Na heliport nás sice přivezou včas, ale tady se zase všechno trochu zdržuje. Začínáme mít i trochu obavu, abychom ve čtyři odpoledne stihli plavbu po Zambezi. Na betonové ploše stojí malá helikoptéra pro čtyři pasažéry, která postupně asi dvakrát odletí s jinými turisty. Za třináct minut jsou vždycky zase zpátky. My zatím čekáme venku, i když ve stínu. Samozřejmě až na Líbu, ta sluníčko nemůže vynechat ani na chviličku. Uvnitř pod střechou mají kromě kanceláře i nějaké suvenýry, nějaké dřevěné sošky a figurky mají rozmístěné i venku. Během čekání dostaneme několik základních pokynů k letu, a po jednom si nás tu postaví na velkou osobní váhu. Zřejmě si musí rozpočítat, jak nás rozesadí, abychom byli co nejlépe vyvážení.

Z hangáru pak vyvážejí další helikoptéru, o něco větší, barevně vyzdobenou barvami a kresbou připomínající logo společnosti Sheerwater Adventures. Tahle druhá helikoptéra je pro osm lidí včetně pilota. Vypadá to, že poletíme s ní. Jsme rádi, že takhle budeme moci letět společně, že tedy poletíme všichni najednou. Zanedlouho už dostáváme pokyn, abychom se přesunuli k připravenému létajícímu stroji. Nastupujeme přesně podle toho, jak nám oni určili. Vláďa jde dopředu vedle pilota, my ostatní čtyři sedíme vzadu, Líba s Janou zády k pilotovi proti směru letu. Na obou zadních sedadlech máme pohodlí. Mezi námi zůstává volné místo, nikdo další s námi už neletí. Bezva!

Rotor se roztočí naplno a stroj se z námi odlepuje od země. Letíme docela rychle. Nejprve přelétáme veliký hotel a k němu přináležející golfové hřiště. Hned na to už vidíme z okénka velké i malé ostrovy na řece Zambezi, které jsou nahoře nad vodopádem. Tam někde budeme mít zanedlouho večerní plavbu lodí. Let je vcelku krátký, ale určitě stojí zato. Kroužíme nad vodopády z jedné strany, pak zase z druhé strany, zaletíme kousek i nad kaňonem dolní divoké Zambezi. Všichni na obou stranách tak dobře vidíme celou tu nádheru. Vidět ten opravdu podivuhodný přírodní úkaz hezky vcelku a z nadhledu, to je tedy sice ne příliš dlouhý, ale rozhodně mocný a působivý zážitek, na jaký se hned tak nezapomíná. Překvapuje mě, že po celou dobu letu můžeme mít na obou stranách otevřená nevelká okénka. Skrze ně ovšem můžeme krásně vidět i fotografovat. Obrázky budou určitě, pokud se povedou, mnohem lepší, než kdybychom je museli pořizovat přes okenní zakřivené sklo našeho stroje. Jen Vláďa to měl horší. Na konci letu si trochu stěžoval, že vedle pilota vepředu pořádně fotit nemohl. On tam otevřené okénko neměl.

S helikoptérou jsme měli tedy štěstí i na sluníčko, které nám krajinu a celou úžasnou scénu vodopádů ozařovalo svými teplými paprsky. A tak jsme se všichni shodli na tom, že snad jediný nedostatek toho letu byl ten, že byl docela krátký. Párkrát jsme se při vystupování ještě před helikoptérou vyfotili, ale hned nás už střídala další skupinka turistů, kteří poletí po nás. Taky tady na heliportu se nám, opět za neskutečnou cenu 250 randů, pokoušeli prodat ani ne destiminutové video z téhle akce. Měli ale na něm jen několik záběrů, jak do helikoptéry nastupujeme, a jak z ní zase vystupujeme. Doprostřed vlepili kus předtočeného videa z letu nad vodopády. Ten záznam měl ale tak příšernou kvalitu, že ho snad natáčeli nějakým mobilním telefonem, a ještě před kdovíkolika roky. Tohle bych tedy nechtěl ani zadarmo, natožpak za tu jejich neuvěřitelnou cenu. Říkáme, že už chceme odjet, ale nechají nás chvíli ještě vycukat. Co kdyby nás ještě přesvědčili, abychom do jejich videa něco zainvestovali? Brzy ale pochopí, že s tímhle u nás tentokrát neuspějí. Nakonec tedy mávnou na řidiče, který nás vzápětí odváží nejkratší cestou zpátky do kempu.

Před další dnešní akcí jsme původně počítali, že by nám mohlo zbýt trochu času na bazén. Ale díky zdržení na heliportu jsme o ten čas přišli. Když jsme se vrátili do kempu, Pepa zrovna odjíždí pro Jardu, který absolvoval procházku kolem vodopádů. Stejnou, jakou jsme měli předtím my. Jarda na ní ale šel sám.