Skalnatou a divokou krajinou národního parku Ai-Ais, pokračujeme na jih, po planině sousedící s kaňonem a Rybí řekou. Mezi bizarními skalami a skalními útvary přijedeme do Ai-Ais, a jdeme do místních termálních lázní. Jsou na Rybí řece, už v místech, kde řeka opustila do krajiny hluboko zaříznutý kaňon. Ne že by okolo nebyly kopce. Jarda se dívá, jestli tu někde není keška. Je. Ale když vidí, že bude někde nahoře nad údolím, pátravým pohledem se zahledí na skalnatý sráz, který by ho čekal. Rozhoduje se jednoznačně: "Kdepak, nikam nejdu!".

Zdejší kempingový areál je na pohled hezký a příjemný. Uprostřed se nachází velký kruhový bazén, u kterého, zdá se, je jenom velice málo návštěvníků. A vlastně jsou u bazénu jen dva lidi, kteří záhy po našem příjezdu odcházejí. Jsme tu tedy prakticky sami. Voda je parádní. Příjemná a teploučká. Je to radost a pohodička se tu hezky vymáchat. Ale běda! Jak vylezu ven, je zima! Je to možný? V Africe? Uprostřed zdejšího léta? A skoro v poušti? No, je to s podivem, ale je to tak. A to přesto, že je nebe nad námi čisťounké a pohádkově modré, přesto, že sluníčko teď nedlouho po poledni pere do všeho plnou silou přímo shora. Navzdory tomu, když vylezu z vody, je mi chladno! Není to tím, že je leden? Ba ne, v termálních koupelích už to tak bývá. Už mě to nepřekvapuje. Člověk si zvykne v teplé vodě na teplou nebo i horkou vodu, a okolní vzduch, byť jinak teplý či rozpálený, se potom zdá studený. Mám tedy venku mrznout? Ne! Zalezu hned radši znovu do vody. Tam je mi dobře. Vzpomínám si na koupání v termálech v Guatemale, kde jsem tomu říkal "koupačka naruby". Právě proto, že voda byla tak teplá, až člověku bylo ve vodě vedro, a musel z vody ven. A na vzduchu mi zase byla zima a musel jsem se jít ohřát do vody. Tam, v Guatemale, byla ale voda hodně žhavá. Tady však tolik horká není. Ale teplá, a to každopádně velmi příjemně, určitě je. Ještě asi dvakrát zkusím vylézt z vody, ale pokaždé se zase vrátím brzy zpátky. Venku je mi vážně docela zima. Nevíte, proč mi pojmenování lázní Ai-Ais připomíná zmrzlinu, když Ai-Ais znamená v místním jazyce "Hořící vody"?

Líba na rozdíl ode mne už je z vody venku dlouho. A smaží se jako palačinka. Popovezla si lehátko, které tu má za tím účelem kolečka, na přímé slunce a klidně se tu opaluje. To nechápu. Všichni ostatní jsou buď ve vodě, nebo se drží někde ve stínu. Ale ona ne! Ona si vleze na přímé polední africké slunce! Mně by na něm za pět minut začala hořet kůže, a Líba si ještě libuje. Líba prostě sluníčko miluje tak, že kdyby si na něj mohla sáhnout, klidně to udělá. Bez ohledu na následky.

Nakonec přece jen z vody vylezu a zůstanu už venku. Na břehu se od Líby držím dál. Zatímco ona nemůže nebýt na sluníčku, já se musím držet ve stranou. Natáhnu se v milosrdném stínu na dřevěné lehátko a spokojeně si na chvíli zdřímnu. I když jsme u bazénu o dost víc, než hodinu, uteče to tady hrozně rychle. Z lázní Ai-Ais se pak vracíme mezi holými skalnatými kopci stejnou cestou, po které jsme sem přijeli. Místy to vypadá jako nějaká měsíční krajina. Někde se v písku drží několik keříků, nebo trsů suché žluté trávy. Ale všechno má tady v namibijské poušti tisíce podob, tisíce variací, tisíce barev. A všechno se pořád mění. I ta tráva je chvílemi žlutá, jinde přechází do téměř bílé, pak se zbarví do stříbrna, a o kus dál už je zase zlatá. Barvy se v namibijské pustině střídají jedna za druhou. Na Namibii jsem se hodně těšil, ale netušil jsem, jak může být polopouštní namibijská krajina nádherná.