V noci se několikrát probouzím, a jednu chvíli pak nemůžu usnout. A pak je najednou ráno. Ale ráno to tady na Afriku moc nevypadá. Za oknem místo lvů řve hrdlička. Cukruje, jako by jí šlo o život. Snad to Afriku připomíná jen tím, že zatímco doma mají být dvacetistupňové mrazy, tady se sluníčka bojím a hned ráno se mažu opalovacím krémem. To aby mě v lesothských horách slunce příliš nepřismahlo. Z našeho krásného kempíku dnes totiž vyrážíme do kopců, do Lesotha.

Lesotho je nevelké království, které je samostatnou a nezávislou enklávou na území Jihoafrické Republiky. Rozkládá se v horské oblasti, především na náhorní plošině, která místy dosahuje až do výšky přes 3000 metrů nad mořem. Hory na severu a východě země už patří k Dračím horám, k pohoří Drakensberg. V zimě se v lesothských horách dokonce i lyžuje a prý se tam v současnosti staví zbrusu nová a moderní lyžařská střediska.

Původními obyvateli na území dnešního Lesotha byli Křováci. Ti byli ovšem částečně vytlačení bantuskými kmeny, částečně vybiti Angličany, a samotné Lesothské království založil v první čtvrtině 19. století jeden z náčelníků bojovného kmene Sothů. To je dnes již téměř jediný národ žijící na území Lesotha. Lesotho patří k těm nechudším státům světa. Jeho obyvatelé se přes nedostatek vhodné zemědělské půdy živí především právě zemědělstvím. Jinak Lesotho slouží jako důležitá zásobárna vody pro Jihoafrickou Republiku, která zde vybudovala několik přehradních nádrží. Většinou k nelibosti místních obyvatel, kterým tím bere jejich cennou zemědělskou půdu v zatopených údolích. K jedné z takových přehrad, k té největší, bude směřovat naše dnešní cesta.

Zatímco do Jihoafrické Republiky, kam není třeba mít vízum, jsme žádný dotazník vyplňovat nemuseli, ačkoliv jsme na to měli z cestovky návod, při vstupu do Lesotha samotné vízum z pražské britské ambasády nestačí. Musíme vyplňovat ještě další dotazník, kdo jsme, co jsme, čí jsme, narodili se kde, kdy, jak, kudy a tak. Naštěstí tu moc lidí není, a tak jde všechno docela rychle. Od hranic poté jedeme po krásné asfaltové silnici mezi typickými stolovými horami a kopci a relativně dost zabydlenými údolími. Malých městeček je jen pár, slouží jen jako nevelká obchodní střediska. Jinak obyvatelé Lesotha žijí rozptýlení do maličkých vesniček rozesetých jedna vedle druhé na horských stráních i v údolích. Je tu překrásně. A barevně. Na jaře tu musí být rozkvetlé snad úplně všechno, ale i teď vidíme všude spoustu květů. V údolích i na horských stráních a loukách vládne nádherné léto, zatímco my z domova dostáváme zprávy o čerstvé sněhové nadílce.

Projedeme větší vesnicí Butha-Buthe, za níž z hlavní silnice vedoucí do hlavního města odbočujeme. Pomalu stoupáme do hor a míjíme několik maličkých vesniček. V jedné z nich na chvíli zastavujeme. Kolem vidíme samé malé kruhové kamenné domečky, na stráni, pod silnicí i nad ní, a také maličká políčka rozházená porůznu okolo. Ty kulaté domky se slaměnou střechou mi připadají, jako by v nich bydleli skřítkové. Zkrátka takový africký Hobitín. A jakoby na potvrzení toho se kolem nás seběhne houf Hobitů, místních černých děcek. Za zmínku určitě ještě stojí, že u velké většiny těchhle domečků je vidět latrína. Malé kadibudky, celé z vlnitého plechu, nebo alespoň s plechovou střechou, poněkud kazí pohled na jinak hezkou a úžasnou domorodou vesničku. Nejen na tuhle, ale i na mnoho dalších, téhle podobných jako vejce vejci.

V mnoha vesničkách, kterými projíždíme, si všímáme barevných praporků na některých domorodých domcích. Pepa nám sděluje, že tyhle praporky informují o tom, co lze v kterém stavení sehnat a koupit. Zelená vlaječka třeba znamená ovoce a zeleninu, červená, že tam je k dostání maso, a kde je bílá, tam bychom si mohli zajít pro pálenku. Je zajímavé, kolik takových domků s vlaječkami použitými namísto vývěsních štítů tu vidíme. A taky, jak často je v Lesothu k sehnání kořalka.