Devět hodin letu z Kapského Města do Dubaje z velké části prospím. Nevím proč, ale já bych mohl spát kdekoli, kdykoli a skoro pořád. Kvůli četným byť slaboučkým turbulencím nám ani nestihnou naservírovat kávu. Přestože ta v letadle nikdy za moc nestojí, právě a jenom na kávu jsem měl chuť. Jinak mi to, že roznášejí nějaké jídlo a pití a zase to za chvíli uklízejí, spíš vadí. Zbytečně mě to budí se sladkého spánku a afrických snů.

V Dubaji máme zase spoustu času, zhruba tak čtyři hodiny. Všude na letišti jsou davy lidí. Připadá mi to, že přes Dubaj se snad zrovna dneska stěhuje půlka Zeměkoule. Vůbec si není kam sednout, jedinou výjimkou je hospoda. Nedá se nic dělat, bez ohledu na zdejší drahotu jdeme zase na pivo nebo Coca-colu a kafe. Čas se strašlivě vleče a všichni už si přejeme, abychom byli doma. Jen máme obavu z další čerstvé sněhové nadílky, o které máme nové čerstvé sněhové zprávy.

Po dalších necelých šesti hodinách letu, někdy ve čtvrt na dvě, přistáváme konečně v Evropě. Jsme zpátky ve Vídni. Domů to máme ale ještě dost daleko, i když v porovnání se odlehlostí Kapského Města to je zanedbatelná vzdálenost. Auto, které nás má dopravit do Prahy, nás tu čeká, jak má. Venku před letištěm nás ale taky čeká sníh. A děsná zima. Rychle si přezouváme sandály, které jsme si nechali až sem, protože v letadle jsou při dlouhém letu mnohem pohodlnější. Měl jsem je teď několik týdnů na nohou vlastně pořád. A teď mi zase nadlouho budou na nic.

Nezdržujeme se už s ničím a vydáváme se na cestu do Prahy. Cesta autem nestojí za nic. Kolem je bílo. Čím více se přibližujeme ku Praze, tím je sněhu víc a víc. Nezbývá, než abychom si uvědomili, že jediné teplo, které nás zahřeje, je to, které jsme si za ty necelé čtyři týdny nachytali v Africe. Bude nám to stačit, když tady teď paní Zima takhle pevně drží vládu ve svých závějích? Zprávy z rádia znovu mluví o kalamitní situaci. U Prahy už je opravdu sněhu hodně. Nejhorší kalamita je ale prý u nás na Hradecku. To je mi divný. Nepamatuju, že by v Hradci někdy bylo víc sněhu, než kdekoli jinde. Ani se mi tomu nechce moc věřit. Ani tomu, že dálnice mezi Prahou a Hradcem je celá zavátá vrstvou sněhu. Znáte novináře, pořád přehánějí, a zbytečně lidi děsí.

Jakmile jsme přejeli přes rakousko-českou hranici, volali jsme dceři Monice. Měla by pro nás se svým přítelem do Prahy přijet. Čerstvá nadílka sněhu je ovšem skoro hodinu zdrží. Musejí vyházet spoustu sněhu a nakonec jsou rádi, že se jim vůbec podařilo z našeho dvorku odjet. Naše jízda do hlavního města ovšem taky není nijak rychlá. Musíme jet mnohem pomaleji, než člověk normálně odhaduje, a tak se nakonec v Praze setkáme přibližně tak akorát. Monika s Tomášem přijedou jen asi deset minut po nás. Jana a Jaroslav i Jarda tu svůj odvoz už mají, tak se nimi mezitím rozloučíme a popřejeme si šťastný zbytek cesty do našich domovů.

Dálnice z Prahy do Hradce je opravdu celá zasněžená. Musíme jet hodně pomalu. Alespoň máme víc času na povídání, co bylo doma a jak jsme se zase my měli v Africe. Cestou domů začalo znovu vydatně chumelit, a čím víc se blížíme k Hradci, tím je sněhu za okny víc a víc. Novináři tentokrát až tolik nepřeháněli. V samotném Hradci už to vypadá, jako bychom přijeli do nějakého zimního střediska. Takové jsou tu závěje! A stále chumelí a chumelí. A tak když se po dlouhém povídání doma a vybalování zavazadel nazítří dost pozdě probudíme, venku je nádherně bílo. Zima, jakou tady dlouho nepamatuju. Zima, jako z obrázků pana Lady.