Hned ráno si uvědomuju, že dnes je poslední den roku. A program na dnešní takhle výjimečný den vypadá dost dobře. Jarda ráno opět snídá jen velice lehce. Jeho mikroflóra se prý v něm nějak nemůže dát dohromady. Že by se mu rozhodila po těch včerejších skvělých stejcích? Rozhodně to právě dnes ráno není zrovna nejlepší zpráva. Jarda se stále těch střevních potíží nemůže zbavit. Podobně, jako se Pepa pořád nemůže zbavit rýmy.

Záhy po snídani se vypravujeme do centra Swakopmundu. Protože Swakopmund je asi pětadvacetitísícové město, znamená to, že je třetím největším městem Namibie. V centru Swakopmundu vidíme některé krásně udržované domy, které ještě pamatují německé koloniální panství z přelomu 19. a 20. století. Němců tu asi zůstalo hodně. Možná se proto dodnes ve Swakopmundu mluví hodně německy, takže němčináři tu v obchodech a restauracích nemají problém se domluvit. Sleduju také, jaký mají zajímavý dopravní systém. Naprotá většina křižovatek je tu opatřena značkou "Stop" ze všech směrů. Všichni proto musí zastavit a teprve pak z křižovatky odjíždějí v pořadí, v jakém k ní kdo přijel. Pochybuju, že by takováhle pravidla měla u nás nějaký smysl, ale věřte nebo ne, tady to funguje skvěle. I kdyby se tu auta srazila, žádná vážná nehoda to být nemůže. Uvědomuju si, že konečně jsme zase po dlouhé době ve městě, které opravdu jako město také vypadá. Poslední dobou to byly spíše jen křižovatky s obchodem, pumpou, restaurací a s pár domečky okolo. Swakopmund je malé, leč příjemné městečko. Hodil by se snad i přívlastek malebné. Město charakterizují široké ulice, je tu spousta obchodů i odchůdků, restaurací i kaváren, a také turistických agentur nabízejících dobrodružné výpravy do Damaralandu i Kaokolandu, odkud jsme my včera přijeli. Ale taky na druhou stranu do pouště Namib a na další místa, kam se teprve chystáme, a nebo kam se na naší cestě ani nedostaneme. Je vidět, že Namibie, i když nám již ledasco ze svých krás ukázala, toho nabízí ještě mnoho a mnoho.

My nejprve míříme do muzea krystalů. Možná to ani muzeum není, název "Kristall Galerie" možná odpovídá skutečnosti lépe. Uvnitř si nejdřív ze všeho prohlížíme krystal, označený jako největší na světě. Musím u něho vyfotit Líbu jako figurantku, aby velikost krystalu a maličkost Líby stály pěkně v protikladu u sebe. Rozměr největšího krystalu světa je opravdu impozantní. Jedná se o tmavý křemen a jeho váha se udává na 14 tun. Ale i jiných kamenů i kamínků, krystalů a polodrahokamů mají v muzeu hodně. Mnohé jsou opravdu veliké a nádherné. V druhé části muzea pak dojdeme k obchodu s nepřeberným množstvím všelijakých šperků, těžítek, sošek a různých dalších drahocenných zbytečností. Ale to už i já jsem nakažen onou atmosférou blyštivých vzácných polodrahokamů a mám chuť si alespoň něco menšího koupit. Hledám proto nějakou vhodnou sošku hrocha. Ale ať koukám jak koukám, všechny mají takové divné tvary. Asi je nejbližší hroší populace moc daleko, a zdejší výrobci hrochy sochají pravděpodobně jen podle nepříliš zdařilých obrázků. Jen jeden malachitový hrošík se mi zdá jakž takž, ale váhám. Pepa radí, ať počkáme do Kapského Města, tam že by měl být větší výběr a snad by tam mělo být i o něco levněji. A tak nakonec nechám všechny kamenné hrochy napokoji, a opouštím muzeum krystalů bez suvenýru.

Při procházce Swakopmundem se zastavíme v knihkupectví. Obrázkových knížek z fotografiemi tu mají na výběr dost. A hezkých. Jejich prohlížení nám proto nějaký čas zabere, a nakonec tu s Líbou kupujeme hnedle dvě knížky. Jednu maloformátovou s fotografiemi zvířátek a jednu větší, kterou nám doporučil Pepa. Je fakt skvělá. Jsou v ní kromě spousty nádherných fotografií i mapky. Při placení nám však bůhvíproč nejde použít platební karta. Máme jich víc a tak se to s jinou nakonec podaří. V knihkupectví pak ještě můžeme poklidně popít kávičku. Kavárnička s venkovním posezením je tady součástí obchodu. Asi proto, abychom si mohli nakoupené zboží u šálku dobré kávy v klidu prohlédnout. Což samozřejmě děláme. Po kávě, kterou tu inzerují jako nejlepší ve městě, se jdeme projít na pobřeží. Tentokrát jdeme na staré molo. Původně dosahovalo mnohem dál do moře, než dnes. Nakládání a vykládání lodí se muselo odehrávat daleko od pobřeží, protože tohle Pobřeží koster má mělké a zrádné vody. Mnoho ztroskotaných lodí se o tom přesvědčilo na vlastní kýl, a nakonec daly tomuhle divokému pobřeží i jméno. Ze starého mola je hezký výhled na město a na druhé straně i na oceán. Na jihu můžeme i přes silný opar dohlédnout konce města. Hned za ním je vidět začínající poušť. I písečné duny se zvedají hned za městem, ty první vlastně už na jeho konci.

Pomalu končíme naši procházku po Swakopmundu, a nasedáme k Pepovi do auta. Vyrážíme podél Pobřeží koster směrem na jih. Na okraji Swakopmundu přejíždíme most přes řeku Swakop, za níž bezprostředně začíná pustá písečná poušť s dunami. Vpravo vidíme malý pozůstatek vraku původně asi dost velké lodi, který se s postupujícím časem stále více rozpadá. Zastavujeme na chvíli u silnice vedoucí mezi dunami a oceánem. Je tu sice jakási písečná pláž, dokonce i v oceánu se máchá pár otužilců. Možná však jsou to spíše sebevrazi. Alespoň vzhledem k vlnám a tomu, jak jsou zde vody mělké a i dost daleko od pobřeží jsou stále vidět z vody čnící skaliska a kameny. Asi dvakrát zahlédneme dvě nebo tři ploutve, jak se na kratičký okamžik mihnou nad hladinou mezi vzpěněnými hřebeny vln. Bohužel tak krátce, že ani nestačíme postřehnout, jestli patří žralokům nebo delfínům. Dá se předpokládat, že to nejspíš byli delfíni, i když i žraloků žije kolem Pobřeží koster víc než dost. Pokračujeme dál na jih až do Walvis Bay. Poušť tady už nikde není žádná placka, ale zvedají se na ní mnohé krásné různě tvarované a různě vysoké duny.