Ráno vstáváme dost brzo. První co uvidím, když se mi po bezcílném bloudění sem a tam a od ničeho k ničemu konečně otevřou oči, je Jarda. Nevypadá nejlíp. Vypadá jako včerejší špatně vylíhnuté kuře. Ten raft mu dal zabrat. Ale Jarda si dá po snídani pivko a zdá se, že ho docela srovnalo. Dnes je Štědrý den, a tak má Jarda svůj první vánoční ležák.

Jak jsme hodně brzy vstávali, tak také hodně brzy vyjíždíme. Pepa s námi zajíždí kousek za městečko a ještě před sedmou hodinou zastavujeme u Livingstonova baobabu. Objevitel vodopádů prý rád sedával a odpočíval v jeho stínu. Baobab není malý, ale pravda je, že už jsme viděli mnohem větší. K baobabu nemůžeme jít blíž, je obehnán a chráněn drátěným plotem. Vypadá to, že důvodem k tomuhle opatření je skutečnost, jací jsou někteří turisté bezohlední vandalové. Kůra baobabu vypravuje o ledasčem. Vyryto je do ní mnohé. V tom lepším případě třeba srdíčka, v tom horším hrubé sprosťárny. Ale na památném baobabu to nakonec vyjde nastejno. Když vzápětí při odjezdu vidíme menší tlupu paviánů, říkám si, že proti nim tu taky třeba stavějí ploty, ale ti by určitě baobab takhle nepoškodili.

Vracíme se znovu do Victoria Falls. Ještě naposledy zajíždíme ke kanceláři agentury Sheerwaters. Jarda si poněkud pozdě rozmyslel, že bude chtít z raftu video. Možná jim úplně dobře nerozuměl. Pokud to stihnou, měl by teď mít DVD v kanceláři. Nemá. Prý mu ho tady schovají, a až sem příště pojede Pepa, tak mu ho vyzvedne. Pokud se tedy Jarda vůbec dočká, tak si na svoje video bude muset chvíli počkat. Jana pak ještě chce koupit nějaké hyperinflační bankovky. Pepa tedy ještě znovu zamíří k tržnici, kde jsme byli už včera. Kupuje nakonec Janě vytoužené papírky za dva dolary. Prý to jinak nešlo, níž s cenou jít nemohou, protože sami kupují tyhle bankovky za dolar místní v bance. Jana je spokojená, Pepa už trochu méně. Ale musí uznat, že nějaký výdělek musí mít každý. Tímto ve Victoria Falls definitivně a se vším končíme. Odjíždíme nejen z tohohle městečka, ale nadobro už i ze Zimbabwe.

Cestou na hranice Botswany stojí za zmínku snad už jen to, že jsme u silnice spatřili plachého kaferského zoborožce, který před námi rychle prchl do houští. Je to krásný velký černý pták s mohutným zobákem a jasně červeným nápadným zabarvením na lysém hrdle a kolem očí. Nedlouho poté jsme ještě zastavili před velkým stádem paviánů. Bylo jich nepočítaně a hnali se před námi přes silnici, jako před něčím prchali. Některé samice měly na zádech mláďata, která se svých matek při tom úprku držela zuby nehty. Pepa si všiml, že jeden z paviánů si nesl ve své opičí pazouře jakýsi fotoaparát. Bývá to prý častý paviání suvenýr získaný na neopatrných turistech. Možná paviáni utíkají zrovna proto, že nějaký takový turista tu tlupu paviánů pronásleduje ve snaze získat svůj fotoaparát zpátky. Ale bude mít smůlu, ti paviáni jsou velice rychlí a čiperní. Za pár vteřin nám zmizí z dohledu kamsi do houští. Stejně jako v něm mizí celý obrovský slon, který se zničeho nic objevuje před námi na cestě jen o pár kilometrů dál. Podle množství sloního trusu na silnici tady někde musí slonů být v okolí mnohem víc. Žádného jiného slona už ale na cestě nespatříme.