Národní botanická zahrada Kirstenbosch je od památníku Cecila Rhodese nedaleko. Cecil Rhodes ji také založil, přičemž po své smrti ji odkázal národu. I když definitivní a do značné míry i současnou podobu vtiskl zahradě Kirtenbosch profesor botaniky na univerzitě v Cambridgi Harold Henry Pearson. S úpravami začal v roce 1913, tedy asi jedenáct let po smrti Cecila Rhodese. Pearson se stal se prvním ředitelem ředitelem nově se rozvíjející zahrady, mezi jejíž první úspěchy bezesporu patřilo pěstování cykasů. V tom si zahrada Kirtenbosch zachovává významnou a nepřehlédnutelnou roli dodnes.

Ani ze samotného centra Kapského města to zahrady Kirtenbosch není daleko, jen asi třináct kilometrů. Zahrada Kirstenbosch leží stejně jako památník Cecila Rhodese na východním svahu horského úbočí táhnoucího se právě od Ďáblova vrcholu směrem na jihozápad. Dnes je to světoznámá a proslavená botanická zahrada. Traduje se o ní, že je jednou z nejkrásnějších botanických zahrad na světě, a to nejen díky překrásné přírodní scenérii, do níž je zasazena. Jihoafričané považují zahradu Kirstenbosch za pýchu své země. Všechny zdejší rostliny jsou výhradně domorodého jihoafrického původu. Jiné tu prostě nepotřebují. I s těmi pouze původními rostlinami je každý návštěvník botanické zahrady překvapen a udiven tím obrovským množstvím vzácných a jedinečných druhů a květů. Zahrada Kirstenbosch je doslova živoucí muzeum jihoafrického rostlinstva pod širým nebem.

Za vstupním areálem s obchodem se suvenýry a knihami teď procházíme kolem několika skleníků a pomalu se noříme do rozsáhlého areálu plného nádherných a voňavých květů. Nacházíme tu mnoho upravených záhonů a zahrádek plných bylin, květin, či keříků. V další části zahrad jsou zase vysoké stromy tvořící kus přirozeného lesa a nebo se procházíme příjemným hájem poskytující laskavý stín. Ne že by nad námi bylo úplně jasno, ale počasí nám opět skvěle vychází. Zahrada, protkaná sítí upravených chodníků a stezek, je opravdu velmi sympatickým místem, kde strávíme velmi příjemně téměř celé dopoledne. Množství všelijakých druhů rostlin je udivující. Některé rostlinky a keříky vypadají stejně, jsou si na první podhled podobné. Ale hned na ten druhý pohled zjišťuju, že je každý keřík jinačí.

Největší počet květů tu má nápadná rostlina, s obrovitými květy fialové barvy a tvaru téměř koule. Připomínají mi kvetoucí česnek. Kdyby měl ale česnek stroužky velikosti odpovídající tomuhle květu, musel by být stroužek velký jako plátek pořádného melounu! Vždyť ty fialové květy, ke kterým si Líba přivoní, jsou o mnoho větší, než její hlava. Neuvěřitelné!

Naší procházku zahradami Kirstenbosch se snažíme řídit tak trochu podle malého tištěného průvodce, kterého jsem dostali u vstupu. Je to jednoduchá mapka s informacemi, kde co můžeme najít. Snažíme se tak najít nějaké cykasy, nejstarší semenné rostliny světa, které se ve stejné podobě vyskytovaly už v dobách, kdy se ještě po naší matičce Zemi proháněly houfy dinosaurů. Cykasy mi připomínají velké stromové kapraďorosty. Nebo jsou možná podobné podsaditým palmám, protože mají tuhé palmovité listy. Cykasy jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin, a už jsem se zmínil, že byly také prvními, které v téhle botanické zahradě začali cíleně pěstovat. Dokonce od jednoho druhu tu prý mají jeden jediný známý exemplář na světě a horečně k němu hledají druhý do páru, aby mohli tenhle druh nějak rozmnožit. Cykasy jsou vůbec moc zajímavé rostliny. Patří třeba k takovým, co se dožívají dlouhého věku. Jsou známy i exempláře některých druhů, které jsou starší přes tisíc let. Nekvetou, ale vytvářejí podobně jako jehličnany šištice. A určitě jednou z nejzajímavějších vlastností je, že cykasy mají vedle jinanu dvoulaločného, čili vedle jiné živoucí fosilie známé též pod názvem ginkgo, jako jediné semenné rostliny pohyblivé sperma vybavené bičíky. U některých druhů cykasů je dokonce tohle sperma tak veliké, že je viditelné pouhým okem a patří k rekordmanům jak živočišné tak i v rostlinné říši. Užasné, ne? Víte něco takového? Nevíte? Vidíte, jaké zajímavé věci se člověk může dozvědět na takové cestě. Nebo vlastně spíš po ní. Musí si ale dát tu práci, aby se i později doma ještě trochu zajímal o to, co vlastně viděl.

Ale vraťme se zpátky do botanické zahrady. Další, co nás tu velmi zajímá, je sbírka národních erbovních květin Jihoafrické Republiky, tedy rostlin druhu protea s jejich rozmanitými květy. Z jejich nádhery opravdu přechází zrak. Květy proteí mají různobarevné a různě tvarované okvětní lístky, které ohraničují mohutně působící střed z mnoha silných a velkých tyčinek. Těch je mnohem víc, než samotných okvětních lístků, a jsou taky někdy i podstatně delší. Mnoho květů proto vypadá skoro tak, jako by byly umělé. Ale nejsou. To jen člověk tu má pocit, že takovou nadpozemskou nádheru snad sama příroda ani vytvořit nedokáže. Ale jak se říká, příroda je mocná čarodějka. Podobný pocit pochybností nad tím, jak tohle všechno mohla stvořit Matka Příroda, jsem měl, když jsem kdysi v Egyptě na Sinaji poprvé viděl při šnorchlování nádheru a rozmanitost neskutečně barevného bohatství života pod hladinou Rudého moře. A tady to teď podobně cítím s těmihle kvetoucími proteami.

Samotné rostliny druhu protea překvapivě připomínají spíše keříky. Rozhodně to nejsou nějaké tradiční květiny jako z květináče. Pokud se však květů samotných týče, zdá se, že tu kvete skoro všechno. Kvetoucích rostlin a keřů je tady nepočítaně. A stejně tak druhů, tvarů i barev. Botanická zahrada Kirstenbosch je pro mne opravdovým a hlubokým zážitkem, ačkoliv jinak se květinám a rostlinám vůbec nevěnuju, neznám je a nijak jim nerozumím. U mě by brzy zašla jakákoli rostlina, protože ji buď zapomenu zalít, nebo ji naopak utopím ve vodní lázni. Naštěstí jsem alespoň schopen vidět a vnímat alespoň neobvyklou a exotickou krásu takových květin. A ta je tady skutečně nepřehlédnutelná i takovým naprostým laikem, jako jsem já. Zahrada Kirstenbosch opravdu stojí za návštěvu, a už mi začíná docházet, o co se opírá její proslulost a věhlas po celém světě.

Záhony a zahrady s rostlinami a neskutečným počtem květů jsou proloženy nízce střiženými trávníky, po kterých si bez problémů lze zkrátit cestu mezi porůznu zatočeným bludištěm stezek a cestiček a nebo kudy se dá přímo přejít k některé z laviček roztroušených kolem chodníků. Tam si můžeme sednout a kochat se pohledem na překrásné květy a panoráma hor, čehož také několikrát využíváme. Příjemnou procházku zahradami doplňuje potůček z několika jezírky, nebo rybníček, a dokonce i malý vodopád. Vedle bohatého mokřadního rostlinstva kolem vody potkáváme i nějaké kačenky či husy, v sušších místech barevné slepičky perličky s malými kuřátky. Ale to už nás v tomhle důmyslně a citlivě sestaveném areálu ani nijak nepřekvapí. Co nás ale občas překvapí, je voda ze zavlažovacích systémů. Jsou rozmístěny různě po zahradě a několikrát nás dokážou slušně zmáčet, když se stříkací mechanismus otáčí kolem dokola rychleji, nežli my stačíme projít okolo. V horních partiích zahrad Kirstenbosch, kde parková a zahradní úprava přechází v původní porost zarůstající okolní horské svahy, obracíme svůj krok nazpátek a po zase jiných klikatých cestičkách postupujeme areálem zahrady zvolna dolů. Návštěvu zahrady pak zakončujeme v několika sklenících, kde mimo jiné můžeme vidět malé baobaby, a nebo taky aloe rozsochatou, jejíž endemický les jsme navštívili přibližně před týdnem ještě hluboko v Namibii. Když posléze vycházím z téhle opravdu nádherné botanické zahrady Kirstenbosch ven, vůbec mi nepřijde, že jsme tu na naší atraktivní procházce strávili bezmála tři hodiny. Vážně tak dlouho? Vždyť to byla chvilka!