec nic nerozumím. Netuším tedy, který z těch zvuků, jež ze sebe vydává, by mohl být jeho jménem.

Přesně jak jsme si včera řekli, po snídani opouštíme Likhubula House a začínáme svůj dnešní výlet, při kterém budeme objíždět pohoří Mulanje kolem dokola. Jen co sjedeme z kopce dolů, začínají čajové plantáže. Jsou všude kolem nás, v celém širokém okolí hor Mulanje. U některých krátce zastavíme. Fotíme si i sběrače čaje s koši nebo nůšemi na zádech, kteří na některých plantážích sběr čaje provádějí. Je totiž zrovna sezóna sklizně. Náš černý průvodce, který u nás v autě sedí až vzadu na tom nejmenším a nejhorším místě, zanedlouho poté vyslechne naše přání, že bychom se rádi také podívali dovnitř do nějaké továrny, kde se čajové lístky natrhané sběrači zpracovávají. A naše přání znamená, že od Pepy dostane za úkol, aby se pokusil nám takovou návštěvu někde zajistit.

Na jeho pokyn zastavujeme u nějaké továrny či farmy, kde je zároveň i lokální ředitelství jakési čajové společnosti, která se jmenuje Eastern Produce Limited, pokud jsem její název správně identifikoval. Náš černý průvodce odchází dojednat návštěvu a my se zatím rozhlížíme po plantáži, u níž právě stojíme a která je od továrny oddělena jen silnicí. Jenže dovnitř do továrny se nedostaneme. Nepustí nás tam. Náš černý průvodce se vrací s informací, že se nám omlouvají, ale jednak tu nejsou na turisty zařízení a jednak při právě vrcholící sezóně sběru čaje mají všichni příliš napilno. Zkoušíme to ještě na dalším místě, v jiné továrně a jiné společnosti. Tady nás nejprve pozvou dovnitř do budovy ředitelství, která je na zdejší poměry docela luxusní. Chvíli čekáme, ale ani ve zdejší továrně nepochodíme. I tady nás odmítají, ani tady na nás nemají čas. A tak jedeme zase dál.

Zastaví nás další policejní kontrola. Už jich máme za sebou snad desítky. Tentokrát ale narazíme. Policista trvá zavile na tom, že máme mít trojúhelník. Pepa tvrdí, že ho někde v autě určitě máme. Hledáme trojúhelník po celém autě, ale nemůžeme ho najít. Klíče, rezervu i další věci, to všechno najdeme, ale trojúhelník ne. Tak. Pokuta je dvě stovky. Policista chce dvě stovky bez papírů, ale ty mu Pepa nedá. Kdepak! Pepča se s policajtem zrovna moc nekamarádí a při jednání s ním není zrovna diplomat. Když ho někdo namíchne, o nějakém diplomatickém jednání nemůže být ani řeč. Tomu já rozumím, já taky často nedokážu být klidný a nad věcí. Je ovšem otázka, zda by nějaká diplomacie s tímhle policajtem byla co platná. Řekl bych, že těžko. On prostě chce získat nějaké peníze. A Pepa mu je pochopitelně zase nechce dát. Policistovi nakonec nezbývá, než aby začal vypisovat papír a my pokutu budeme muset zaplatit někde na policejní stanici. Pepa pak připlácne policejní papír s pokutou na přední sklo a s naštvaným výrazem vyrazí kupředu. Kupředu na další cestu.

Zkoušíme zajet ještě k jedné čajové farmě. Ale ani napotřetí nejsme úspěšní, ani tady nás na prohlídku nevezmou. A tak si jen u vrat prohlížíme zástup domorodých sběračů, kteří tu čekají na přidělení práce. Projíždíme mezi několika budovami a dostáváme se na cestu vedoucí napříč plantáži, na cestu mezi čajovými keříky, po níž chodí sem i tam sběrači čaje. Nakonec se ale raději obracíme, protože tady je to zřejmě soukromý pozemek a soukromá cesta a my tu nejspíš nemáme co dělat. Už to vzdáváme a smiřujeme se s tím, že se do žádné továrny na zpracování čaje nedostaneme. Tady náš černý průvodce svůj úkol nesplnil. Ale snažil se a že nás nikde nechtějí, za to on určitě nemůže. Mezi továrníky, řediteli a dalšími šéfy v továrnách asi moc známých či kamarádů nemá. No co. Před jednou z fabrik jsme stáli, na jedno ředitelství jsme se dostali, čajové plantáže jsme viděli zblízka i s pracujícími sběrači. Nedá se nic dělat, bude nám to muset stačit.

Přes městečko Mulanje jsme se už dostali až téměř na hranici Malawi s Mozambikem. Podle našeho černého mladíka si nemáme s pokutou lámat hlavu. Tudy se určitě nazpátek vracet nebudeme. A tak policejní stanici mineme a ignorujeme a Pepča si vypsanou pokutu může schovat jako další africký suvenýr. My ostatní máme sice trochu obavu, zda to projde. Aby nám Pepču ještě někde nezatkli! Ale on by měl vědět, co dělá a co si tady může dovolit. V městečku krátce zastavujeme a Pepa chce někde koupit chybějící trojúhelník. Jenže ho nikde nesežene. Nikde ho nemají! O to víc je Pepa namíchnutý, že dostal pokutu za něco, co tady ani není k sehnání! A zřejmě tu vozí trojúhelníky jen málokdo. Vždyť jsme ho nikde použít neviděli. Pokud někde nějaké auto stálo, používali všude místo trojúhelníků zelené větve položené na silnici.

Jen těsně před mozambickou hranicí odbočujeme na cestu vlevo a začínáme objíždět hory. Jedeme teď už po hodně křivolaké prašné cestě. Náš černý průvodce říká, že právě tahle silnice tady tvoří hranici mezi Malawi a Mozambikem. Aby bylo jasno, že jsme si správně rozuměli, ptám se zřetelně, zda ti lidé a jejich domky vpravo jsou Mozambik a ti vlevo Malawi. Prý ano. No dobrá, uvěřím tomu, i když podle ničeho jiného, než že nám to řekl, se to poznat nedá. Žádné cedule, žádné pohraniční patníky, žádná pohraniční stráž. Nic. Jen Monika zaregistruje nějakou změnu na svém mobilu, když jí přijde SMS zpráva "Vítejte v Mozambiku!". Vesnice je tu tedy rozdělená na Mozambik vpravo a Malawi vlevo a podobně to bude s kukuřičnými poli za vsí. Vpravo je kukuřice mozambická, vlevo malawijská. U toho prozatím zůstáváme, i když si stejně myslím, že cesta tvoří hranici někde třeba jen malý úsek, a třeba tam teprve ještě dojedeme. Zcela jasno tak mám až doma, když se podívám na internetovou aplikaci Google Earth. Náš černý průvodce si tohle vymyslel! A nebo žije v bludu, který mu kdovíkdo a kdovíproč nakukal. Malawijskou hranici s Mozambikem sice máme nedaleko, ale hranicí není tahle silnice nikde ani malý kousíček. Opravdovou hraniční čáru tady tvoří potok, který se zatáčí v nesčetných meandrech na dně mělkého údolí, a my ten potok nebo možná říčku odtud ze silnice ani nevidíme. Prvních několik kilometrů za odbočkou tekl sice hned za vesnickými domky, později pak vpravo až za kukuřicí ve vzdálenosti asi tři kilometry. Náš černý prolhanec však na místě samém odhalen není, i když pochybnosti o jeho tvrzení se mi hlavou honí. Také do svého deníčku si svůj dojem zapisuju: "Možná tu ale ta hranice vůbec není!".

Už od odbočky u mozambické hranice jedeme pořád jednou dlouhatánskou vesnicí. Alespoň to tak vypadá. Jen málokde vesnické domky na malou chvilku vystřídá nějaké políčko, většinou kukuřičné. Stále je na co se dívat. Vesnický život zdejších Afričanů se nám za okny auta odvíjí jako nějaký předlouhý ale rozhodně ne nezajímavý film. A protože po nerovné cestě nemůžeme jet nijak rychle, můžu si ty výhledy náležitě vychutnat. I tady po cestě chodí mnoho domorodců sem a tam a já na tomhle místě už musím napsat Pepovo slovíčko, které používá pro chození malawijských domorodců sem a tam. Protože jsem ten výraz dosud nikdy nikde neslyšel, chtěl jsem se mu původně vyhnout. Jenže Pepča ho používá pořád a tak ho prostě napsat musím. Pepa tomuhle chození sem a tam říká, že oni "cingají". A když už jsem ho napsal, asi to taky párkrát použiju. Třeba hned vzápětí, když dodám, že mezí pěší "cingající" se občas přimíchá někdo, kdo tu "cingá" na kole. Bicykly nepotřebují benzín a tak v Malawi určitě jezdí o mnoho víc, než automobilů.

Domky vesničanů podél téhle cesty, tedy cesty vedoucí mezi pohořím Mulanje a mozambickou hranicí, nejsou velké ale jsou v naprosté většině případů cihlové. Ale sem tam vidím i jiné, které vypadají jakoby omítnuté. U těch však nepoznám, zda mají zdi z pálených či nepálených cihel, případně z hlíny či ještě něčeho jiného. I ty lepší cihlové domky mají okna docela malá a skleněné tabulky v oknech jsou naprosto výjimečné. Pokud vůbec nějaké zahlédnu a neklame mě zrak. Okna většinou vidíme zakrytá hustou sítí proti moskytům a nebo rovnou zabedněná prkennými okenicemi, které jsou, řekl bych, vyrobeny podobně, jako tu dělají dveře. Ty ale bývají o poznání masivnější a prakticky na všech visí petlice a visací zámek. Střechy mají zdejší domky buď plechové nebo slaměné, ale jedny i druhé vidíme na několika místech rozpadlé a zničené, jako kdyby je smetl hurikán. Pod střechou na úzké terásce někdy bývá několik židliček, avšak jen na málokterých někdo sedí. Okolo domků se nacházejí nevelká políčka často ohraničená kameny, mezi tím vším mají vyšlapané cestičky a tu více tu méně zametený prašný dvoreček. Zdá se, že ti většina domorodců vlastní také nějaký bicykl. Na některých dvorcích a před některými domky jich stojí i několik. U nás by se ovšem pro všechna tahle kola zcela nepochybně používal výraz "stará rozhrkaná plečka".

Vesničanům z okna našeho auta, když projíždíme okolo, často zamáváme. Těm, co "cingají", těm co pracují na svém políčku, ale i těm, kteří jen tak sedí před svými domky a pozorují ruch jejich "ulice". Ať ti odpočívající, nebo ti pracující, všichni vypadají usměvaví a v pohodě. Většinou naše mávání všichni opětují a zejména menší zvědavá děcka na nás při mávání ještě zvesela pokřikují svoje "Hi mzungu!". Znamená to zhruba "Ahoj běloši!", i když slovíčko "mzungu" původně v bantuských jazycích znamenalo někoho, kdo se putuluje jen tak bez cíle. Což se pro nás bílé nakonec ujalo jaksi všeobecně, neboť naše putování a poznávání cizích končin jim takové určitě připadá. A ono to vlastně i takové bezcílné potulování je. Cílem pro nás je přece něco poznat a vidět nebo třeba může být pro někoho cílem a smyslem i cestování samotné.

V téhle souvislosti mě napadá, co vlastně sledují všichni ti Malawijci, kteří "cingají" tady podél cesty nebo dalších silnic po celé zemi. Jaký oni mají asi cíl? Nevím. Ale vážně by mě to docela zajímalo, když se jich tu okolo silnic tolik "potuluje". I mě to připadá, že jen tak bez cíle. Ale ať si na nás zdejší děti pokřikují "Mzungu!" nebo ne, každopádně pro ně jsme tady my běloši něco docela exotického, něco, co asi příliš často nevidí.

Na spoustě domků vidíme nápis "TEA ROOM", což jednoznačně znamená čajovna. Není mi však známo, zda tam jen třeba suší nebo prodávají čajové lístky, a nebo je-li možno do takovéhle malawijské čajovny zajít na horký šálek. Nevím. Dovnitř jsme nikde nezašli a to především proto, že prakticky všechny tyhle čajovny byly zavřené, neřkuli rovnou zabedněné. Je jich tu ovšem jako sudů v pivovaře. Dá se říct, že celou tuhle cestu se čajovny střídají jedna za druhou. Určitě jich je mnohem víc, než malých krámků s různorodým zbožím, které sem těch několik místních obchodníčků dováží pro své sousedy a pro svůj zcela jistě nevelký výdělek. Některé z těch malých krámků otevřené jsou, ale když vidíme "Bottle Store", čili prodejnu s nápoji a asi i s alkoholem, je rovněž zavřená a vypadá zabedněná, jako kdyby vůbec nebyla v provozu. Dost možná, že ale otevírá až později, večer nebo v podvečer. A stejně tak se mohou místní v pozdější denní hodinu scházet i v čajovnách. Teď ještě není ani jedenáct dopoledne a to je na nějaké společné posezení a popíjení, i když by to měl být jenom obyčejný čaj, opravdu asi ještě příliš brzo.

Přijíždíme k pevnému asi dost novému mostu. Hned za ním krátce zastavujeme. Pod mostem protéká mělkým kamenitým korytem od hor nepříliš široká říčka. Přesto je to určitě ze všech nejširší a nejmohutnější vodní tok, přes který jsme tady okolo Mulanje až dosud přejížděli. Voda v řece se zdá být docela čistá a průzračná. Možná právě proto, aby tak čistá nebyla, tu někteří vesničané perou prádlo a někteří se v řece také koupou nebo myjí. Uprostřed říčky, uprostřed jejího proudu, na jednom z velkých kamenů, sedí jakýsi mladík v košili a kratších džínách, který jakoby to tady všechno hlídal. Ačkoli mně na tom kameni připadá jako kapitán potápějící se lodi, on se tváří jako nějaký starosta, i když je na takovou funkci evidentně příliš mladý. Má však ze svého místa přehled. Vidí všechny domorodce, kteří se kolem vody shromáždili, a vidí dobře i to, co se děje na mostě. Na nás hledí docela s úsměvem.

Jedna z afrických pradlenek máchá zrovna v řece nějakou sukni. Moc se ale u té práce nepřetrhne. Zastaví se a sleduje most, nás, a nebo taky ostatní vesničany, kteří tu po mostě okolo nás "cingají". Stojí na širokém plochém kameni při okraji řeky, mokrou sukni v ruce a pusu má od smíchu roztaženou od ucha k uchu. Něco, možná my, možná naše konverzace s ostatními vesničany, možná cvakání našich fotoaparátů, a nebo snad všechno dohromady, ji náramně rozveselilo. Ale usmívají se tu na nás všichni, kteří tu jsou a nebo kteří kolem nás procházejí. Téměř všechno to jsou ženy. Zkouším je fotografovat, ale vždycky se zeptám, jestli můžu. Jen málokterá z žen mě odmítne. Většinu jich to spíš potěší či dokonce až rozveselí. Asi nejvíc ty ženy pobaví, když jim pak ukážu na displeji fotoaparátu jejich vlastní portrét. A i já mám radost z každé povedené fotografie. Věřte, že některé z místních žen mají opravdu úžasný úsměv, i když je třeba tak trochu zubatý!

Taky mě při téhle zastávce na mostě začíná být zřejmé, kam oni to pořád chodí, "cingají". Skoro všechny ženy totiž něco nesou. Jedna nese na hlavě prádlo k řece, jedna úrodu z pole, za nimi kráčí další, která si nese přes rameno motyku. Jiná si přidržuje v igelitu zabalený nějaký nákup, další přepravuje na hlavě velikánský kus stromu a k tomu ještě jakýsi balík. A pokud už nemá některá žena na hlavě vůbec nic, nese si malý svázaný uzlík alespoň v ruce. A všechny společně, zejména ty mladší, si nesou na zádech malá děcka. Jako indiánské babičky, kdybych měl použít výraz Júlia Satínského na expedici Ydykseb. Pokud je ale potřeba přepravit nějaký větší náklad, vidím spíš muže či mladíky, jak s takovým podstatně objemnějším nákladem tlačí kolo. Bodejť. Na tak zatíženém kole by se asi ani jet nedalo. Takže co se týká "cingání", zdá se to být jasné: Malawijci "cingají" na pole, z pole, "cingají" prát a máchat prádlo, "cingají" sem tam na nákup či z nákupu, a leckde, s velikými hrnci na hlavách, "cingají" ke studni pro vodu nebo nazpátek s vodou. A děti, ty zřejmě "cingají" do školy, ze školy a nebo s rodiči na pole. Svůj cíl mají zřejmě "cingající" Malawijci vždycky nějaký.

Při další cestě si pak všímám sušícího se prádla, jaké jsem před chvílí viděl u pradlenek prát či máchat v řece. Kolem mnoha domků už mají zřejmě vypráno a prádlo teď mají na sluníčku. Suší ho na kamenech, rozprostřené v trávě, rozvěšené na slaměném plotě a když se najde kus nějaké šňůry, kterou je na co uvázat, tak i na šňůře. Zdá se, že prádlo suší skoro všichni a skoro všude. Tolik prádla v Evropě nikde nevidíte, ale za to asi můžou zčásti technické vynálezy jako jsou sušičky a zčásti fakt, že prádlo se v našich krajích dnes suší víceméně v soukromí. A ještě bych poznamenal, že množství malawijských pradlenek a jejich prádla odpovídá skutečnosti, že všichni Malawijci bez výjimky "cingají" po svých cestách čistí a upravení, i když jejich oděv je třeba starší a trochu potrhaný. Žádného šmudlu jsem zatím nikde neviděl.

Tenhle dnešní výlet okolo Mulanje je opravdu skvělý. Je to jako bychom jeli další safari. Nikoli safari mezi zvířaty, ale vesnické safari po vesnicích a mezi vesničany. Vesnické safari pod horami. Je to paráda a vidíme toho opravdu mnoho. Pilně se celou dobu taky snažím psát si poznámky. Po chvilkách si zapisuju do notýsku některé své postřehy, ale je tu všude k vidění tolik zajímavých věcí, že se to prostě nedá. Naopak teď zase trochu míň fotografuju. Jednak to z auta za jízdy po křivolakých cestách moc nejde a taky mám neodbytný pocit, že už jsem toho vyfotil strašně moc. Ale ono se zase asi jen máloco povede.

Najednou jedeme po nové asfaltce. Je to obrovský rozdíl, především v drncání, když s námi auto najednou přestane poskakovat sem a tam přes všechny ty výmoly. Jenže nám každou chvíli překáží jakési bariéry a překážky, které musíme objíždět většinou terénem mimo silnici. Náš černý nepojmenovaný průvodce nám překvapivě potvrzuje, že je to takhle docela v pořádku. Tohle je prý nová silnice, která ještě není otevřená a není uvedená do provozu. Tak proto ty překážky! Po silnici ještě jezdit nesmí! Neotevřená silnice. Jenže... Jenže všichni tu po ní jezdí. A leckde to dokonce ani jinudy nejde!

Mezitím se počasí trochu zhoršilo. Oproti slunečnému ránu se zatáhlo a silnici asi dvakrát zkropí drobná přeháňka. I vrchní partie hor Mulanje se nyní skrývají v temných mračnech. Asfaltka je pěkná a široká. Tenhle další úsek je už také asi otevřený. Jenže je bohužel hodně krátký. Před městem Phalombe, když už máme pohoří Mulanje objeté zhruba ze tří čtvrtin, asfaltová silnice zase končí.

Už poněkolikáté zastavujeme kvůli výhledu na hory. Ale hory podél cesty zakrývá hustá šedivá oblačnost a vrcholky před námi za těžkým olověným závojem blížícího se deště spíš jen tušíme. A déšť přichází opravdu rychle. Za pár vteřin je u nás. Je pořádný, vydaný. Za takového lijáku nevidíme skoro nic, natožpak nějaké hory. Jediné štěstí je, že neprší moc dlouho. Cesta tak zase brzy začne osychat a my se zase můžeme pomalu začít rozhlížet.

Další zastavení Pepa zorganizuje někde nedaleko před dokončením okruhu kolem hor Mulanje. To už přímo před sebou vidíme jeden z nejnápadnějších vrcholů celých hor, horu Chambe, za níž už docela nedaleko leží náš Likhubula House. Pepa nám chce zprostředkovat ochutnávku místního kukuřičného piva. Jí si moc dobře pamatuju, jaká zoufale nechutná břečka bylo kukřičné pivo kdysi v Peru, kde jsem měl prvně v životě příležitost ho okoštovat. Dnes ale vůbec nemám chuť něco takového ochutnávat znovu. Jsem ovšem na druhou stranu dosti zvědavý na to, jestli i takhle daleko od Peru je kukuřičné pivo stejně odporný patok, pro který mám jen výraz nejhlubšího opovržení.

Nějakou zvláštní shodou okolností se dostaneme přímo doprostřed jakési vesnické veselice, oslavy, či snad dokonce karnevalu. Ocitáme se na dvorku mezi několika domky a spoustou veselících se lidí. Jsou jich tu davy a pochopitelně tu nechybí ani početný zástup dětí. V jednom koutě dvorka na ohni cosi nevábného bublá, na protější straně se u několika prken tlačí místní. Tam bude nejspíš bar. Alča tam někde koupí asi za pětikwačku umělohmotný koflík piva. Je ho tolik, že na ochutnání bude rozhodně stačit nám všem. Jsme přímo uprostřed vířících lidí, uprostřed dvorka. Dav černých lidí se všude okolo nás vlní v rytmu jakési blíže nerozpoznatelné hudby. Hádal bych, že to bude místní oblíbené disko, Vřeští a prská z jakéhosi reproduktoru pověšeného nejspíš pod některou ze střech okolních domků. Tančící dav houstne a všichni chtějí, ať se k jejich tancování přidáme. Někteří to zkusí, já na malou chvilku nakonec taky. Vyhnout se tomu dost dobře nedá.

Mezi největší tanečníky je třeba zařadit jednoho aktivního a naprosto neúnavného černocha, který se celou dobu vůbec nezastaví. Neustále v divokém rytmu křepčí kolem nás a vlní se v bocích jako nějaká rachitická břišní tanečnice. Kdyby na sobě neměl přes roztrhanou mikinu navlečené sako, snadno bych uvěřil, že kolem nás tančí nějaký lidožroutský rituál a my za chvíli skončíme v onom podivném bublajícím hrnci támhle v koutě. Jeho neúnavná taneční produkce je na druhou stranu obdivuhodná. Od nějakého divocha ho opravdu zřetelně odlišuje právě to jeho nepřehlédnutelné sako. Jediným smyslem takového oblečení ale zřejmě je, aby posloužilo svému nositeli na utírání obličeje od potu, který z něho při tanci crčí jako z neucpaného cedníku.

Tomuhle velmistru afrického tance ovšem zdatně sekunduje jakási černá dáma ve výrazné zelenožluté halence živých barev. Zdá se, že už má dost vypito, ale podobně na tom je zřejmě i řada dalších. Mezi ostatními tanečníky krouží kolem dvorka jako můra kolem petrolejky a mocně si přihýbá z napůl plné šampusové láhve, kterou ani na okamžik nepustí z ruky. Že by v ní ovšem měla šampaňské, o tom velice pochybuji. Spíš si přihýbala nějaké pálenky, čemuž by odpovídala již prázdná malá flaška minerálky, kterou při tanci třímá v druhé ruce. Určitě pálenku zapíjí vodou, ale když se o tom mohu ujistit, protože mi právě doušek nabízí, s díky odmítám. Raději se pustím rychle do tance a "odtančím" na jinou stranu dvorka. Lépe je se od ní držet dál, protože oběma lahvemi v rukou divoce kolem sebe mává, takže je s podivem, že nevezme někoho po hlavě.

Trochu se zpočátku bojím tu svým fotoaparátem něco dělat a dokonce se tu necítím tak docela bezpečně. Ale brzy mě to přejde. Fotíme tu zakrátko všichni a během dvou či tří minut z nás veškeré obavy z takového množství neznámých a podivně rozveselených lidí s černou kůží docela spadnou.

Monika, které se zřejmě vůbec do tance nechce, začala s nějakým mladíkem o čemsi diskutovat. Možná o tom, proč netančí. Ale později se od ní dozvím, že mu sice moc nerozuměla, ale vykládal jí něco v tom smyslu, že je pořád ještě svobodný. Takže bych hádal, že zřejmě už nebyla daleko ani nabídka k sňatku. Být tu o něco déle...

Jakoukoli fotografii Moniky z víru tohohle mejdanu však nikde na mém webu, a tím pádem ani tady, nenajdete. Všechny fotky, které jsem chtěl zveřejnit, prošly její přísnou nekompromisní cenzurou, které jsem se, sice nerad, ale přece jen, podřídil. Co bych neudělal pro klid v rodině? Když se ale pozorně podíváte, jedna fotka s Mončou v davu mi přece jen prošla.

Mě taky jeden černoch osloví a chce se mnou zahájit konverzaci. Táhne z něho jako ze zapařeného pivního sudu a možná i proto mu podobně jako našemu průvodci nerozumím. Narozdíl od Moniky já tomuhle mladíkovi nerozumím vůbec. Postřehnu jen dvě slova: pivo a alkohol. Jasně. Tahle slova jsou tady pro dnešek určitě ta nejdůležitější. Pro něho určitě. Říkám mu, že mu nerozumím, že neumím anglicky, ale zdá, že ani on vůbec netuší, co mu povídám. A tak nad mým blábolením jen mávne rukou a pustí se do tance, jaký tu vyznává většina těch lehce podroušených Afričanů.

Po nevydařené konverzaci sem tam zase něco a někoho vyfotím. Moc se mi to ale uprostřed davu nedaří. Není tu příliš prostoru a nějací kluci se mi pořád motají před objektiv a předvádějí se, jaké mají svaly a jak jsou silní. Mám se jich bát? Ne. Oni se opravdu jen předvádějí. Tak jako všichni kluci. Kluci jsou stejní kdekoli na světě.

Ohlédnu se po ostatních našich. Líba kousek ode mne je jediná, která nefotí. A tak nám drží hrníček s pivem a statečně z něho občas upíjí. Mluvit o statečnosti je v tomhle případě docela na místě, protože, stejně jako kdysi v Peru, i tady v Malawi je kukuřičné pivo opravdový hnus fujtajbl. Vypadá jako ve vodě rozmíchané kvasnice a přestože jsem kvasnice takhle nikdy neochutnal, troufám si tvrdit, že tohle pivo podobně i chutná.

I s tím hrníčkem piva Líbě nezbývá než tančit. A tak kroutí bokem seč může a pokud by "náhodou" trochu piva vylila, vůbec to nevadí. Kolem Líby víří dva černoši v ošuntělých džínových bejsbolkách společně s onou "šampusovou" černou dámou. Tenhle mejdan jede na plný pecky! Někteří z tančících opravdu křepčí naplno a neúnavně a jejich mladým a silným tělům nikdo si z nás netroufá stačit. Kdesi v hloučku vedle mne zahlédnu krátce Maricu a pak ovšem s úžasem hledím na tanec Pepy s Alčou. A to je teda tanec! Úžasné. Oni jim tady předvádějí, jak se tančí bump! Jo. To je ono! Jen je to naučte! Tohle ani jeden z těch mladých Afričanů nemůže pamatovat. To pamatuju tak já odkudsi z hloubi mých divokých mladých let! Bump se přece tančil někdy v sedmdesátých letech dvacátého století, ne? A jak si tak Pepa s Alčou chvíli o sebe otloukají zadnice, koukám, že nějací kluci vedle už to zkoušejí. Bezva! Asi se to ujme. Třeba z toho bude zanedlouho zbrusu nový módní africký taneček. Haha! To je ale prča! Ten tančící černoch v saku se na chvilku zastavil! A upřeně Pepu a Alču pozoruje. To je mejdan, jak se patří!

A rychlé africké rytmy stále odkudsi řvou. Hlasitá hudba se šíří africkým prostorem svým poněkud podivně nakřáplým zvukem z neviditelných reproduktorů, které výkonem evidentně nestačí na požadovanou hlasitost a které si o výškách či basových tónech mohou nechat vyprávět od padesát let starého tranzistoráku. Vlnící se dav zaplňuje čím dál hustěji celé prostranství. Seběhla se snad už celá vesnice. Podstatně se už rozrostl i hlouček dětí. Tohle je pro ně zřejmě jen málokdy vídaná událost, aby na africký mejdan přišli "mzungu"! Je tu zkrátka čím dál víc husto. A vedro! A když hustota černých tváří a těl opojených alkoholem nadále nabývá na intenzitě, srotíme se do bílého hloučku a volíme raději opatrný ústup.

Zamáváme všem vespolek a zamíříme pomalu k našemu autu. Většina tančících i těch očumujících Afričanů jde s námi. Jdou nás vyprovodit. I oni nám mávají na rozloučenou, když přibližně kolem jedné hodiny odjíždíme. A já nepochybuji o tom, že za pár vteřin po našem odjezdu se zase všichni vrátí ke svému alkoholovému dýchánku, vesnické slavnosti, oslavě či karnevalu, nebo co to tady tihle veselí lidičkové vlastně pořádali. My přejedeme jen nedaleko a znovu zastavujeme. Potřebujeme se trochu vydýchat a vzpamatovat se z předchozího hodně intenzívního zážitku. Africký mejdan byl nezapomenutelný! Nezapomenutelný byl i přes následné zjištění, že jsme na něm strávili jen zhruba čtvrthodinku až dvacet minut. Tak krátký čas bych vzhledem k tomu, co jsme na onom mejdanu všechno zažili, viděli, slyšeli i cítili, rozhodně nehádal.

Před námi je stále ještě výrazná a strmá hora Chambe stojící na okraji pohoří Mulanje. Celou dobu si o téhle myslíme, že jde o nejvyšší horu pohoří Mulanje a tudíž že je to hora Sapitwa. Jenže tahle hora Chambe má skoro o 500 metrů nižší nadmořskou výšku než Sapitwa, která se nachází zhruba uprostřed celého horského masívu Mulanje. A pokud projíždíme takhle okolo hor, jenom stěží můžeme Sapitwu přes blízké strmé srázy zahlédnout. Každopádně vrcholky obou zmíněných hor, stejně jako mnohých dalších vrcholů Mulanje, jsou přístupné jen dobrodružnému národu horolezců.

Projedeme teď už jen okolo hory Chembe a odbočíme nahoru k našemu bydlení. Je to už nedaleko a tak okolo druhé hodiny odpolední jsme zase v Likhubula House. Tady se rozloučíme s naším černým a pro mne bezejmenným průvodcem. Ještě ho ale možná uvidíme. Pepa, po dost složitém a náročném výpočtu, se s teď už bývalým průvodcem ještě domlouvá, aby nám na večer přinesl ještě tři piva. Podle toho, kolik jsme vypili včera, to vypadá že zbývající lahve uložené v ledničce by nám nemusely stačit. Chuť na pivo mají i naše dámy (až na Maricu) a tak přece jen v pěti nějakou tu lahvičku pivka vypijeme. Zvlášť když to jsou třetinky.

Dáme si teď chvíli odpolední siestu. Já si dám ze všeho nejdřív pivo (vida, z ledničky ubude další), zatímco Pepča po chvíli odpočinku a následném úklidu našeho auta začne vařit polévku. Když ji dovaří a my ji s velkou chutí sníme, ještě se chvíli jen tak poflakujeme a okukujeme okolí Likhubula House. A pak, bez Marici a taky bez Pepy, vyrážíme na procházku.

V údolí, které táhne sem dolů až seshora od vrcholových partií hor, jsou prý nějaké vodopády. Musíme tedy nejprve dolů po cestě. Procházíme kolem špinavého koupaliště, které tu nejspíš nikdo na koupání nepoužívá. Líba s Alčou najdou ve vodě v přehrazeném potůčku, kterým přitéká do koupaliště voda, spadaná manga. Obě si pro nějaké sáhnou a když se do nich zakousnou, chutnají náramně. Plody manga jsou zřejmě na dně horského potoka uloženy jako v dokonalé lednici a tak se Líba s Alčou ještě nějakou chvíli věnují výlovu dalšího skvělého mangového ovoce.

Když sejdeme dolů pod kemp, odbočíme na jakousi cestu, která se zdá vést vzhůru údolím. Stezka, která nás nakonec dovede k potoku, vede nejprve porostem, který by se dal chvíli nazývat lesem, chvíli džunglí. A dalo by se i říct, že někde jdeme spíš necestou než cestou. Netrvá dlouho a přicházíme k jakémusi betonovému náhonu. Dole pod ním opravdu na nějaký vodopád narazíme, ačkoliv jsme údolím ušli jen docela malou vzdálenost. Vodopádů tady v údolí určitě bude mnohem víc, protože hukot vody jsme zpočátku slyšeli i z větší výšky. Tady už má ale jasně navrch voda hučící přímo pod námi. Podle toho, jak je údolí krátké a dosti svažité, jistě lze při stoupání podél vody očekávat mnoho míst, kde z hor tekoucí bystřina vytváří množství různých malých i větších vodopádů. Určitě jsou všechny krásné a jeden hezčí než druhý.

Vodopád, u něhož se zdržíme asi dvacet minut, posedíme a pokoukáme na vodopádící čirou horskou tekutinu, není nikterak velký ani nijak vysoký. Sestává se z několika nevysokých kaskád, po kterých stéká proud vody stále dolů a dolů, do údolí. Přestože píšu, že vodopád není velký, síla proudící vody je tak zřejmá, že nikoho z nás ani nenapadne, aby si šel na kluzké kameny smočit nožku nebo dokonce šel ještě dál na kameny do proudu. Já tu udělám několik fotografií a trochu si při focení pohraju s různými možnostmi fotografování pádící vody a poněkud experimentuju, abych zjistil, co všechno si s novým fotoaparátem můžu či nemůžu dovolit. Nikam teď nespěcháme a tak na to mám dostatek času.

Za vybetonovaným náhonem už žádná stezka nahoru nevede. Musíme se tedy vrátit. Pěšina vedoucí do hořejších partií údolí odbočuje trochu níž, ale my se po ní nahoru už dál nevydáme. Jednak proto, že i tyhle vodopádící kaskády byly hezké a stály za návštěvu, ale hlavně proto, že při pohledu k obzoru nás už zase začínají strašit zlověstně černá mračna. A jsou slyšet i ozvěny vzdáleného hromobití! Vracíme se. Blesky, které na temné obloze vidíme, jsou teď už opravdu nepřehlédnutelné. Slyšíme přitom i mnohá mocná zaburácení doprovodných hromů, a to z čím dál větší blízkosti. O to víc nazpátek pospícháme. A tak ani ne hodinu poté, co jsme odešli, jsme zase zpátky u Pepy a Marici. Přes množství hromů a blesků nad horami i okolo nás se ale žádný lijavec tentokrát nespustí. Jen krátká a nepříliš výrazná přeháňka.

Pepča zatím, než jsme se z procházky vrátili, pro nás připravil ze spousty zeleniny výborné rizoto. A jako starý lišák ho ještě prohnaně provoněl několika kolečky salámu, takže moje mlaskání se jistě muselo rozléhat až daleko k vodopádům. Během večeře nezbývá, než abychom se trochu začali zabývat také malawijským finančnictvím. Je už pomalu třeba zrekapitulovat všechny kwačky, které nám zbývají. Domlouváme se, jestli, jak a za co, nebo kde zbývající peníze ještě utratíme. Narozdíl od Aleny i Marici nám přece jenom dost kwaček přebývá. Zřejmě i proto, že jsme zdaleka nekupovali tolik suvenýrů, jako ony. Ale my si zase budeme muset ještě koupit nějaký kufr, protože rozhodně nechceme mít při zpáteční cestě podobné problémy, jaké jsme měli ve Vídni. No a přitom nám z debaty vyplývá, že pokud nový kufr opravdu koupíme, zbylé kwačky už pak zřejmě docela snadno utratíme. Za jídlo, za maso, za pití a třeba i ještě za nějaký suvenýr. A když neutratíme úplně všechno, Pepča nám zbytek při nejhorším vyplatí v dolarech. Malawijské kwačky, jak s potěšením místní měně říká především Monča, by nám jinde k ničemu nebyly a Pepa v Malawi určitě není naposled a použije je třeba příště. Tak domluveno. Snad máme ve financích jasno, když jsme tu v centru malawijského finančnictví. Šetřit nemusíme a utrácet můžeme. To je přece docela dobré zjištění, ne?

Pepčovo rizoto si tentokrát ještě s chutí přidám. Po večeři pak postupně dopijeme všechno pivo, které v kuchyni v ledničce ještě zbývá. Běhám pro něj každou chvíli a rychle ubývá. Nechápu moc majitele tohohle ubytovacího podniku. Na Pepu se prý tvářil dosti nevraživě, že tu neděláme žádnou útratu. A nelíbilo se mu to přesto, že nocleh tady v Likhubula House byl inzerován jako self-catering, tedy že vařit si mohou hosté sami. Tak moc nechápeme, čemu se vlastně podivuje a co se mu tedy nezdá. Kdyby byl co k čemu, tak když viděl, že jsme si včera přes někoho objednali basičku piva, mohl se taky trochu starat. Ale to ne. Nechápu, proč on tu dnes pro nás zase nemá ani jedno pivo, ani jednu jedinou maličkou pivní lahvičku. Ale hlavně, že se diví! Nemá přece čemu. Není pivo, není kšeft. Tak to prostě chodí. S náma Čechama už to jinačí nebude.

Další drobnou nepříjemností večera je, že kromě piva není ani elektřina. Proud nejde opravdu dlouho a příčina bude patrně v předchozí bouřce, která nás tu svým okrajem víceméně minula. Nevadí nám ani, že vaříme potmě, při svíčce. Dokonce to má i svou romantiku. A navíc i výhodu, když potmě nevidím, jak se na mě dívají v kuchyni, kam chodím pro pivo, které jsme si obstarali sami a jejich kuchyni využíváme jen k tomu, aby nám naše pivo vychladili. Nepříjemnost s nedostatkem elektřiny ale spočívá v tom, že po dvou dnech ve stanu bez elektřiny jsem dnes při focení vesniček a vesničanů úplně vyčerpal už druhou baterii. Rád bych proto dnes nabíjel. Naštěstí mi zbývá ještě třetí baterie, kterou zatím pořád nabitou mám a kterou jsem dosud nevyčerpal.

Večeře dnes byla brzy. V době, kdy jsme včera teprve přijížděli, jsme dnes už najedení. Spát tedy jdeme nedlouho po setmění. Právě, když se pomalu rozcházíme do pokojů, pustí konečně proud. Začnu tedy s nabíjením baterií, posadím se ven přede dveře pod světlo a pustím se do dokončení poznámek v mém notýsku. Marice pak z nečekaně z kuchyně přinesou dlouho objednaný salát. Jedině ona jim udělala malý kšeftík. Připravovali jí však salát takovou neuvěřitelnou dobu, že už ho vůbec nečekala a myslela si, že na ní zapomněli. Je ale teprve půl osmé, a všichni se na pokojích už chystají ke spánku. Monika si v posteli něco čte. Já už končím s psaním a zaklapnu svůj notýsek. Neměl jsem toho moc k doplnění, protože jsem si dost zapisoval cestou. Jen jsem zvědav, jestli řádky napsané při tom drncání po nerovných cestách budou vůbec čitelné. Snad jo. Líba si přijde ven dát ještě poslední večerní cigaretu a pak už jdeme oba taky spát. Zůstali jsme venku s Líbou jako úplně poslední, zatímco včera jsem já šel do postele první.