Pepa nám dává čas čtyřicet či padesát minut na osprchování a pak hajdy do víru velkoměsta. Jedeme s Pepou autem. Nejdřív zastavujeme v Bottlestoru. Každému je doufám jasné, že jedině v téhle "lahvárně" si můžeme koupit nějaký alkohol. Dobrá, mám dietní režim. I když dnešní moje odpoledne bylo už bezproblémové, pivo ještě nechci. Raději si koupím kořalku. Potřebuju přece vypálit červa. Na hotelu nejsou lednice, a tak musím přemýšlet, co se dá pít teplé. Přijdu na to hned. Je to jasné: whisky. Ta je vždycky lepší teplá, než z lednice. Každý Skot to dávno ví. To jenom Američani pijou tu svou "kukuřici" s ledem. Jarda se rozhodl, že se k nám přidá a bere si hned taky jednu láhev do košíku. Já se ještě rozhlížím, co všechno mají, ale Pepa spěchá, protože venku blbě parkuje. Tak si nakonec v rychlosti vezmu stejnou flašku, jako má Jarda. Hlavně, že nebudeme na suchu! Pepa s námi nejprve tak trochu objede celé centrum a my se tak začínáme s Kapským Městem seznamovat. Projedeme čtvrtí Green Point, kde bydlíme, a kde nedaleko od našeho hotelu, jen kousek přes park, probíhají stavební práce na velikém fotbalovém stadiónu. Připravují ho pro letošní mistrovství světa v kopané, které se bude odehrávat právě v Jihoafrické Republice. Pak projedeme kousek skrze čtvrť Sea Point a zamíříme zpět k přístavu a k obrovskému obchodnímu centru Waterfront. Tady pepa zaparkuje a jdeme se podívat dovnitř.

Projdeme několika obchody, a žasneme nad šokující vánoční výzdobou. V jednom knikupectví si kupuju knížku o Jižní Africe. Fotografie v ní mě zaujaly hned při prvním jejím otevření. Tak to má být. Nemám rád, abych nad něčím musel přemýšlet, jestli to koupit, či nekoupit. Když mě to zaujme na první pohled, je to přesně ta správná věc! Kouknu se samozřejmě i do jiných knížek, ale tahleta jasně vyhrává. Rychlá a jednoznačná koupě.

Obchodním centrem Waterfront, podle něhož je pojmenována celá tahle přístavní čtvrť, projdeme skrz naskrz a na druhé straně se ocitáme v přístavu. Pepa nás tu rozpustí a určí nám čas odjezdu. Sejdeme se přímo u auta, kde jsme ho na parkovišti nechali. Tady za obchodním centrem se před námi otevírá pohled na přístavní promenádu s několika pečlivě udržovanými budovami ve viktoriánském stylu. Nejnápadnější z nich je červená věž s hodinami, ke které dojdeme po krátké procházce touhle přístavní čtvrtí jménem Waterfront. Jarda hledá poštovní schránku. Pohled má připravený už dávno z Namibie, a teď mu vůbec nedochází, že poštovní známka by tady měla být jiná. A tak kupuje známku ještě další, tentokrát jihoafrickou. Teď je ještě třeba najít poštovní úřad, protože to nevypadá, že by tady něco jako poštovní schránky fungovalo. Kolem obchodního centra i přístavu je množství dalších obchodů a desítky restaurací. Domlouváme se, že na jídlo teď nepůjdeme. Spíš se tu jen tak projdeme a porozhlédneme, abychom k odjezdu s Pepou přišli včas a nečekali někde nervózně na večeři, jestli se do Pepou určené hodiny stihneme nebo nestihneme navečeřet. Na jídlo můžeme jít přece i potom, až nás Pepa odveze zpátky.

Ve smluvený čas se všichni na parkovišti sejdeme. Pepa nás pak už jen odveze na hotel. Je po dnešní dlouhé cestě dost unavený, a proto se chystá jít brzy spát. Poradí nám ještě restauraci Hussar Grill nedaleko hotelu, pokud bychom chtěli jít někam na večeři. Jdeme tam ale jen tři: Jarda, Líba a já. Restaurace je ovšem výborná. Ba přímo skvělá. Jarda má chuť na rybu a z jídelníčku si vybere "rybu co se zrovna podařilo chytit". Jen si ještě musí ukázat, jááák moc chce tu rybu velkou. Pravděpodobně se jim ryb podařilo chytit víc a různě velkých. Líba si z jídelníčku vybere krevetky. Ty ona má ráda. I ona si může vybrat, kolik krevet vlastně chce. Jestli pět nebo třeba pětadvacet. S obsluhou se nakonec domluvíme, až když nám ukážou, jak jsou ty krevety přibližně velké. Vzhledem k naznačené velikosti bude Líbě pět krevet bohatě stačit. A co já? Já držím dietu. Tedy alespoň bych měl. Ale nechce se mi. Už půl dne mi nic není. Přece nebudu v Kapském Městě o chlebu a vodě! A navíc mám opravdu hlad! Zkoumám jídelní lístek dlouho, a nakonec je i u mě rozhodnuto. Dám si dietní stejček. Hovězí rumpsteak. A také já mám na výběr: Můžu si vybrat velikost od 200 až do 600 gramů. Objednávám si ten nejmenší. Radši. Držím přece tu dietu. K tomu jako přílohu volím rýži. Ale nevím, co to se mnou je. Nějak mi to nestačí. Mám ještě nesmyslnou a úplně šílenou chuť na houby. Poruším sice všechny dietní zásady a zcela ignoruju varování prostého zdravého rozumu, ale nemůžu si pomoct. Druhá příloha budou žampióny. Tak. A je to! A k tomu pivo. Stejk přece nebudu zapíjet vodou nebo něčím sladkým!

Všichni, ačkoli jsme si každý objednal něco jiného, se tetelíme blahem, jak si báječně pochutnáváme. Líba, jak jinak, si ještě po večeři potřebuje dát nějaký dezert. Naláká jí čokoláda s vodkou. A volila dobře. Nemůže si svůj výběr "zákusku" vynachválit. Později se od Pepy dozvíme, že tahle čokoláda je extra specialita tohohle podniku, kterou nabízejí v omezeném denním počtu, a že nám o ní zapomněl říct. Nevadí Pepo. Jak vidíš, přišli jsme na to i sami. Já jako dezert ale volím druhé pivo, a protože piju raději pomalu, Jarda si v tu chvíli dává už třetí. Líba si po svém dezertu nechá přinést ještě jednu sklenku vína. V pohodě ještě posedíme a popovídáme. Spokojení se sice trochu dražší, ale zato naprosto báječnou a skvělou večeří, se posléze vracíme na hotel.

Na hotelovém pokoji se ještě s Jardou srotíme na jeden pokoj, načneme si whisku a hodláme ještě chvíli posedět. Přidá se k nám se svým pivem i Pepa, který je sice dost unavený, ale na druhou stranu poněkud přetažený, a proto stejně celou dobu nemohl usnout. Posedíme a popijeme, několik štamprliček whisky jako dezinfekce nám přece nemůže uškodit. Nakonec v klidu a v pohodě usínám. Mám radost z překrásné knížky a doufám, že předchozí střevní problémy se už neozvou. A že těch posledních pět afrických dní si tady v Kapském Městě taky ještě pořádně užijeme.