Teď už není moc co řešit, ani skoro není o čem psát. Všechno jde ráz na ráz. Na hotelu rychlá sprcha v Pepově pokoji. Všichni se musíme vystřídat. Rychle se převlékáme a dobalujeme zavazadla. A zase: "Bacha na hrocha!". Naposledy Jaroslav rovná všechno do auta, my naposledy nasedáme do auta k zavazadlům. Odjíždíme na letiště. Zdá se ale, že se nám nikomu moc domů nechce. Líbě před chvílí přišla SMS zpráva od naší Moniky, že u nás v Hradci Králové je půl metru sněhu a že pořád chumelí. A protože z jiných zpráv víme, že sněhová kalamita a chumelenice je prakticky v celé Evropě, máme z našeho návratu trochu obavy. Kdoví, jak se dostaneme z Vídně do Prahy a jak potom z Prahy domů. Komupak by se za takových okolností chtělo domů z tohohle jihoafrického léta?

Ale nedá se nic dělat. Všechno jednou končí. Končí a skončit musí i tahle naše báječná africká cesta s Pepou. Projíždíme kolem Stolové hory. Taky naposled. Tak jí zamáváme, a stejně zamáváme i Lví hlavě. Sbohem Kapské Město, sbohem Afriko. Byla to báječná cesta, jakou jsem si předem ani nedokázal představit. Viděli jsme tu mnoho zajímavého, nádhernou a kouzelnou přírodu, rostliny i zvířata žijící zcela volně ve svém přirozeném prostředí, viděli jsme zajímavé lidi a pravé a nefalšované etnické domorodce. Cestou na letiště v duchu vzpomínám na všechno, co jsme tu zažili a co jsme viděli a taky i slyšeli. Ano, nejen množství úžasných pohledů a výhledů, ale i zvuky se mi vybavují. Moje uši znovu slyší třeba burácení vodopádů, frkání hrochů, nebo řev lachtanů a paviánů. A nejsou to jen pohledy a zvuky. Vzpomínám na chuť třeba antilopích a pštrosích stejků, nebo na báječné potjiekos. V nosním orgánu znovu cítím vůni grilovaného masa, pronikavý zápach obrovské lachtaní kolonie, nebo nebesky omamnou vůni květů botanické zahrady Stellenbosch. Mé dotykové čivy si zase připomínají lví tesáky kolem mého kotníku, vibrování slastně vrnícího geparda, nebo hladkost chladných leštěných polodrahokamů. Vzpomínek a vjemů je spousta. Afriku jsem prostě ochutnával všemi svými smysly.

Na téhle cestě toho bylo opravdu hodně. Přejeli jsme od Lesotha přes Krugerův národní park, přes Zimbabwe s překrásnými Viktoriinými vodopády, přes Botswanu s národním parkem Chobe, pak hlavně přes přenádhernou, pořád jinou a stále překvapující Namibii, přes národní park Etosha, přes poušť Namib s jejími dunami, přes vyhlídky na obrovský Fish River kaňon, až po překrásné a atraktivní Kapské Město a jeho neskonale působivé okolí tady na jihu Afriky, tady v Jihoafrické Republice. A byla to nádherná cesta, o tom není sporu.

A zatímco se mi myšlenky toulají někde zpátky po afrických savanách a pouštích nebo kolem vodopádů, a užívají si nesčetné nedávné zážitky, najednou jsme na letišti. Teď ještě, než Pepa pojede vrátit auto to zdejší půjčovny, nesmím si, stejně jako na začátku, zapomenout zapsat jedno číslo: 49308. To je panečku numero! Proč? No, tohle číslo už svůj význam má. Ale samozřejmě společně s tím prvním, které jsem si napsal na samém začátku na letištním parkovišti v Johannesburgu. Obě jsou to čísla opsaná z Pepova tachometru. Pokud si tedy najdete první číslo někde na začátku tohohle cestopisu a s oběma těmito čísly pak provedete celkem jednoduchou matematickou operaci, pravděpodobně dojdete ke stejnému výsledku jako já. Ano. Je to tak. Na naší cestě jsme s Pepou po pěti zemích tady v jižní Africe najezdili neuvěřitelných téměř devět tisíc kilometrů. Jestli to chce někdo vědět úplně přesně, tak to vychází na 8 939 kilometrů. Na chlup! Můžete si to přepočítat. Je to jenom nepatrně méně, než kolik ukazoval směrovník na Stolové hoře vzdušnou čarou do Prahy!

Tak. Pepa teď už může auto vrátit. Tady na letišti v Kapském Městě s ním nadobro končíme. Odtud odlétáme. Pepa má letět společně s Radkou a Vláďou vnitrostátní linkou do Johannesburgu. Tam se ale už rozdělí, a domů zase poletí jinak. Nemají teď už moc času, musí se pomalu přesunout k odletu, a tak nastává rychlé rozloučení. Děkujeme Pepovi za jeho průvodcovské i řidičské služby, i za jeho skvělé kuchařské umění, zkrátka za celou bezvadnou a skvělou dovolenou. Bylo znát, že Pepa Afriku dobře zná a že ji má rád. Líbilo se nám to moc a třeba dáme někdy nějaké pokračování. Přejeme si teď všichni vzájemně šťastnou cestu domů, a Pepa i Vláďa s Radkou pak odcházejí ke svému odletu. My ostatní máme ještě na letadlo nějaký čas. A tak ještě sháníme, kde nám zabalí zavazadla do folie, a pak okukujeme těch pár obchůdků, které tu na letišti jsou. Nakonec v jednom z nich ještě koupím další knížku s fotografiemi. Je z celého jihu Afriky. Tedy ze všech zemí, které jsme nedávno projeli. Nedá mi to. Nemůžu tady tu nádhernou knížku nechat. Zvlášť když knížky jsou tady v jižní Africe neuvěřitelně laciné. A přitom krásné a kvalitní.

Ty úplně nejposlednější jihoafrické randy nakonec utratíme za pivo. A je konec. Už taky nastupujeme do letadla. Do stejného obrovského Boeingu, jaký nás dovezl před více než třemi týdny do Johannesburgu. Začíná tím naše skoro dvoudenní cesta domů. Dlouhá a nudná, jako každý takový daleký let.