Do Swakopmundu se tedy vracíme podél Pobřeží koster. V některých místech dobře vidíme oceán i divoký příboj, který na pobřeží neustále doráží. Zastavujeme, neboť některé naše dámy si potřebují zajít za keřík. Naštěstí v tomhle místě zrovna v poušti sem tam nějaké rostou, i když vysoké sotva třicet centimetrů. Líba u toho "svého" keříku našla malý polodrahokam, nevelký kamínek růženínu. Její oči se okamžitě zabodnou do písku v touze najít další poklady a vyplenit v následujícím okamžiku od kamínků celou poušť Namib. Říkám jí, že když už, tak ať alespoň hledá pořádný diamant. Leč Líba hledá další polodrahokamy marně. Za tu krátkou chvíli už nic jiného nenašla. Víc času nemáme. Pepa už čeká, abychom jeli dál.

Na pobřeží naproti nám ještě vidíme krásné nové rekreační domky, které jsou po poušti rozmístěny bez ladu a skladu, bez jakýchkoli ulic a uliček, jako by je sem někdo nahodile vysypal z nějaké velké škatule. Tahle rekreační oblast je tu především pro rybáře, rybolov je tu vyhlášenou a velice oblíbenou aktivitou. Však také okolo vidíme projíždět mnoho aut s rybářskými pruty. Některá vozidla jich převážejí šest, nebo i deset. Ale protože je tady u oceánu chladněji, jezdí sem také rekreanti z mnohem teplejších oblastí Namibie a Jihoafrické Republiky. Teplo tady vážně moc není. Na Pobřeží koster zažíváme asi nejchladnější čas z celého našeho afrického pobytu.

V jedné takové další, převážně rekreační a nové čtvrti Swakopmundu, která má ale celkem normální ulice, máme ubytování. Čtvrť je k centru Swakopmundu podstatně blíž, ale pořád ještě zdaleka ne uprostřed města. Bydlíme takhle na okraji, protože přímo ve Swakopmundu jsou v tuhle dobu okolo Silvestra všechny hotely a penziony plné. Rychle vyložíme naše zavazadla na pokoje, a ihned se vydáváme do opravdového centra města. I náš hotel je prý plně obsazený, a Pepa má obavu, že pro množství lidí, kteří tu teď jsou, bychom mohli mít problém se zítřejšími aktivitami. Lodní výlet, který už máme v ceně, Pepa domluvil během dne telefonem hned na zítra. I se šampaňským a s ochutnávkou ústřic, kterou jsme si nakonec všichni přáli. A to i přes Pepovo varování, že ústřice jsou jen takové divné flusance. Ale my všichni to chceme. Jednak se zkusit má všechno, i když já srababa leckdy všechno nevyzkouším, a jednak bude přece Silvestr. A to je určitě den pro něco netradičního jako stvořený.

My ale kromě Jany a Jaroslava chceme ještě absolvovat let nad dunami pouště Namib. Sice to stojí pro jednoho asi 1600 randů, ale jsme tu přece jenom jednou. A poušť Namib nás všechny láká. Pepa spěchá, protože to letadlo bychom si měli domluvit co nejdříve, když je teď taková velká rekreační sezóna. Kupodivu se ale v letecké agentuře s poetickým názvem "Bush Bird" dozvídáme, že můžeme letět kdykoliv. Máme taky štěstí, že je nás akorát pět. Tím je letadlo plně obsazené, nemusíme tudíž připlácet za neobsazené místo, ani nepotřebujeme shánět dalšího pasažéra, a nemusíme čekat, jestli se v agentuře nějaký neobjeví. A tak netrvá dlouho, a všechno máme na zítra domluvené. To bude tedy Silvestr! Dopoledne se podíváme do města do Swakopmundu, a letadlo i loď budeme mít odpoledne.

Když už máme letadlo domluvené, můžeme se ještě krátce projít po městečku. Vydáme se jen kousek po okolí letecké agentury. Městečko vypadá svěže a příjemně pro takovou procházku. Jarda se cestou pustil do nějaké konverzace s místním pasákem Himbic, ale poměrně rychle z ní zase vycouval, když pochopil, o co jde. Přicházíme taky k nepříliš vzdálené městské pláži. Lidí je na ní relativně hodně a někteří se dokonce i koupou. Jdeme si do Atlantiku taky opatrně smočit palec. Zkusím nejdřív teplotu vody rukou. Zdá se mi to ještě jakž takž přijatelné. Ale když si zuju své botky a smočím nožky, mám pocit, že je strkám do někam do ledu. Brr! Tady koupačka nebude. Tohle se nedá!

Před odjezdem z centra Swakopmundu ještě zajedeme do místního Sparu. Na dnešek, protože v hotelu můžeme grilovat ve velikém krbu, Pepa kupuje velké stejky. Nejprve bere jeden. Zdá se velikánský, skoro jako kolo od naší toyoty. Rozhodně u nás se takové neprodávají. Pepa se na mě tázavě zahledí, jestli to bude stačit. Krčím rameny. Nevím, ale pro osm lidí se mi zase moc velký nezdá. V tu chvíli už Pepa neváhá a hází do košíku ještě jeden takový stejk. A tak, když to sečteme, máme teď určitě dost. Oba dva tyhle stejčky váží dohromady 2,2 kg. K tomu ještě přihodíme zásobu piva, nějakou zeleninu, a tak. Většina z nás si kupuje i nějaké víno. A pak už tradá na hotel. Vybalíme, osprchujeme se, krátce si oddychneme, a po osmé hodině se všichni sejdeme v přízemí ve velké hale u krbu. Krb je tak velký, že by se v něm dala ugrilovat snad i celá ovce. S večeří to potom jde rychle. Stejky jsou už naložené, Pepa krájí zeleninu, a oheň v krbu už dávno mlsně praská. Vzápětí už Pepa griluje první stejk. Netrvá to moc dlouho a je hotový. A zatímco Pepa stejk porcuje, mě se už teď protáčejí oči. To snad není možný! Taková nádherná flákota! Nádherně ugrilovaná a vevnitř růžovoučká! Hned na to se začíná grilovat i druhý stejk, se kterým teď Pepovi pomáhá hlavně Jarda, Pěkně masíčko obrací, viditelně ho to baví a má ze své práce nefalšovanou radost. Asi jako z každé smysluplné práce. Je zvláštní, že i když tenhle úplně nový a nedávno otevřený hotel je prý plný, nikdo tu s námi není. Jsme tu v hale úplně sami. A až na naprosté výjimky ani nikdo do hotelu nebo ven nechodí. Ale to nám pochopitelně nikterak nevadí. Máme tak celou velkou hotelovou halu jen sami pro sebe, a nikdo nás tu neruší. Stejky už má Pepa naporcované, a tak nás zve všechny na dlabanec. Žranice je to zběsilá a těžko představitelná! K masu máme jen trochu salátu z mrkviček a trochu salátu ze zelí. Hlavně se nesmím zbytečně futrovat chlebem. Maso v nás přes jeho množství za chvíli zmizí, ani nevíme jak. Všichni teď sice příšerně funíme a stěžujeme si na přežrání, ale Pepa mi hned připomene, že mně se přece jeden stejk zdál málo. Jo, to je pravda! A málo by to bylo. Přece jsme to snědli všechno! Hlavně taky asi proto, že maso bylo opět výborné, ba přímo skvělé. A bylo přitom koupené ve Sparu už naložené, Pepa ho už jenom ugriloval a nakrájel k němu různou zeleninu, ze které několika ochucenými omáčkami vyrobil saláty. U nás v Česku si ve Sparu můžeme o takových stejcích nechat jen zdát!

Po večeři ještě asi hodinku posedíme a poklábosíme, a popijeme přitom nějaké pivko. Musíme dobře strávit dnešní bohapustou žranici. Radka, která je zřejmě velkým příznivcem makrobiotiky a takové té zdravě nezdravé neslané a nemastné výživy, poznamenává, že tolik masa, jako tady s Pepou v Africe, snad nesnědla za celý svůj předchozí život. Když se pak asi o hodinku později odebírám na pokoj, abych se uložil ke spánku, přemýšlím o tom, proč se na takovéhle stejky člověk musí vypravit až daleko na jih Afriky. Jednoduše řečeno, zvířátka jsou tady v Africe výtečná nejen v parcích, ale i na talíři. Afrika mi vážně chutná. Ve všech směrech.