Než se nadějeme, přiblížila se čtvrtá hodina. To už nás před branou Rest Campu čeká další auto agentury Sheerwaters. Veze nás k večerní plavbě na břeh řeky Zambezi. Kdesi nahoře nad vodopády nás vysadí u nevelké lodi. Teď už jsme zase všichni pohromadě, v kempu zůstal jen jediný Pepa. Než nastoupíme na loď, sledujeme chvíli jakousi černošskou skupinu, jak na břehu předvádí svoje folklórní tanečky. Zpívají a tančí jako o život. Jarda oslavujíc, že přežil raft, si jde zakřepčit s nimi. Už se ze svého hrůzyplného zážitku trochu vzpamatoval a jeho radost ze života je opravdová a nefalšovaně upřímná. To je vidět na první, druhý i třetí pohled.

Nastupujeme na loď. Není velká, ale rozhodně zase není jen pro sedm lidí. Nebudeme tu sami, jsou tu s námi i jiní turisté. Usadíme se k jednomu stolu na horní palubě. Pamětlivi Pepovy rady, že v ceně máme nápoje včetně alkoholických, tak abychom si to pořádně užili, si téměř okamžitě objednáváme vodku z džusem. Ihned jsem přestal mít strach, že bychom to snad mohli s alkoholem nějak přehnat. Při tomhle tempu, jakým to roznášejí, to opravdu nehrozí. V ceně je i lehké jídlo. Každý máme pár nějakých podivných jednohubek a dvě křidýlka. Nejspíš z afrického vrabce. Nic většího to určitě není. Pak se zdá, že se s přísunem nápojů trochu zlepšili. Ale došla vodka. Měníme objednávku na rum s kolou, stihneme to ale jen jednou. I rum už došel. A tak končíme kombinací ginu s tonikem. Gin sice dojde zanedlouho taky, ale to už nebudeme muset řešit. To už bude skoro tma a my budeme přistávat zpátky u břehu.

Plavbu si asi jaksepatří užívají i všichni ostatní na lodi. Moc po nich ale nekoukám. Bavíme se česky jen mezi sebou, máme tu teď naši partu. A musím, říct, že plavba je to veskrze veselá. Jarda oslavuje, a my ostatní pochopitelně s ním, že přežil raft. Vypráví nám svoje raftové zážitky. Jak se hned ve druhé peřeji vyklopili, jak nemohl při dalším vyklopení svůj raft dohonit a jak musel nakonec naskočit na jiný. Jak se při dalším překlopení raftu ocitl pod ním, a nevěděl kudy ven, a když to na jednu stranu zkusil, musel se vracet zpátky na druhou, až mu skoro došel kyslík. A taky Jarda vypravuje, jak ho hrozně bolí nohy, když na konci rajtování na raftu ještě musel vyšplhat se vším vybavením z kaňonu řeky po stometrovém skoro kolmém srázu nahoru. Sotva to prý už vylezl. Jarda byl, zdá se, dost překvapený tím, že ten raft opravdu nebyl žádná selanka. A bylo to pro něho asi o to horší, že byl na raftu z naší skupiny sám, a anglicky si s nikým moc nepromluvil. Ale Jarda je spokojený a je rád, že se toho zúčastnil. Zážitek z raftování po Zambezi má hodně intenzívní, a určitě na něj dlouho nezapomene. Jako vodák se dost diví, že tu běžně pouštějí turisty na takhle těžkou vodu. Prý by něco takového v Evropě rozhodně možné nebylo. Pokukuju po Líbě a vidím, jak ona je na rozdíl od Jardy ráda, že na raftu nebyla. A já? No, já možná taky. Možná! O raftu po Zambezi všichni píšou, že je jeden z nejtěžších, ale že hodně záleží na průtoku. A tvrdí se přitom, že ti, co tu s turisty jezdí, jsou opravdoví profíci, kteří moc dobře vědí, co a jak. A taky se o Zambezi píše, že raft na ní je snad ten nejbáječnější raft na světě. Tak co? Mám litovat? Nebo nemám? Teď už je to stejně jedno.

Zambezi po které ale plujeme teď, je úplně jiná. Tohle je klidná, zdánlivě téměř stojatá voda. Tady Jarda žádné pádlo nepotřebuje, žádné peřeje nám tu nehrozí. Duch řeky Zambezi, kterého domorodci oslovují sympatickým jménem Ňami-Ňami, může klidně odpočívat. Kromě popíjení a Jardova vyprávění samozřejmě při plavbě po Zambezi pozorujeme nádherné barvy zapadajícího afrického slunce. Trochu se snažíme fotografovat, třeba támhle v dálce několik čvachtajících se hrochů, prťavého krokodýlka u zambijského břehu, a nebo i rozmanité ptáčky cachtáčky či zpěváčky. Uteklo nám to hodně rychle a docela příjemně jsme se rozveselili. A tak když nás posléze za tmy přivážejí nazpátek do kempu, Pepa na nás docela vyjeveně kouká, jací jsme všichni veselí a jak se řehtáme na celé kolo. A my se tím pádem řehtáme ještě víc. Salva našeho smíchu neutichá a smějeme se pak už všemu. Nakonec nejvíc tomu, že Pepa ani neví, čemu že se tak smějeme. A my už vlastně taky ne.

Večerní plavba po Zambezi tak byla pro nás pro všechny velice příjemným a odpočinkovým zakončením dnešního pestrého a na zážitky bohatého dne. Těžko si lze představit něco lepšího! Večer ještě dost dlouho sedíme a sdělujeme si vzájemně své dojmy. Jarda třeba vypravuje, jak měl na procházce u vodopádů problém se strážcem, když hledal kešku mimo oficiální turistický chodník. Vysvětloval mu, co a jak, aby turisty, kteří kešku hledají mimo chodník pustil, a ostatní aby na to naopak neupozorňoval. Jen Bůh prý ví, zda a jak to pochopil. Jardu ale ke kešce nakonec pustil. Nic ve schránce sice nebylo, ale Jarda tam naopak dal něco svého. Ale jinak je Jarda zcela v zajetí oslav, že přežil smrtící raft, a jeho nadšení z divoké Zambezi nezná mezí. A já zase můžu ukazovat na noze stopy po lvích tesácích. No, den to byl skutečně nabitý událostmi. Od brzkého rána až do pozdního večera. A tak je na co vzpomínat a o čem povídat ještě dlouho do noci. Ale nakonec, jako všechno hezké, i tenhle den musí skončit. Ten přenádherný západ slunce za širokým tokem Zambezi nad Viktoriinými vodopády skončil už hodně dávno. Už dlouho je zdejší africká tma považovaná za tmoucí.