| |||
![]() |
Jak mi zachutnala jižní Afrika© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013
<< Silvestrovská pitka s lachtanem na palubě >>
Walvis Bay, česky Velrybí zátoka,
se nachází asi třicet kilometrů jižně od Swakopmundu.
Při východním okraji zátoky,
se kolem přístavu rozrůstá stejnojmenné město.
Tohle město má kolem čtyřiceti tisíc obyvatel.
Tím pádem je to druhé největší namibijské město,
a je zároveň jediným přístavem v celičké Namibii.
Však jsme také poblíž Walvis Bay už cestou viděli
mnoho lodí, menších i velikých nákladních.
Město samotné nás přivítalo krásnou palmovou alejí podél silnice,
místy zaváté pískem podobně,
jako u nás bývají v zimě silnice zaváté sněhem.
Palmy tady musejí samozřejmě zavlažovat,
jinak by v suchém pouštním písku nemohly růst.
Zřejmě je potřeba tyhle palmy pokládat za znak luxusu,
kterým se Walvis Bay chce pyšnit.
Stejně tak, když projíždíme městem,
jsou palmami lemované i některé široké ulice.
Na rozdíl od Swakopmundu, který je spíše rekreační,
působí Walvis Bay více jako průmyslové město,
což podtrhují vysoká ramena železných jeřábů nad přístavem
i obrovské překladiště kontejnerů,
kolem něhož právě jedeme.
Firma s prapodivným názvem Mola Mola pro nás má uspořádat
projížďku lodí.
Naštěstí ne na otevřeném oceánu,
ale jen uvnitř zátoky Walvis Bay,
která skýtá jakous takous ochranu před bouřícím oceánem.
Je tu dnes pod mrakem a docela chladno.
Zejména ten chlad vyniká při vědomí toho,
že se nacházíme v přímém sousedství veliké a rozpálené pouště.
Tam bude snad zítra tepleji a doufáme, že tam se určitě ohřejeme.
Loď firmy Mola Mola pro nás přijela k molu právě včas.
Přesně podle plánu.
Přestávám proto s fotografováním pelikánů,
kteří se tu v okolí přístavního mola potulují,
a hned nastupuju spolu s ostatními na plavidlo.
Měli bychom jet sami, ale oproti tomuto předpokladu
k nám ještě přibrali na palubu jeden pár Jihoafričanů.
Naše kocábka, s níž pojedeme na dnešní silvestrovský výlet,
je docela malá,
ale vzadu je opatřena dvěma silnými motory firmy Honda.
Loďka se jmenuje Humphrey,
vepředu má malý přístřešek s kormidelním kolem,
a za ním je uprostřed paluby dvojitá lavice.
Na ní může po dvojicích tulících se zády k sobě
sedět nějakých osm či deset lidí.
Kolem lavice je jen malá ulička, a pak už hned lodní bok,
a za ním ledová voda Atlantického oceánu.
Raději si rychle sednu.
Mám pocit, že na těch vlnách stačí jen maličko zavrávorat,
a už budu zkoušet ledovou vodu Atlantiku na vlastní kůži,
zatímco ti zbylí na lodi budou, jak alespoň doufám, křičet obligátní:
"Muž přes palubu!"
Pepa s námi nejede.
Zůstává na břehu, kde bude očekávat,
v jakém stavu se mu po těch ústřicových "plivancích" a šampáňu vrátíme.
Posádku, která s námi vyplouvá,
tvoří dva bílí námořníci, oba s tmavými brýlemi na očích.
Ten, co stojí u kormidla,
vypadá jako pravý mořský vlk ošlehaný snad vším,
co takového vlka ošlehat může.
Alespoň já si mořského vlka takhle nějak představuju.
Ten druhý námořník bude asi něco jako průvodce a šéf výpravy.
Přivítal nás všechny na palubě,
popřál nám šťastnou, veselou a příjemnou plavbu,
a nezapomněl ani na zítra začínající nový rok.
A protože je tedy dnes Silvestr,
slibuje nám i přípitek nějakým šampaňským.
Dělá ovšem, jak se říká, z nouze ctnost.
My už od Pepy dávno víme, že šampaňské nám nenabízí kvůli Silvestru.
Šáňo je prostě v ceně výletu společně s ochutnávkou ústřic.
Dostali bychom ho i jindy.
Přípitek šampaňským by byl tak jako tak.
A zatímco šéf výpravy ještě povídá,
my se už všichni usadili na lavici doprostřed loďky,
pěkně zády k sobě.
Můžeme vyplout.
Tak tedy vzhůru na moře!
Ale jen co odrazíme od mola, z ničeho nic máme najednou na lodi lachtana.
Kde se vzal, tu se vzal, přiskákal zezadu přes plošinku mezi motory,
a vzápětí se hbitě nakvartýroval na lavici,
na níž jsme ještě před okamžikem seděli.
Lachtan si nás teď zvědavě prohlíží.
My nyní stojíme skoro v pozoru a celí vyjevení
se všichni mačkáme k sobě v přední části lodi,
zatímco lachtan získal celou naší lavici pro sebe.
Docela bez boje.
Zmohli jsme se jen na pár vyjeknutí
a výkřiků typu "Lachtan na palubě!".
Všichni jsme se zvířeti rychle uklidili z cesty.
Přece jen je to docela velká šelma,
s jejímiž zuby se nikdo zblízka potkat nechce.
Nebo že by to byl mazlíček,
který si přišel vyloudit silvestrovskou dobrůtku?
Nějak se na tom nemůžeme shodnout.
Mně se původně zdálo,
když náš šéf tloukl jakýmsi klackem do boku lodi,
jako by toho lachtana přivolával.
Ostatní mě ale přesvědčují, že je to právě naopak.
Že bušil do lodi, aby lachtana naopak odstrašil a odlákal.
Tak nevím.
Je fakt, že když je teď lachtan na lodi,
naši námořníci se ho každopádně snaží zase vyhnat.
Kýbl s rybama je zřejmě nutným nákladem pro takovouhle výpravu.
Šéf několik rybek hodí přes lachtana do vody za loď,
ale lachtan se po nich jen obloukem podívá,
jak mu přelétají přes hlavu.
Ryba buď končí ve vlnách,
nebo ji chytí některý z nenasytných racků ještě za letu.
Zdá se, že náš lachtan o ryby nemá moc velký zájem.
Asi jich má ve vodě dost.
Nakonec si ale přece jenom dá říct, a konečně zmizí v oceánu.
Naše výprava tak může pokračovat.
Dáme si teď pivko a pomalu proplouváme kolem přístavu.
Přístav je velký a dlouhý, táhne se po pobřeží do dáli.
Část, podél které projíždíme, má určitě víc než tři kilometry.
Kotví tu mnoho lodí, malých, větších, i hodně velkých.
Některé tu stojí asi už dost dlouho,
protože se zdá, že jsou natolik zkorodované,
že už snad ani nemohou být schopny nějaké plavby.
Pak obeplouváme námořní plovoucí plošinu.
Je obrovská.
Není to však ani ropná, ani vrtná plošina.
Je to plošina pracovní.
Její určení je opravovat jiné těžní plošiny přímo na moři nebo v oceánu.
Později ještě vidíme loď,
která je schopná takovouhle velikou třípatrovou plošinu
naložit a odtáhnout,
což bývá potřeba ke zvýšení rychlosti přesunu,
neboť samotná servisní plošina dokáže plout jen velmi velmi pomalu.
A nebo taková loď dokáže těžní plošinu odtáhnout třeba poškozenou,
když už nemůže být opravena přímo na moři.
Jsou to zajímavé informace a obrovité námořní kolosy.
Mezi těmi, které míjíme v přístavu i na hladině zátoky,
se musím zmínit o ruské lodi Kapitan Kononov.
Ta, rezatá jako kocour, tiše odpočívá v téhle zátoce,
a vypadá spíš už jako ztroskotaný vrak.
A vrakem už taky vlastně je.
Prý jí na tomhle místě selhal její poslední motor,
a tak tu už jen kotví a rezaví.
Pardón, koroduje.
A posádka prý zatím jen chytá ryby a nejspíš čeká,
až se jejich loď docela rozpadne.
A teď přichází něco, na co všichni čekáme,
a čeho vlastně všichni víceméně obáváme.
Ochutnávka ústřic.
Mezi námi na lavici přistanou dva krásně uspořádané plechové podnosy
s takovými jakoby jednohubkami.
Na jednom jsou opravdu ústřice.
Otevřené, pokladené citrónem a ozdobené petrželkou.
Na druhém podnosu jsou různé další pochoutky k ochutnání
a zpestření jídelníčku.
Kousky tuňáka, vařené půlky vajec, nějaké smažené kuličky,
masové i rybí, kousky sýra, a tak podobně.
Dám si k tomu další pivo,
a všichni se hrdinně pouštíme do ústřic.
Hned si vzpomenu na to, jak nám Pepa líčil, že si to užijeme,
že je to jako vypít plivátko, nebo vycucnout chrchel.
Koukám taky, jak se k tomu staví ti dva Jihoafričané.
Oni už na rozdíl ode mne zřejmě ústřice znají,
a tak se do nich bez váhání pustí.
Udělám to tedy podle nich.
Popepřit, pokapat chilli omáčkou, vymačkat citron, a mlask!
Vykřičník! Otazník?
No, není to špatné. Kupodivu mi to docela chutná.
Jenom nevím, co mi to udělá v žaludku.
Zvlášť když nás bezprostředně po téhle plavbě čeká ještě jeden výlet,
a to letadélkem nad dunami.
Ale posilněn pivkem jsem nakonec slupnul ústřice tři. A Líba taky.
Copak Líba, té se nedivím, ta už chroupala i cvrčky.
Ale moc nevím, kde se to vzalo ve mně.
Odvahu k tomu jsem sám od sebe moc nečekal.
Jarda se s ústřicemi taky zrovna nepáral.
Vycucnul taky tři skořápky se slovy,
že jeho bouřící se mikroflóra se s tím bude muset nějak vypořádat.
Jana s Jaroslavem byli opatrnější.
Okusili raději jen po jedné ústřici.
Na víc už nakonec ani neměli čas,
protože plech s ústřicemi se docela rychle vyprázdnil.
A podobně rychle se zaprášilo i po těch ostatních pochutinách
na druhém plechu.
Jen Radka se nějak dlouho odhodlávala na tu svou ústřici,
a když se ji konečně odvážila spolknout,
koulela přitom za našich pobavených pohledů
divoce očima na všechny strany.
Docela jako kdyby doopravdy vypila naplněné plivátko.
Než se po ústřicích stačíme vzpamatovat,
už šéf naší výpravy načíná šampus.
Jde to ráz na ráz, já nemám ještě ani dopité pivo.
Tři šampáňa pro celkem devět lidí pak zmizí v rychlém sledu za sebou.
Mezitím nám šéf ještě dává ochutnat nějakou kávovou kořalku,
kterou nalévá z čerstvě načaté velké lahve.
Připíjíme si pořád na něco,
hlavně samozřejmě na zítřejší Nový rok a taky na dny následující.
Ozývá se mi z toho všeho žízeň a musím si dát další pivo.
Jde to nějak sakra rychle!
Začíná se mi zdát, že loď se pode mnou točí dokolečka.
Bojím se teď vstát,
abych se nezamotal a nepřepadl přes palubu do ledové vody oceánu.
Nevím, nevím,
jestli s tím alkoholem nezačínám letos na Silvestra nějak moc brzo.
Vloni jsem touhle dobou doma neměl ještě ani kapku,
a tady v Africe se mi začíná točit hlava už nedlouho po poledni.
A to mě ještě čeká letadlo!
Kdo ví, jak se to všechno nakonec ještě
zamíchá v žaludku s těmi ústřicemi!
Loď mezitím proplouvá kolem pobřeží
chránícího v dlouhém oblouku zátoku a přístav
před přímým náporem divokých a bouřících vln Atlantiku.
Chvíli pozorujeme několik malých delfínů prohánějících
se ve vodě kolem lodi.
Říkají jim tu "tam tam",
protože jsou hodně rychlí a jsou hned tam, a hned zase tam.
A rychlí jsou. Vyfotit je nedokážu.
Jsou opravdu tam, tam a hned zase jinde tam nebo tam.
Reakce fotoaparátu, ještě zpomalená přiopilým fotografem,
něco takového, jako jsou tihle rychlí delfíni, zachytit prostě nedokáže.
S lachtany je to ovšem jiná.
Na pobřeží se postupně objevuje několik lachtaních kolonií.
Jsou mnohem menší, než ta obrovská skupina na Cape Cross,
ale nějací lachtani se připlouvají podívat i do blízkosti naší lodi.
Zejména jeden dlouhou dobu doslova krouží kolem nás.
Když ho náš šéf i kormidelník oslovují Sally,
je nám jasné, že tahle lachtanice je jejich kamarádka a stará známá.
Zase přichází k dobru kyblík s rybami.
Ploutvonožka Sally je tentokrát opravdu na palubu pozvána.
Teď tenhle lachtan určitě není nezvaným hostem.
Nejdříve se drží na lodi vzadu na plošince mezi motory,
a jakoby nedůvěřivě si nás prohlíží.
A když dostane nějakou tu rybičku,
skočí zase nahoru až k nám na sedačku,
kterou jsme opět poslušně vyklidili ve prospěch našeho lachtaního hosta.
Další lachtan mezi námi! Další lachtan na palubě!
Sally má nyní celou lavici zase sama pro sebe.
My všichni nelachtani jen stojíme okolo a zíráme.
Z kyblíku zase ubudou nějaké rybky a my si zatím můžeme Sally
prohlédnout a vyfotografovat pěkně zblízka.
Když nakonec Sally za jednou z posledních rybiček,
co byly v kyblíku, skočí do oceánu,
plave ještě nějakou dobu podle lodi
a na povel šéfa předvádí skoky a obrátky,
jako bychom byli někde v cirkuse.
Když se dost vynadíváme na její cirkusácké umění,
kormidelník přidá na rychlosti.
Sally je makrmená už asi dost, a tak už poněkud zlenivěla.
Nechce se jí zvýšit tempo natolik, aby nám stačila,
a tak lachtanici Sally nakonec necháme kdesi za sebou.
Rychle jedoucí loď kolem sebe stříká spousty vody.
Postupně začínám mít promočené nohavice
a mokré a studené, ba skoro promrzlé, nohy.
Lehké alkoholické opojení ze mne snímá obavy z mé špatné angličtiny,
a začínám zcela bez zábran konverzovat s Jihoafričanem.
Jaká náhoda a jak malý je svět!
On o Češích ví ledacos.
Má totiž českého šéfa, který je jmenuje Jiří Kulík.
A pokud jsem dobře rozuměl,
dodává jejich firma k nám do Česka
něco jako tabletky Strepsils a takové podobné věci.
I naše dámy jsou poněkud rozveseleny vypitým alkoholem.
Dodaly si odvahy a začínají pózovat u kormidla s "mořským vlkem".
A my ostatní, také už hezky rozparádění, je musíme fotografovat.
Ten druhý chlapík, co mu říkám šéf,
je podle svých slov trošičku rozlítostněn nad tím,
že se naše dámy nechtějí fotit také ním.
Ale on prostě není ten správný "mořský vlk",
i když jinde by o něho asi děvčata nezájem nejevila.
Myslím, že je urostlý, dobře stavěný a asi i pohledný,
alespoň pokud já mohu soudit.
Ale tady prostě není v kursu.
Celá naše silvestrovská plavba byla dlouhá kolem pětadvaceti kilometrů,
začala krátce před jednou hodinou,
a končí kolem půl čtvrté zakroužením kolem několika delfínů a pelikánů
nedaleko mola, na kterém jsme naši vyjížďku začínali.
Krátce po začátku plavby sice lehce sprchlo,
ale pak nám celou dobu svítilo sluníčko,
takže se nám společně s tou trochou alkoholu snažilo rozpalovat naše hlavy.
Já cítím, že mám i trochu připečený krk.
Měl jsem si ho včas namazat opalovacím krémem.
Pepovi, který nás čeká na molu,
k jeho nepřehlédnutelnému údivu zvesela líčíme,
jak jsme se měli, kolik jsme kdo slupali ústřic,
a že to vlastně vůbec nebyly nějaké hnusné hleny,
jak on nám byl před plavbou líčil.
Asi ale Pepu nepřesvědčíme.
Ani nám o to vlastně nejde.
Hned jak vyjdeme z mola na břeh,
vrhne se na mě a Líbu černý prodavač suvenýrů.
Už před plavbou jsme se u něho rozhlíželi
a váhali nad jednou docela hezkou
a relativně dost velkou dřevěnou soškou hrocha.
Předtím chtěl za sošku nejprve 300 randů, pak slevil na 200,
teď už cena klesla na 150 randů.
A když ho s Líbou ještě ukecáme na 120 randů,
což nejsou ani tři naše stovky,
je soška naše.
Teda moje.
Paráda! Konečně mám pořádnýho hrocha!
Líba ho úplně zezačátku moc nechtěla,
prý ho doma nebude kam dát.
Ale když jsem se rozhodl, že si ho vezmu do práce,
byla nakonec hlavním iniciátorem nákupu dřevěného hrošího suvenýru Líba.
A teď šup k Pepovi do auta!
Čeká nás letadlo.
Jen nevím, jak ho v tomhle lehkém alkoholovém opojení zvládnu.
Snad tam budou mít blicí pytlíky.
>>
© Lubomír Prause, 2011
|
||
|
![]() |
![]() ![]() ![]() |