Stoupáme stále do hor. Jsme už více než 2000 metrů nad mořem. O nadmořské výšce nás informuje Jarda. Má sebou satelitní navigaci, na kterou zároveň zaznamenává celou cestu. Zastavovat můžeme jen málo a krátce, musíme se totiž včas vrátit na hranice, které nám jinak v šest večer zavřou. Silnice se klikatí mnoha hlubokými zatáčkami. Okolní hory jsou nádherné. Nejsou tu prakticky žádné stromy, jen kameny a tráva rostoucí dole v údolích i po všech těch příkrých stráních až vysoko do hor. Takováhle horská krajina se rozléhá na více než dvou třetinách lesothského území. Trochu mi to místy připomíná skotskou vysočinu, podobně zelený Highland. Stejně jako tam, i tady občas vidíme dravé potoky a vodopády, nebo plačící skály na úbočích kopců. Vody je tady v lesothských horách zjevně dostatek.

Když vystoupáme až k průsmyku Mafika Lisiu, je tady nahoře vyhlídka na hluboké horské údolí, kterým jsem přijeli, na klikatící se silnici pod námi, i na okolní horské masivy. Tenhle průsmyk je ve výšce 3090 metrů nad mořem a je tu citelně chladno. A větrno. Vítr tu fouká tak silně, že mi málem odnese klobouk, jak se tu tak rozhlížím okolo. Za průsmykem sjíždíme zase dolů. Silnice je místy hodně prudká, nápis u silnice ji označuje jako "smrtelně nebezpečný sjezd"! I na těch nejvyšších kopcích vidíme chýše pastevců, kteří sem přicházejí z dolních vesniček pást svá stádečka. Musejí využít jen pár měsíců trvající sezónu hned, jakmile odtud sleze sníh. Lesothské horské chýše jsou vlastně takové malé salaše, spíše jen chatky se slaměnou střechou a malou ohrádkou pro dobytek.

Ale teď už vidíme vodu přehradní nádrže Katse Dam. Přes ní vede most na druhou stranu. Je prý jeden z mála, které tu podle původních dohod o stavbě měly být, aby se vesničané mohli snadněji dostat na svou půdu a na své pastviny na druhé straně zaplaveného údolí. Tohle údolí je totiž hodně natažené na délku. Cedule u silnice hlásí, že na hráz je to ještě padesát kilometrů. To nebude tedy zrovna málo půdy, která tu zmizela pod hladinou vodní nádrže.

Katse Dam a celý lesothský horský vodní projekt, jehož součástí má tahle přehrada být, je vůbec v Lesothu předmětem ostrých sporů. Jihoafrická Republika platí za vodu Lesothu, či spíše jeho králi, veliké peníze. V přepočtu okolo třiceti miliónů korun měsíčně. Celý projekt začal v roce 1986 podepsáním základní dohody. Bylo to v době, kdy určitým regionům Jihoafrické Republiky hrozil akutní nedostatek vody, který vyústil až ve vyhlášení stavu ohrožení. Projekt výstavby asi pěti přehrad, elektrárny, a soustavou složitých vodních tunelů, má být celý hotov někdy kolem roku 2020. Jihoafričané ale ne úplně dodržují všechny smluvní závazky, a mnoho dohodnutých kompenzací vesničanům za zaplavené domy, za zatopená nebo nedostupná pole a pastviny nebylo vůbec realizováno. V roce 1998 musela dokonce jihoafrická armáda potlačit nespokojenost lesothských obyvatel se stavem věcí kolem výstavby přehrad, což na lesothské straně to vedlo k mnoha obětem na životech. Tak pokud Nostradamus v některých svých proroctvích vyhrožuje, že budou války o vodu, tak tady už se něco takového odehrálo. Zcela naživo a celkem jednoznačně. A dost možná se to ještě stále odehrává.

Pohled na zaplavené údolí je každopádně zajímavý. Údolí přehradní nádrže je dlouhé, úzké a hluboké. Jeho strmé svahy prakticky bez stromů se teď v časném létě na mnoha místech krásně zelenají. Vidíme, že i tady, ve více než dvoutisícové nadmořské výšce, Sóthové pěstují kukuřici, ale i další plodiny. Jejich políčka se přitom šplhají po prudkých stráních vysoko nahoru, jak projíždíme několika dalšími maličkými "Hobitíny" rozesetými po svazích okolních hor.

Za silničním mostem přes přehradní nádrž jsme při přejezdu průsmykem Laitsoka na nějakou dobu ztratili vodní plochu přehrady Katse Dam z dohledu, abychom nakonec dojeli až k její hrázi. Zastavujeme na vyvýšeném místě, odkud máme na přehradní hráz dobrý výhled a vidíme ji pěkně jak dlouhou, tak vysokou. Její délka činí přibližně 700 metrů, výška asi 185 metrů. Kromě vyhlídky na přehradní hráz Katse Dam využíváme naši zastávku také k občerstvení. Hbitě si rozebereme Pepou včera naložené a upečené maso. Zhltneme ho rozhodně mnohem rychleji, než ho Pepa včera stihnul k dnešnímu obědu udělat.

Hned, jakmile si utřeme zmlsaná ústa a umaštěné ruce, přejíždíme do malé vesničky Katse. Je dokola obehnaná plotem a vjezd do ní je uzavřen silnou závorou. Ochraňuje tak své obyvatele, kteří jsou tady vesměs zaměstnaní na přehradě. A jako takoví oni rozhodně nejsou mezi ostatními domorodci oblíbení. Nás sem bez problémů vpustí. Zastavujeme před hotelem až na konci vesničky. Na jeho terase nevysoko nad vodou přehradní nádrže popijeme poobědní kávičku za dvanáct randů, uděláme ještě pár fotek, a kolem jedné hodiny se vydáváme na zpáteční cestu. Hlavně, aby celníci na hranicích neměli padla. To bychom se nedostali na noc do našich hezkých chatiček.