Na dnešní odpoledne nám Pepa připravil odpočinkový program. Po včerejší dlouhatánské cestě budeme relaxovat na koupališti. Musíme tedy nejprve na hotel, abychom si tu vyzvedli koupací potřeby. Především plavky, ale taky třeba krém, abych se na pálícím sluníčku neusmažil. Z Green Pointu pak přejíždíme o něco dál na jih do sousední čtvrti nazývané Sea Point. Pepa s námi zamíří k místnímu koupališti. Ale ouha! Dnes je opravdu vedro a zájem o koupaliště je obrovský. Je tady neskutečná spousta lidí, úplně přeplněné parkoviště a před pokladnou vyšlapává chodník dlouhatánská vlnící se fronta. Vypadá to mizerně, když je tu takový nával ještě venku. O to víc lidí jistě bude i uvnitř. "Tak pojedeme někam dál!", rozhodne nakonec Pepa. Je to v každém případě asi to nejrozumnější, co se tu dá v danou chvíli a v tom parnu vymyslet.

Jedeme tedy dál na jih, podél pobřeží, až nakonec zastavíme u široké zátoky ve čtvrti Clifton, přímo pod horou Lví hlavy. Pobřeží je tu tvořeno velikými kameny, nad nimiž je písečná část prostřídaná nízce střiženým trávníkem. I na tomhle oceánském koupališti je lidí hodně. Většinou samí domorodci. Na pobřeží mezi kameny je rozmístěno několikero "kotlíků" a téměř u každého z nich nějaká černá rodinka v plavkách něco griluje. Další posedávají pod slunečníky, nebo na břehu kolem nevelkého koupaliště. To je tvořeno vybetonovanou zídkou mezi pobřežními balvany. Je asi tak metr nad hladinou oceánu a voda je sem dopravována "přirozenou" cestou právě z oceánu. Přes nevysokou zídku ji sem dávkuje oceánský příboj, a občas sem došplouchne i velká vlna, která se převalí přes kameny. Kousek nad tímhle koupalištěm si najdeme mezi skalisky své místo i my. Líba tady sebou neprodleně a bez váhání flákne na nejbližší vhodný balvan, a sluníčku nezbývá nic jiného, než aby Líbu začalo opékat jako antilopí stejček na lávovém kameni.

Teď po poledni je tady dole pod Lví hlavou opravdu děsivé parno. Nebe je docela bez mráčku, a co se teploty týče, určitě není míň, než čtyřicet ve stínu. Velikých balvanů a skalisek je tu sice spousta, ale jsou od sluníčka rozpálené a není mezi nimi ani kouska stínu, protože slunce máme v téhle chvíli téměř kolmo nad hlavou. Slunečník žádný nemáme, a tak mi nezbývá, než zkusit k ochlazení vodu. Strčím do koupaliště nejprve nohy. Avšak ani ne po kolena, spíš jen po kotníky. No těbůh! Žiletky sice už delší dobu nepoužívám, ale mám poměrně přesnou představu, že takhle nějak řežou! To snad není možný, taková ledárna! Okamžitě vykráčím z vody ven, aby mi ty rampouchy z nohou opadaly. Napodruhé se osmělím do vody až za hodnou chvíli, kdy už mě ta výheň na břehu svým neutuchajícím žárem opravdu hodně mučí. Vlezu do vody po pás. Docela hbitě. Jinak to stejně ani nejde. A dlouho se v tom rozhodně být nedá. Rychle sbírám odvahu, abych se smočil po krk. Zkusím to a ponořím se. Ale okamžitě startuju z vody ven jako vystřelené torpédo. Nakonec se ale ještě rozkurážím natolik, že zkusím jít do vody i potřetí. Tentokrát dokonce udělám pár temp. Ale je to hrůza hrůzoucí. V tak ledové vodě jsem nebyl, ani nepamatuju. Snad jako malý kluk někde na maličkém koupališti v horách na horském potoce. To je tedy opravdu síla! Studený Benguelský proud nejspíš až kdesi od Antarktidy prostě dělá své. Ledová voda by sice normálně v lednu nikoho nepřekvapila, tady je ale dnes neuvěřitelný pařák. Nebe je po celý bez jediného obláčku a slunce pálí jako o život. A vykoupat se tu v té ledárně prostě nedá! Těch pár vteřin, které tu normální člověk vydrží ve vodě, já alespoň koupáním nazývat rozhodně nebudu. Nemůžu. To prostě nejde!

A tak víceméně celou dobu, co jsme na koupališti, se tak poflakuju kolem a pozoruju všechno, co se pozorovat dá. Domorodci jsou zřejmě otužilejší. Nebo alespoň na tuhle ledovou vodu mnohem přivyklejší. Vydrží ve vodě déle, především některá děcka. Jsou jich tu houfy a zdá se, že jim ta ledová voda příliš nevadí. Přímo pod námi se už přes půl hodiny cachtají ve vodě i kolem ní dva černí kluci a sbírají mezi kameny a řasami něco do svých plastových lahví. Stejně jako ostatní děcka, si i oni tady užívají letních prázdnin, které tu mají právě teď přes vánoce. Pro mne nezvyklé a poněkud zvláštní vánoce, když je venku léto a teplo. Ale i my jsme tu vlastně takové vánoce zažili, a asi je to jen síla zvyku. V našich zeměpisných krajích jsme o vánocích zkrátka zvyklí na zimu. Sníh utvoří neodmyslitelnou kulisu vánočních svátků, ba dokonce je přímo symbolem našich vánoc. A pokud jsem neviděl vánoční stromky tady za plného zdejšího léta a v okolí tropických palem, ani jsem si jiné vánoce představit nedovedl. Teď už dovedu. I na vánoce může být teplo a slunečno.

Zvednu oči od kluků a myšlenky od bílých vánoc přemístím zase zpátky sem, do léta jižní Afriky. Naproti, ve druhé části tohohle zálivu, vidím dlouhatánskou písečnou pláž. Ale ani tam není ve vodě skoro nikdo. Možná ale spíš proto, že oceán žene sem do zálivu docela velké a vysoké vlny. Některé s nich udeří do balvanů okolo našeho bazénu tak mohutnou silou, že voda vystříkne vysoko nahoru na skaliska, kde rozežene hejno racků, které se tam před chvílí shromáždilo. Bude chvíli trvat, než se dají zase dohromady, ale vzápětí se na ně přižene další obrovská vlna. Líba stále leží prakticky bez hnutí a opaluje se. Tedy spíš smaží se. Ona však tvrdí, že si užívá sluníčko. Já jsem naopak oblečený pořád do trička, abych se nespálil. Procházím se pomalu podél pobřeží. Ležet na těch tvrdých šutrácích nebo na písku bych nevydržel ani pár minut. Přejdu kousek po kamenech, abych se dostal blíž k oceánu. Pozoruju nádherné zpěněné vlny, jak se zarážejí a tříští se o skaliska. Na to bych se vydržel dívat prakticky jakkoli dlouho. Je to pořád stejně nádherné, a přitom pořád jiné. Pozoruju taky již zmíněné racky, zástupce ptačí říše. Lze jich tady spatřit několikero druhů. Shromažďují se postupně na kamenech, aby je zanedlouho rozehnala stříkající voda rozdivočelého oceánu. Pozoruju řasy a chaluhy mezi kameny, i samotné balvany. Některé mají velmi podivné tvary. Zapojím trochu fantazii a hned vidím kámen připomínající psa nebo želvu v krunýři. Jiný balvan se tyčí do výšky a vypadá jako pokrčený ukazováček. Jako by někoho lákal a kýval se sem a tam a chtěl říct "Pojď sem!". A tak jdu blíž. Vzápětí okolo najdu nejméně tři balvany, které vypadají jako holé zadnice vystrčené z vody. Je zajímavé, jak se tady příroda vyřádila. A mě začíná čím dál víc bavit tady být, když se nemusím slunit, když se nemusím máčet do ledového oceánu, a když se nemusím při ležení nechat tlačit tvrdými kameny nebo nepříjemně rozpáleným pískem.

Až na tu ledovou oceánskou vodu je tady krásně. Za zátokou vidíme zvláštně tvarované pobřeží, kterému dominuje skalnaté pásmo známé jako Dvanáct apoštolů. Můžeme odtud počítat, má-li těch samostatných vrcholků skutečně dvanáct. Není to ale tak jednoduché se dvanácti dopočítat. Jednou vám vyjde jedenáct, pak zase třináct. Vlevo od Dvanácti apoštolů je vrcholek Stolové hory. Odtud jako stolová hora vůbec nevypadá. Plošina na jejím vrcholku je tak úzká, že odtud z boční strany vůbec není patrná. Stolová hora odtud vypadá jako jiná docela obyčejná hora, a jen díky vrcholové stanici lanovky, která tvoří na svrchní hraně hory malý čtvereček, si můžeme být jisti, že se jedná skutečně o Stolovou horu. Vlevo od ní blíž k nám se nad našimi hlavami tyčí jiná zajímavě tvarovaná hora. Hora Lví hlavy. Kolem ní se každou chvíli přežene několik odvážlivců na padácích, kteří se nedaleko od nás klouzavým letem blíží k zemi. Kdo nevzhlédne nahoru ke Lví hlavě, ani o nich neví. Snášejí se k zemi docela tiše jako nějaké pampeliškové chmýří. Prostředí je tu vskutku nádherné, a nebýt té ledové vody, tak to tu nemá chybu.

Po čtvrté hodině z koupaliště z Cliftonu odjíždíme. Potřebujeme se ještě stavit na nákup. Musíme si koupit něco k pití a hlavně vodu. Střevní potíže mi sice přes den ustoupily, ale hodlám dnes držet trochu větší dietu, ne-li přímo úplnou hladovku. V obchodu prodávají i jídlo a Líba, která si zřejmě zoufá, jak špatně bez jídla vypadám, mě přesvědčí na libovoučké vepřové a rýži. Hladovka prý není správně, něco sníst prý musím. Dobře, tak to tedy večer zkusím sníst.