K večeru nás Pepa veze do mořského akvária nazývaného Akvárium dvou oceánů. Bez Vládi a Radky, kteří se zatím ještě neobjevili. Zdejší mořské akvárium je hodně známé a rozhodně patří mezi mnohými turistickými atrakcemi Kapského Města mezi ty nejlákavější. Je ale příliš pozdě. Akvárium je už bohužel zavřené. Budeme sem muset jindy. Pepa se tedy vrací do našeho hotelu. Jana s Jaroslavem jedou s ním. Že prý se projdou někde v okolí hotelu. Já s Líbou a Jardou tu zůstáváme na večeři. Zpátky trefíme sami, snad jsme pochopili kudy. Jsme vlastně zase na přístavní promenádě a u obchodního centra Waterfront, protože mořské akvárium je hnedle v jeho sousedství. Pepa nám ještě poradí restauraci, kde mají výborná pečená žebírka, a odjíždí.

Tak co teď? "Fajn, budou žebírka.", pochvaluje si Jarda. Ale to není nic pro mne ani normálně, natož dnes, kdy hodlám držet dietu. Na mé problémy ale nebereme zřetel a usadíme se v doporučené hospodě hezky venku pod slunečníkem. Jarda si vážně těmi žebírky udělal radost, a já mám zase radost, když vidím, jak mu chutnají. Chrochtá si pak blahem ještě dlouho po večeři. Líba se obšťastnila taky. Dala si oblíbené kalamáry. Jen já nic. Nedám si pro jistotu ani pivo. Cucám tady jen Coca-colu a místo jídla si píšu poznámky. Pak si už se znatelně menším rozradostněním dám druhou Coca-colu a při třetí už jsem protivnější než daňové přiznání. Jarda s Líbou by si třeba ještě něco dali, pivko nebo vínko, ale mně se tady u další Coca-coly už opravdu sedět nechce. Už mi připadá hnusnější, než nějaká minerální prdlavka, a za chvíli bych nejspíš začal poulit oči jako nafouknutá žába. Proto raději zaplatíme a odcházíme. Po cestě k hotelu nás, a zejména Jardu, otravují dva černoši, kteří somrují nějaké peníze. Snažíme se si jich nevšímat a oni toho po chvíli nechají. Přesto nás jejich nepříjemné obtěžování trošku rozhodilo. Nevěděli jsme, čeho se od nich můžeme nadít.

Potřebuju se cestou zastavit ještě v nějakém obchodě. Musím si najít něco jiného k pití, Coca-cola, přestože se říká, jak je na spravení žaludku skvělá, mám pocit, že už mi leze ušima. Vlezeme do jednoho nevelkého obchůdku a sotva se v něm rozhlédnu, koukám jako vyjevený. Na ploše zvící sotva poloviny naší nepříliš velké samoobsluhy tu nabízejí rozhodně větší sortiment zboží, než u nás nabízí velký hypermarket. Tedy alespoň co se potravin týče. Zdá se, že tady opravdu mají docela jiné know-how, a tady asi opravdu vědí jak na to. Žádné poloprázdné regály. Každá potravina tu je zastoupena mnoha druhy a každý jeden druh několika výrobci. Ne jen od jednoho, jak tomu je často u nás. A taky tu nemají žádnou polici plnou jen jednoho jediného zboží. Od všeho tu jsou v regálech pěkně vedle sebe různé druhy potravin i nápojů, ale od všeho jen čtyři pět kousků pěkně srovnaných za sebou. Žádné desítky a stovky balení téhož. Na co jim tady stačí jeden nevelký regál, u nás supermarket na pouhou polovinu téhož potřebuje celou uličku. Tady se můžu jen postavit před regál, a na dosah mám třeba nejméně patnáct různých krabic mléka. Stačí si jen vybrat. Jeden druh mléka vedle druhého, srovnané po čtyřech za sebou. Černá dáma za mnou si zrovna tři mléka bere. Než se stačím omrknout, jiná černoška, patřící pro změnu k personálu, regál okamžitě doplňuje. Do háje! Tohle je tedy obchod! Tady musí být pohoda nakupovat. Člověk přijde, a po pár krocích a za pár minut si vybere, co chce. Nepotřebuje přitom hodinu bloudit mezi poloprázdnými regály jako u nás, aby nakonec stejně zjistil, že nemají to, co chce, a musí nakonec koupit i to, co nechce, protože už tu přece tolik času strávil. Teď abych měl strach jít u nás doma na nákup. Mám pocit, že až teď vlezu zase do nějakého českého supermarketu, budu za chvíli zcela nepříčetný a nutně tam ztropím nějakou výtržnost. Až doteď bych neřekl, že mezi obchodem a obchodem může být takovýhle rozdíl. Ale je. Tady naprosto zásadní! Všichni ti pitomí obchodníci od nás by se sem měli jezdit učit, jak má takový prodej potravin vypadat. Ti by koukali! Ale kdyby se to naučili, my bychom k nim pak chodili nakupovat třeba i docela rádi.

Večer na hotelu slupnu kousek nakoupeného libového vepříka, k němu mám hrstku nemastné a neslané rýže. Pak do sebe nasoukám zase nějaké prášky, a zatímco Líba si s Jardou dávají štamrpličku, já jdu raději spát. Jsem nakonec hodně rád, že dnešní den proběhl bez potíží, že jsem si ho mohl užít naplno, a že jsem kromě jídla nic nemusel omezovat a vynechávat. Jen aby to tak vydrželo.