Z parku Golden Gate Highlands jsme vyjeli o půl desáté. Máme krátkou zastávku na benzince, a kolem poledne se ve Standertonu zastavujeme na nákup. Pokud se nakupování týče, jsme už domluvení, že Pepa nám bude vařit večeře. Napříště nám už nebude chystat nic na oběd. Přes den se občerstvíme lehce nějak sami. Určitě nám bude stačit nějaká drobnost, či sušenka, případně bageta koupená u pumpy. A ušetříme tak dost času. Sobě, i Pepovi.

Nakupovat jinak bude Pepa hromadně. Náklady společného nákupu se rozpočítají, a každý si k tomu přidá pivo, které vypije. Podobně Pepa na společný účet koupí a rozpočítá vstupné, které nemáme v ceně programu. Díky Pepovu vaření taky určitě dost ušetříme, protože stravování v restauracích tu zrovna levné není. Možná i proto je tady v Africe tolik běžné a oblíbené grilování a piknikování. Namísto v restauracích se tak Jihoafričané, černí stejně jako bílí, scházejí na nějaké grilovačce. Místo našeho čaského "Pojďte na pivo!" Jihoafričané nejspíš svým přátelům říkají "Pojďte na grilovačku!".

Obdivuju Pepův nekompromisní způsob nakupování. Zatímco Líba se v obchodě ani nestačí rozhlédnout, co kde mají, Pepa už je zase venku. A s nákupem! On prostě vlítne do supermarketu, proletí mezi regály, nikde se skoro nezastaví, nad ničím zbytečně nedumá. Za pár minut už stojí u pokladny, aby vzápětí plný koš jídla a případně i piva skládal do auta. Říká, že teď bychom měli mít tak na tři až čtyři dny s jídlem vystaráno. Ještě sežene ve vedlejším obchodě ledničku, tedy spíše jakousi termotašku. Na benzince, která tu je na druhé straně parkoviště, koupíme led, aby bylo jak skladovat po cestě maso. Maso je totiž základ Pepova afrického kuchaření. To mi každopádně velice vyhovuje. A zatím to byla vždycky taková ňamka, že si nemůžu přát nic jiného, než aby to takhle pokračovalo. Teď už jen všechen ten nákup musíme poskládat do auta, něco dozadu, něco na plošinu ke dveřím, přinejhorším i něco pod nohy. A můžeme pokračovat v cestě.