Z naší lodge to máme k bráně Krugerova národního parku pouhých pět minut cesty autem. Protože otevírají o půl šesté, a protože nejlepší doba pro návštěvu parku je brzy ráno, nebo zase až později odpoledne, máme sraz k odjezdu ve stejnou dobu. Po parku budeme jezdit s Pepou naší toyotou. Je to moje první pravé a nefalšované africké safari. Jsem zvědav, co všechno tam uvidíme a doufám, že nebudu zklamán. Určitě bychom rádi viděli takzvanou velkou pětku, což je pět velkých afrických zvířat: lev, levhart, slon, nosorožec, a buvol. Ale já jsem si to rozšířil na "velkou sedmičku", když si k tomu přidávám žirafu a pak taky, a to hlavně, hrocha. Pepa nás ale varuje, že kočkovité šelmy a zejména levharta je velmi nesnadné najít. Jsou většinou tak dobře schovaní a maskovaní, že je nemusíme spatřit, i kdybychom jeli těsně kolem nich. Nemáme tedy být v přílišném očekávání, že bychom je mohli zahlédnout.

Krugerův národní park patří k těm nejstarším africkým přírodním rezervacím. Je opravdu rozsáhlý, má rozlohu skoro dvacet tisíc kilometrů čtverečných. Pro představu - je to zhruba dvakrát tolik, než kolik mají Královéhradecký a Pardubický kraj dohromady! Na délku Krugerův národní park měří, a to od Zambie směrem na jih podél hranice s Mozambikem, skoro čtyři stovky kilometrů. Celý park je kolem dokola oplocený a délka plotu je prý 1800 kilometrů! My po projetí brány u Phalaborwy uvidíme jen malý kousek parku v jeho střední části. Při projíždění vstupní branou míjíme asi deset aut stojících ve frontě, co prý čekají na vyřízení průjezdu parkem do Mozambiku. Objíždíme je a jsme tady. V Krugerově národním parku. Tak oči na šťopky a dívejte se! Ale okolo zprvu asfaltové silnice jsou zatím jen křoviny a stromy. Mezi nimi sem tam nějaké termitiště. Zvířata žádná. Začínám pochybovat, jestli se v tomhle hustém porostu dají vůbec nějaká spatřit. Po nějakých zvířecích obyvatelích zatím ani stopa. Jsem poněkud zklamaný. "Uvidíme tu vůbec něco?", pomyslím si.

Teprve asi po půlhodince vidíme první antilopy. Jsou to impaly. Potom zastavujeme u jednoho z napajedel, ale taky nic. Jen dva dravci sedí nad námi na stromě. A přes cestu tlačí hovnivál svou velkou kuličku i s pevně se držící samičkou. "Hleďte hrdobce!", ukázal na něho Jarda, a připomněl nám tak scénu ze slavného filmového "Marečka". Fotit se moc nedá, zatím je ještě málo světla. Vždyť je teprve krátce po sedmé. Náš hrdobec navíc zalézá i s kuličkou do trávy tak rychle, že to stejně ani nestíhám. "Hrdobec" mi tedy uteče a jiného okolo už nevidím. Tohle napajedlo je jedno z mála míst, kde se může v národním parku vystoupit z auta. Jinak je to tady, mimo právě takováhle vyznačená místa, striktně zakázáno. Jsme v divoké přírodě, v žádné zoologické zahradě, a zvířata nejsou v klecích nebo za plotem. Vystoupit si jen tak z auta by mohlo být opravdu nebezpečné. Klidně by nás mohla ulovit nějaká šelma, zakousnout hroch nebo rozdupat slon.

O něco později potkáváme další, tentokrát hodně početné, stádo impal. V křoví jsou jich desítky, menší i větší. Některé samice jsou ještě březí, jiné už mláďata mají. Impaly mají rudohnědou až světle hnědou barvu, bílé břicho, a černé proužky na zadečku a ocásku. Samečci mají černé stočené rohy a moc jim to sluší. Zrovna támhle se dva perou a těmi rohy se pošťuchují. Nám to sice na první pohled připadá jako hra, ale oni to myslí doopravdy. Pro ně je to vážně míněný souboj.

Na dvou skaliscích nahoře a v dálce objevujeme damany. Vidět jsou jen dalekohledem. Damani vypadají spíš jako králík, nebo jako přerostlé morče, ale jsou to nejbližší žijící příbuzní velkých slonů. Kdo by to byl řekl? Slony, ty bychom ovšem taky rádi potkali. Prozatím se ale musíme spokojit jen se dvěma velkými sloními lejny. Leží před námi na silnici a jsou evidentně čerstvá. Ale sloni nikde. Na stromě vedle silnice pozorují nedůvěřivě naše projíždějící auto dva draví ptáci, dva orli okroví. Hned vedle na sousedním stromě sedí zase sup. Ten se ovšem o nás vůbec nezajímá. Asi mu nepřipadáme jako nějaká stravitelná mršina. Alespoň prozatím. Nedávno utržené větvičky na stromech u cesty Pepovi znovu napovídají, že by měl být někde nablízku nějaký slon. Ale pořád žádného nevidíme. Na odbočce k jakémusi dalšímu napajedlu spatříme na malém stromku dvě velikánská ptačí hnízda. Vypadají prázdná. I tohle napajedlo je docela opuštěné. Jako by v něm byla voda jedovatá. Cestou zpátky od napajedla narazíme na představitele ptačí říše druhu toko. Je to moc krásně zabarvený pták se silným zobákem. Bohužel před námi rychle ulétne.

Chvíli zase kamsi jedeme a najednou Pepa prudce brzdí, až mi oči málem vypadou z důlků do klína. Ale ne kvůli tomu brzdění. Před námi, přímo u silnice, kde se vzala, tu se vzala, stará velká slonice. Na chvíli se zastaví. Ohlíží se na nás, a kývá zlehka chobotem. A o kus dál je další velký slon. Postupně před námi začne přecházet přes cestu více než desetihlavé sloní stádo i s malým slůnětem. Ta velká zvířata jsou neskutečně tichá. Jemně našlapují, skoro žádný zvuk nevydávají a my ani nedutáme. Na asfaltu a vlastně ani v trávě nejsou vůbec slyšet a vypadají jako nějací nehmotní sloní duchové. Pepa stojí s autem bez hnutí. Nechce slonici, která tu zatím čeká a pátravě se rozhlíží, vyplašit. Mohla by se začít bát o mládě, a to by pro nás mohlo být nebezpečné. Slonice před námi má za úkol ohlídat tuhle stranu stáda, na opačné straně bude zase jiná zkušená slonice. Když jsou všichni zbývající sloni na druhé straně cesty, začne před námi přes asfalt mašírovat i ta "naše" slonice. To je teda pořádné zvíře! Zážitek netrvá dlouho, sloni za pár minut mizí v buši na opačné straně silnice, a ztratí se kdesi mezi křovinami. Že to ale byla nádhera! Je to úplně jiný zážitek, když potkáte opravdu divoké slony tady, v jejich přirozeném prostředí! Ale máte taky trošičku a maličko z těch velikých zvířat strach. Tady vás od nich nedělí žádné mříže, žádná zeď, ani žádný příkop. A když stojí taková pořádná slonice jen pár metrů před naším autem, je každému jasné, že by nás ta obrovská hora masa dokázala rozšlápnout jako červa anebo nás chobotem převrátit či zahodit do buše včetně našeho auta jako nějakou naprosto nezajímavou a zcela nepotřebnou hračku.

Kolem osmé hodiny zase Pepa prudce zabrzdí, že si málem rozbiju hlavu o sklo. Tentokrát ne kvůli slonům, ale Pepa zahlédl u napajedla nedaleko silnice stádo buvolů. Kousek couváme a zajíždíme za nimi stranou, blíž k napajedlu. To je ale naprostá bomba! Těch buvolů tu je víc než stovka. Možná i dvě. Hledím na ně v němém úžasu, něco takového jsem fakt v životě neviděl. Ohromující podívaná. Tamhle se jeden samec snaží spářit, dva další vedle spolu zápasí a snaží se rohy přestrkat jeden druhého. Oba jsou mohutní a určitě neváží o moc míň, než tunu. Mnoho samic i samců vidíme po kolena či břicho ve vodě, někteří jedinci dokonce v bahenní lázni spokojeně leží. Jedna kráva se rozhodne, že se na nás půjde podívat blíž. Přežvykuje zrovna v hubě nějakou trávu a přijde k našemu autu až na pár metrů. Zatímco si nás kráva zvědavě prohlíží, také ona se nám tu přitom nabízí k prohlížení a fotografování. Buvolí manekýna! Můžeme tak dosti zblízka vidět i její silné rohy, které se uprostřed temene sbíhají do něčeho, co připomíná těžkou kovovou půlenou přilbici. A naše fotoaparáty cvakají a cvakají. Jinak jsme ale dost potichu, a to nejen proto, že nám ten zážitek nedá ani vydechnout. Pohled na mocné buvolí rohy a masu obrovitých těl nám připomíná fakt, že buvol patří mezi ta nejnebezpečnější zvířata Afriky. Pro někoho, kdo něco takového nezažije, to je těžko popsatelná situace: spojení pocitů něčeho krásného, něčeho neznámého, a taky strach z něčeho nebezpečného. Takový svíravý pocit se mi okolo žaludku rozhostil třeba v okamžiku, kdy celé to buvolí stádo jako na povel zvedlo hlavy a pátravě se zahledělo naším směrem. Brrr! Kdybychom tohle obrovské stádo nějak vyplašili a oni se rozběhli proti nám, rozdupali by nás dozajista i s autem na placatou placičku. A tak když za námi po chvíli přijíždí k napajedlu další větší auto s turisty, kteří řvou, že by jim i paviáni mohli závidět, pomalu odjíždíme. Ti křiklouni by nám náš strhující zážitek nakonec mohli ještě nějak pokazit.

Netrvá moc dlouho, a na silnici před námi stojí pro změnu šakal. Je bojácný a jakmile přijedeme blíž, rychle mizí v buši. Jen se párkrát za námi z dálky zvědavě ohlédne. Asi dvakrát ještě potkáme několik buvolů, a pak delší dobu nic. Mám proto trochu času rychle si doplnit svoje poznámky. Zahlédneme pak ještě, byť jen na malou chviličku, překrásné a neobvykle veliké oči nejmenší africké antilopy, která se jmenuje dikdik Kirkův. Tyhle maličké antilopy žijí na nevelkém území, v buši s dostatečně hustým křovinatým porostem, a jsou velmi velmi plaché. Na kratičký okamžik tak zahlédneme pár centimetrů dlouhé růžky kolem střapaté chocholky, kterou mají tyhle antilopky na hlavě, a hned už se tenhle jen několik kilogramů vážící sameček rychle utíká schovat před naším autem do křoví. Asi jsme pro něho v naší toyotě veliké a nebezpečně vrčící zvíře.

Od rána bylo zataženo a pod mrakem. Což je pro vyjížďku po parku jenom dobře. Sluníčko se začíná prodírat mraky až teď k deváté hodině, a my doufáme, že zůstane schované co nejvíce. Když je vedro, zejména přes poledne, jsou všechna zvířata zalezlá někde ve stínu, a moc se toho vidět nedá. Ani u řeky teď na žádná zvířata nenarazíme. Jen pár impal naše auto vylekalo, a tak rychle odskákaly pryč. Po chvíli ale potkáme další. Já teď fotografuju samečka, který pózuje hned vedle silnice jako nějaká topmodelka. Vlastně topmodel. Je to opravdový krasavec. Později nám větší stádo impal i s mnoha maličkými a několika samečky přechází přes cestu, přímo před naším autem. A vidíme ještě další a další, malých i větších skupin impal je tu vícero. Pepa pak už většinou kvůli impalám ani nezastavuje. Ještě jich prý uvidíme spousty. Říká jim václavky, protože jsou tady všude, kam se podíváš.

Než přijedeme do kempu Letaba, ještě zahlédneme v říčním korytě osamoceného sloního samce, a opodál pak několik dalších slonů. Nejsou ale moc dobře vidět kvůli stromům. Stejně jako větší stádo zeber daleko od nás, a nebo čápi marabu, procházející se v řečišti řeky Letaby. Kemp se stejnojmenných názvem, tedy Letaba, je jedno z několika podobných zařízení uvnitř Krugerova parku. Je tu benzinka, toalety, obchody, banka, a vše ostatní, co mohou turisté potřebovat. Někteří tu mohou být i ubytováni, část kempu slouží i jako hotel. Jenom ty ceny jsou tu podstatně vyšší, než mimo hranice národního parku. My zajdeme do části, kde se dá piknikovat, tedy vařit, grilovat a pojíst. Usazujeme se tu pod přístřešek. U vedlejšího zrovna nějaká rozesmátá parta mladých černošek připravuje v hrnci na ohni rozdělaném v půlce sudu hustou kukuřičnou kaši zvanou "pap", oblíbenou a standardní zdejší přílohu ke všemu možnému. Kaše pap je prostě základ jihoafrického jídelníčku. Pepa má pro nás jednoduchou nevařenou snídani, při které jsem ale moc rád, že to není ta kaše, co támhle o kus dál vidím v hrnci. Tahle podivná nevábná homogenní hmota připomíná spíš polystyrén, než něco, co by se dalo jíst. Nezdržujeme se tu dlouho. Jen se docela rychle najíme a pak znovu hurá zpátky na cestu za krásnými zvířátky.

Zase jezdíme okolo řeky. Potkáváme znovu impaly václavky, párek zeber a jednoho slona samotáře. V řece zahlédneme prvního hrocha. Je ale ve vodě hodně daleko, sotva je vidět i dalekohledem. Následuje rodinka vodušek, velkých antilop s hrubou šedohnědou srstí. Jsou prý dosti vzácné a hodně plaché. Charakteristické jsou pro ně bílé skvrny na čenichu a kolem očí. Na zadečku mají tyhle vodušky velké bílé kolečko, o kterém říká Pepa, že je to otisk záchodového prkénka. Skoro to tak opravdu vypadá. Míjíme pak další a další impaly, u vody vidíme vodní ptáky, jako jsou volavky nebo zvláštně zabarvené husy. A taky kolpíka. To je zajímavý brodivý pták z čeledi ibisovitých, který je nápadný svým zobákem ve tvaru lžíce či vařečky. Potom následují zase impaly. Opravdu jsou tu jako václavky všude. Vlevo, vpravo, tady i tam. Ještě chvíli tiše pozorujeme párek zeber. Tentokrát jsou pěkně blízko, hned vedle cesty, kde spásají nízkou trávu. Naše přítomnost jim nevadí a vůbec si nás nevšímají. A potom už se pomalu vracíme zpátky do kempu Letaba.