| |||
![]() |
Jak mi zachutnala jižní Afrika© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013
<< Nádhera parku Golden Gate Highlands >>
Ale to už máme další zastávku.
Teď už přímo v národním parku Golden Gate Highlands.
Jedná se o asi třicet kilometrů dlouhé údolí
v téměř dvoutisícové nadmořské výšce.
Tenhle park nebyl jako jiné
jihoafrické národní parky zřízen
ani tak kvůli ochraně divoké zvěře,
ale především pro krásu samotné zdejší přírody.
Ta tu dokázala vytvořit jedinečnou nespoutanou krajinu,
které dominují velké pískovcové skalní bloky
s trávou porostlými svrchními plošinami.
Plošiny jsou často širší, než skála pod nimi,
a tak některé vypadají jako takové
veliké zelené houby se žlutočervenou nohou.
Z té nádhery až přechází zrak.
Celé údolí je až neskutečně zelené.
Tisíce odstínů svěží zeleně ještě zdůrazňuje sluníčko,
které, ač je teprve něco před devátou, už máme vysoko nad hlavou.
Barevnou krásu parku a celého údolí
dokreslují okrově a karmínově až do fialova zbarvené
vrstvy zdejších útesů a převisů
nabývajících divokých a fantaskních tvarů.
A nad tím vším nekonečný blankyt oblohy neposkvrněné byť jen
jedním jediným bílým obláčkem,
který by té nádheře jistě také neskonale slušel.
Zastavujeme ještě na několika místech,
naposledy na trochu delší čas na vyhlídce na Údolí pískových kamenů.
Odtud se silnice v několik táhlých dlouhých serpentinách
svažuje právě dolů na konec tohohle údolí.
Rozhled je nádherný a pohledy nezapomenutelné,
jen těžko zachytitelné nějakým fotoaparátem.
Ten nedokáže vykreslit tu hloubku a nedostižné panoráma,
které se tu před námi otevírá v tisících jasných barev.
Nedaleko za vyhlídkou zastavujeme na chvilku i tam,
kde bychom jinak normálně asi stát ani neměli.
Blízko silnice tu ale prochází zlatozelenou trávou několik zeber.
Jsou to první zebry, a první skupinka divokých zvířat,
se kterými se v Africe setkáváme.
Jsou neochočené a svobodné,
a nejsou tu v žádné uzavřené ohradě nějaké zoologické zahrady.
Jejich volnost a prostor, který tu pro sebe mají,
působí úplně fantasticky.
Díváme se, jak tihle pruhovaní afričtí koníci
důstojně ale rychle kráčí kamsi přes louku.
Zřejmě k vodě, která, jak se zdá, tam vzadu údolím protéká.
Bude-li každé setkání se zvířaty takový zážitek,
jistě se máme na co těšit.
A já se tedy moc těším.
Až mám z toho takové lehké mrazení.
Znáte to.
Je to takový pocit,
kdy na něco čekáte, těšíte se,
a přitom ani pořádně nevíte, kdy to přijde, co vlastně zažijete,
a ani nevíte, jaké to nakonec bude.
Je to jen náhoda, nebo je Jarda dítě Štěstěny,
ale zjistil, že při téhle krátké zebří zastávce
by asi dvě stovky metrů před naším autem měla být další keš.
Jarda neváhá a jde po ní.
Tentokrát tu kešku opravdu nachází.
Ke kameni přidělaný kousek sádry jako šuplík pro plechovou schránku.
Jarda je moc spokojený.
Může si udělat první tečku
na své pomyslné jihoafrické mapě nalezených keší.
A jak se sluší a patří, vezme-li si z keše nějakou drobnost,
jinou tam zase uloží pro příštího nálezce.
V celé zdejší oblasti, v provincii Freestate,
která se rozkládá jižně od Johannesburgu a severozápadně od Lesotha,
je Golden Gate Highlands jediný národní park.
Teď už ho opouštíme a ty překrásné výhledy
na bizarní skalní útvary už pro nás končí.
V dáli po pravé straně nám Pepa ukazuje
modravé vrcholky Drakensbergu, Dračích hor.
Táhnou se od Lesotha až daleko na sever
ke Krugerovu národnímu parku.
Jméno horám dali původní holandští osadníci
a je opravdu případné a přiléhavé.
Zubaté vrcholky hlavního horského hřebenu
opravdu připomínají ze všeho nejvíc dračí hřbet.
Na sever, ke Krugerovu národnímu parku, teď směřuje také naše cesta.
Dneska tam ovšem ještě nedojedeme.
Dračí hory se táhnou od Lesotha přes tisíc kilometrů.
A to je na jednodenní cestu příliš daleko.
Ke Krugerovou parku se proto dostaneme až zítra.
I tak je další cesta dost dlouhá,
přestože její velkou část jedeme po dálnici.
Projíždíme plochou zemědělskou krajinou,
podél silnic a dálnic vidíme rozlehlou rovinu.
Rozhlížíme se po nekonečných pastvinách s pasoucím se dobytkem,
kolem se potulují místní černí kovbojové,
pastviny občas vystřídají obrovské a stejně nekonečné lány polí.
I když je tu všude kolem taková neuvěřitelná rovina,
pořád jedeme v nadmořské výšce kolem 1700 metrů nad mořem.
Provoz na silnicích a hlavně dálnicích je stále větší.
Je pátek, a začínají tu prázdniny.
A tak stejně jako u nás, je tu tím pádem znatelně větší dopravní ruch.
>>
© Lubomír Prause, 2011
|
||
|
![]() |
![]() ![]() ![]() |