Na konci tohohle cestopisu už není moc, co bych k tomu chtěl ještě dodat. Mnoho věcí nedopadlo potom nejlíp. A když teď s odstupem času tenhle konec dopisuju, vůbec se mi do něho nechce. Proto závěr mého vyprávění bude docela krátký.

Ladovská zima doma pochopitelně brzy skončila a proměnila se v hnusnou plískanici a bílý sníh ve špinavou břečku. Do práce se nám vůbec nechtělo, ale dovolená už skončila. A tak se nedalo nic dělat, než se pokusit nějak do pracovního procesu zase zapojit. Musíme si počkat až zase na příští dovolenou. A kam pojedeme? To jsme zatím neřešili. Na to bylo ještě času dost a dost. A co mě všechno doma dostalo, nepočítám-li následnou hnusnou zimu a nástup do práce?

Nejprve můj dřevěný hroch, kterého jsme koupili na Silvestra v namibijském Walvis Bay. Líba se cestou domů rozmyslela a už nechtěla, abych si tenhle dřevěný suvenýr odnesl do práce. Místo se tedy doma pro hrocha našlo. Hroch je krásný, a asi se líbí i Líbě. Možná jí připomíná mě!? A já měl taky ze svého hrocha opravdu radost. Ale ta bohužel netrvala dlouho. Už druhý den se do rána pod hrochem objevila podivná hromádka pilin. A když se za pár hodin objevila další, zjistil jsem, že hroch má také dva čerstvě vyvrtané otvory. Tak. A máme tu červotoče! A pořádného. Afrického. Podle velikosti těch děr je to pěkně veliký prevít! To mě teda dostalo! Nedá se nic dělat, tohle si nemůžeme doma nechat. Vždyť by nám za chvíli přelezl do nábytku nebo kdovíkam a co potom? A tak můj milý hroch putoval do neprodyšně uzavřené igelitové tašky a skončil v mrazu na balkóně. Bacha na hrocha! Na balkóně zůstal hroch dlouho, předlouho. Několik následujících dní jsem ho šel párkrát zkontrolovat, ale zdálo, že africký červotoč už na mraze svoje nekalé rejdy neprovádí. Ale nevím, co s ním. Přípravky prodávané u nás proti červotočům, jak jsem záhy zjistil na Internetu, jsou skoro k ničemu. Nanejvýš poslouží k tomu, aby někam červotoč nevlezl, ale že by se tím někdo dokázal červotoče zbavit, to ani náhodou. To tvrdí jen reklama, ale ve skutečnosti to prý nikdy nikomu nefungovalo. A když, tak snad jen z tenkých nábytkových desek, ale určitě ne z takového silného kusu dřeva, jako je můj hroch. Konzultoval jsem to i s Pepou. Taky mi potvrdil, že se červotoče rozhodně zbavit nejde. I jemu se stalo, že si už párkrát nějaké takové napadené suvenýry z Afriky přivezl, a sošky nakonec musely skončit na zahradě. Mám po radosti. Hroch stále zůstává zabalený v igelitu na balkóně. Domů nesmí. Bacha na hrocha! Venku zatím mrzne a tak ten parchant červotoč alespoň nevrtá. Doufám, že zimu nesnáší, když je africký. Ať si ten hajzlík na balkóně pěkně vymrzne!

Pak jsem na červotoče nějakou dobu zapomněl. Přišla totiž řada na mě. Měl jsem brzy dost starostí sám se sebou. Ani ne po čtrnácti dnech, jsem si v jedno škaredé páteční odpoledne po příchodu z práce lehnul, abych si na chvíli odpočinul. Usnul jsem. Probudil jsem se se silnou bolestí v prsou. Myslel jsem, že jsem si jen něco přeležel a že to za chvíli přejde. Bolest ale do večera ještě zesílila. Velmi zesílila. Nevěděl jsem, jak si mám lehnout, jak se otočit. Bolest byla příšerná. Nemohl jsem ani spát, bolestí se mi vůbec nedařilo usnout. Povedlo se mi to až někdy k ránu. Ráno to bylo přece jen o trochu lepší, bolest poněkud ustoupila. Ale odpoledne jsem už zase trpěl jako zvíře. Nedá se nic dělat, už tenhle druhý večer jsem byl rozhodnutý, že tohle musím nazítří řešit někde u doktorů. A protože následující ráno byla neděle, odešel jsem, tedy Líba mě odvezla, na pohotovost, abych se jim tu ukázal. Prohlídka jedna, druhá, pár testů. Je jasno. Zápal plic. Cestoval pán z Afriky? Letadlem dlouho, že? A hledala se příčina. Ale nic. Žádná embolka, nic mi v plicích neuvázlo, žíly mám snad v pořádku, takže nakonec jsem buď někde chytil infekci, a nebo jsem opravdu neustál ten přechod z horkého jihoafrického léta do té hnusné mrazivé a kalamitní české zimy. To nejspíš. Ale kdo ví? Ne vždycky se dá všechno stoprocentně najít a zjistit. Každopádně bylo štěstí, že jsem měl zasažené jen menší ložisko v pravé plíci. I když i to bolelo jako čert. Ale nemusel jsem s tím alespoň zůstávat v nemocnici. Nasadili mi léky a propustili mě do domácího ošetřování. Přesto jsem ale musel zůstat doma na neschopence plné čtyři týdny. Byla to má první neschopenka po více než dvaceti letech. Tu poslední jsem měl myslím ještě za totality. A teď mě takhle dostala Afrika!

Teprve když jsem se vyléčil sám, mohlo dojít na léčení hrocha. Jedna kamarádka, která pracuje v oboru muzejnictví, mi poradila, abych se poinformoval a zaměřil svou pozornost na muzeum v Roztokách u Prahy. Díky, Ivo! V tamním pracovišti pro restaurování a konzervaci používají pro starý nábytek, rámy obrazů, a vlastně i pro cokoli jiného dřevěného, jedinečný trik. Ozáření paprsky gama. Je to pro člověka neškodné záření, stejné se používá i k dezinfekci zdravotnického materiálu nebo některých potravin. Na červotoče je ale dokonale účinné. A při srovnání s jinými metodami funguje v celém objemu dřeva. Ozařování paprsky gama sice červotoče ze dřeva nevyžene, ale spolehlivě a dokonale ho zahubí. V roztockém muzeu nabízejí i služby pro veřejnost, i když bohužel jen v běžnou pracovní dobu a pouze ve všední dny. Ale to jde už vždycky nějak řešit. Ceník říká, že dřevěné sošky a plastiky jsou pro ozařování nejdražší, ale můj hroch zase není žádná veliká socha. A tak cena za léčení hrocha je nakonec vcelku nepodstatná, neboť daleko nejdražší na tom celém bude doprava hrocha do Roztok a potom zase zpátky. Teď už nezbývá, než jen naplánovat výlet. A tak nedlouho po skončení mého léčení putuje na léčení i můj hroch. Asi za tři týdny už ho mám zase doma. Sice se tím léčením trochu prodražil, ale je to přece můj milý hroch, můj suvenýr z Afriky! Už z něj zase můžu mít radost! Nestraší už nikde na balkóně, vidím se s ním doma každý den, a vždycky mi připomene tu skvělou africkou cestu. A kdykoliv se na hrocha podívám, tak mě zahřeje na duši.

Na úplný konec připojím už jen pár slov. Jih Afriky byl vskutku nádherný. Přestože jsem očekával, že to bude skvělá dovolená, moje představy byly ještě v mnohém překonány. Bylo mi tam moc dobře. Báječně. Nejkrásněji. Líp, než jsem si předem vůbec dovedl představit. Nemůžu to hodnotit jinak, než v superlativech. Ještě jednou za to musím poděkovat Pepovi. Díky moc! Vím jistojistě, že do Afriky budu chtít znovu. Určitě. Nevím zatím, kdy, kam a jak. Ale určitě brzo. Ta Afrika mě dostala! Chytila si mne drápkem. Afrika mi opravdu moc zachutnala.