Jakmile zaparkujeme a vystoupíme z auta, hned to vedro cítíme na vlastní kůži. Sluníčko teď už pěkně praží seč může. Plnou silou. Prostě jako v Africe. Přes poledne v tom vedru nemá cenu někde jezdit. Zamíříme tedy k místnímu bazénu. Zaplavat si a vykoupat se je asi nejlepší, co tu člověk může přes poledne dělat. Bazén není veliký, ale stačí. Jsou tu kolem nás samí černí, bílí jsme tu jen my. Voda je teplá jako nedávno uvařené kafe. Kdo by taky v Africe čekal nějakou ledárnu, že? V bazénu spatříme černocha, který vypadá, jako by z oka vypadl současnému americkému prezidentovi. Když mu říkáme, že vypadá jako Barack Obama, jenom se směje. Prý je na to zvyklý, a říká, že to slyší skoro pořád. Je to veselá kopa, a tak z toho máme všichni legraci. Samozřejmě se s Barackem musíme taky vyfotit. Kdopak může říct, že ho americký prezident držel kolem krku?

Zanedlouho potom nás černé mladice v bazénu dovádějící s balónem přizvou ke hře. Pozvánku dostal Pepa přesně mířenou ranou rovnou na komoru. Když jsme se ve vodě dostatečně vydováděli a vylezli na chvíli z bazénu ven, přišly se černošky pro změnu vyfotit s Pepou. Neklamné znamení, že jako bílí jsme tu pro ně stejní exoti, jako pro nás "Barack Obama". A Pepa, zřejmě jako exot z nás největší, je první na řadě. Hned na to ovšem berou na další fotky černošky mezi sebe Líbu. Líba tedy není zrovna nějaká bledulka, ale při srovnání s těmihle černoškami jí ještě hodně barvy chybí. Teprve však, když se černošská děvčata začala fotografovat s Radkou, byl kontrast dokonalý. Černá a bílá, pěkně vedle sebe, jako klapky na piáně. Jedině snad, že tyhle černé klapky byly o dost mohutnější, než bílá zagroškudla Radka. Líba pak vrhla po rozdováděných černoškách závistivý pohled a nejspíš chytila ze své nedostatečně tmavé kůže mindrák, protože si hned lehla na plné žhavé africké slunce. Zřejmě s vírou, že za hodinu musí ty černošky barevně dohnat. Leč nestalo se. Líba na sluníčku možná jen trochu víc zčervenala. Pravděpodobně studem.

Já jsem zpočátku ve vodě dlouho, aspoň hodinu bez přestávky. Když už jsem pořádně hrocha v parku neviděl, aspoň si tuhle skvělou koupačku s těmi černoušky jako hroch užívám. I přesto, že voda je tak teplá, že hrochům příliš osvěžení neposkytuje. A pak se dívám, jak na stromě, blízko kterého máme obsazenou lavičku, je spousta velikých krásně zbarvených housenek. Několik jsem jich už zezačátku, hned jak jsme sem přišli, vyfotil. Teď je jen pozoruju, jak lezou sem a tam, a jak okusují listy z toho stromu. To ještě o nich nevím zhola nic. Až teprve doma zjistím další podrobnosti. Ten strom se jmenuje mopane, a ta velká přes deset centimetrů dlouhá housenka nic jiného, než tyhle stromy, nežere. Těmhle tvorům se tady v Africe říká červ mopane, ale červem opravdu není. Je to nefalšovaná housenka jednoho druhu nočního motýla čeledi martináčů, pro kterýžto druh snad ani neexistuje české pojmenování. A taky doma ke svému překvapení zjistím, že tyhle housenky slouží po upražení některým afrických domorodcům jako výživná potravina zpestřující jejich jídelníček. Prý je rádi a často sbírají. Bodejť ne. Jsou tak velké a je jich tu tolik, že bych měl za chvilku plný košík. Určitě dřív, než když zajdu u nás na houby. Když se později oblékám, musím dávat pozor, abych neměl nějakou housenku v kalhotách. Pak, kolem druhé hodiny, znovu vjíždíme s Pepou na další a tentokrát odpolední jízdu buší Krugerova národního parku.