Už jsme nedaleko Cape Crossu, a Atlantik po levé straně vidíme docela blízko. Cape Cross, neboli Křížový mys, je místo, jenž se jmenuje podle kamenného kříže, který tu vztyčil portugalský mořeplavec Diego Cao v roce 1486. Hledal tehdy cestu do Indie a byl zřejmě první Evropan, jehož noha vkročila do těchto odlehlých končin. My sem ovšem nejdeme kvůli jeho kamennému kříži, ale kvůli obrovské kolonii lachtanů, která na Křížovém mysu sídlí. Na mnoha místech se sice píše o kolonii tuleňů, ale není to správně. Možná k tomuhle pomýlení dochází překladem z angličtiny, kde výraz "seal" se používá jak pro tuleně, tak pro lachtany, a tyto druhy od sebe angličtina rozlišuje dalším přídavným slůvkem. Tuleni a lachtani si sice jsou do značné míry podobní i příbuzní, oba tyto druhy patří mezi ploutvonožce, ale já už od cesty do Peru vím, čím se liší. Kromě postavení ploutví jsou nejvýraznějším rozeznávacím prvkem ušní boltce. Zatímco tuleni je nemají, mají jen ušní otvory, lachtani ušní boltce mají. I když to rozhodně nejsou žádná veliká ušiska. Proto já mohu s jistotou tvrdit, že na Cape Cross nejsou tuleni, ale lachtani. Tak. A jdeme na ně. Však už jsme zahnuli k Atlantiku, a Pepa právě u brány, kde jsme museli zastavit, zajišťuje povolení, platí vstupné, a přináší nám malé informační materiály. Hned na první stránce píšou, že tolik lachtanů pohromadě nikde jinde na světě nenajdeme.

Zastavujeme na parkovišti ohraničeném kolem dokola nevysokou zídkou. Jakmile vystoupíme z auta, okamžitě o lachtanech víme. Přestože je ještě nevidíme, je zřejmé, že jsou nablízku. První smysly, kterými je vnímáme, jsou čich a sluch. Lachtani totiž vydávají do dáli se šířící velice pronikavý a neuvěřitelně silný zápach, a jejich řev chvílemi připomínající štěkot je také slyšet široko daleko. Okamžitě zapomenu na všechny kamenné kříže nějakého mně doteď neznámého Portugalce, a vyrazím směrem k zídce. Za ní je vyvýšený asi 200 metrů dlouhý chodník, odkud už spatřím všechny ty lachtany na vlastní oči. Z chodníku můžeme lachtaní kolonii přehlédnout téměř celou. Zůstanu stát jako opařený.

Ano. Jsem z toho opravdu skoro v šoku. Tak obrovské množství zvířat jsem vážně nečekal. Lachtani jsou všude, kam se podívám. Na obou stranách písčitého a skalnatého pobřeží, kam jen oko dohlédne. Některé máme dokonce přímo pod naším chodníkem, a jiní se pod ním zatoulají i na druhou stranu, kde se poklidně a nevzrušeně povalují v písku. Prostě tisíce lachtanů, ať otočím hlavu kterýmkoli směrem. Dokonce se poflakují i v malém zděném přístřešku, kde je kolem stolu rozmístěno několik laviček pro odpočinek člověčích návštěvníků. Ale lidi tu teď jednoduše mají smůlu. Odpočinout si tu teď nemůžu, i kdybych chtěl. Přístřešek je totiž obsazen malými lachtaními mláďaty. Ukrývají se tu pod stolem nebo pod lavicí a bezelstně a roztomile vykukují ven na nás, na lidi. Vůbec přitom netuší a nikterak si nepřipouštějí, že ta zděná bouda, v níž se schovávají, tu nebyla postavena pro ně, ale pro nás, pro turisty.

V lachtaní kolonii je doslova hlava na hlavě. Lachtan vedle lachtana. Všechna zvířata se motají jedno přes druhé. Někteří lachtani se nemotorně plácají na svých ploutvonohách směrem k oceánu, jiní zase směřují opačně, z oceánu na souš. A samozřejmě mnoho jich je vidět i v dáli ve vlnách, které dorážejí na zdejší pobřeží nemalou silou. Vlny nevlny, příboj nepříboj, shánět potravu je každodenní životní nutnost i pro lachtany. Někde doma se později dočtu, že tahle lachtaní kolonie vyloví z oceánu víc ryb, než všechny rybářské flotily Jihoafrické Republiky a Namibie dohromady. Je podivuhodné, že se tu taková obrovská kolonie vůbec dokáže uživit. Tolik lachtanů tu dokáže sehnat potravu jen díky zdejším pro mořský život velice příhodným podmínkám, které příznivě ovlivňuje značně studený Benguelský proud.

V lachtaní kolonii jsou vidět lachtani různého stáří, i různého zabarvení, od tmavočerně hnědé až k rezavé, která namočením v mořské vodě ztmavne až do šedočerna. Není to zřejmě dávno, co tihle lachtani měli mladé. V tom obrovském lachtaním mumraji je snad víc než polovina mláďat a mladých lachtanů. Ti mají zatím srst úplně černou. Některá mláďata ještě sají mléko od svých matek, jiná spí, další se neobratně pokoušejí posunout se po písku a skalách někam. Někam dál, někam jinam. Těm nejmenším pohyb po souši na jejich neohrabaných končetinách ještě moc nejde. Jsou to přece jen spíš ploutve, než nějaké nohy. Mezi malými lachtany je taky bohužel i mnoho mrtvých. Je na ně smutný pohled, ale je to zřejmě nezbytná daň, kterou musí malí lachtani zaplatit v boji o život, o potravu, o prostor. V neúprosném boji o své místo na lachtaním slunci.

Pomalu procházím po chodníku a dívám se. A fotografuju. Je ale téměř nemožné vyfotit nějakého lachtana tak, aby byl na fotce jen on sám. Všichni tu jsou pohromadě, jeden leze přes druhého, a ať chci kteréhokoli vyfotit, několik dalších mi překáží. Oceán přináší příbojové vlny, které stříkají vysoko nahoru na skaliska, kde některé jedince voda sráží dolů z jejich pracně vydobytého místa. Záhy vidím dva lachtaní samce, jak na sebe cení zuby, ale než stačím zmáčknout spoušť, už se zase každý lachtá se svou samicí. Jiní nedaleko od nich se také k sobě tulí svými vousatými čumáky. Zkrátka každý pohled do toho lachtaního reje odhalí něco nového a zajímavého. Jenom těch malých lachtaních mrtvolek je mi moc líto. Na ty opravdu není příjemný pohled.

Znovu zvedám pohled od detailů a rozhlížím se po celé té obrovské kolonii. Nedivím se, že je pokládána za největší na světě. Tolik jsem zvířat jsem jaktěživ pohromadě neviděl. V materiálu, který jsme dostali při vstupu do rezervace na Cape Cross, píší, že počet lachtanů v téhle kolonii je odhadován na více než 200 tisíc. No těbůh! To je tedy stádečko. Bodejť by je neodhadovali! Kdopak by tu asi ty lachtany chtěl počítat? Já tedy určitě ne. A všichni tu řvou jako o život. Některým těm mladým o život možná i jde. Nedivil bych se, kdyby některá ta mrtvá tělíčka byla umačkána okolním lachtaním davem. I kdyby tu však řvala jen pětina nebo i jen desetina všech těch lachtanů, pořád jich bude dost a dost na tenhle nekonečný lachtaní koncert, který se tu mísí se zvukem příboje. Lachtaní řev, alespoň některý, opravdu chvílemi připomíná psí štěkání, ačkoliv nejbližší suchozemský příbuzný tuleňů a lachtanů je jiná šelma: medvěd. Pokud se ale nablízku ozývá mládě, tak je to zcela jiný zvuk. Malí lachtani pro změnu zase tak zvláštně mečí. Docela jako koza.

Někteří slabší jedinci, jako třeba Líba, si na Cape Cross nemůžou zvyknout na obrovský puch. No, je to opravdu hodně hustý a vlezle pronikavý smrad. Není divu, že potkáváme turisty, kteří si celou dobu drží na nose a ústech kapesník. Nemyslím však, že jim to jakkoli pomůže. Líba ten zápach ale opravdu nemůže vydržet, zacpává si nos každou chvíli. Ten zápach si ona z celé téhle lachtaní kolonie určitě bude pamatovat nejdéle a nejvíc, a je pravda, že čichový člověčí orgán je tu asi namáhán nejintenzivněji. Nesetrváme tu proto ani moc dlouho, jen něco přes půl hodinky, a odcházíme zpět na parkoviště k našemu autu. Líba si viditelně oddychne, že už budeme odjíždět. Toho zápachu už má dost!

Když tu obrovskou lachtaní smečku opouštíme, mám z toho poněkud smíšené pocity. Nejde ale o ten zápach, i když mi taky nebyl zrovna příjemný. Ty rozporuplné pocity mám z spíš proto, že si nejsem jist, jestli bylo štěstí vidět lachtaní kolonii na Cape Cross právě v téhle době, kdy mají mladé. Lachtaní mláďata, jako ostatně jakákoli mláďata, jsou moc roztomilá, nádherně nešikovná a neohrabaná, ale na druhou stranu mezi nimi pořád vidím ta mrtvá tělíčka docela bez života. Ještě dost dlouhou chvíli z toho jistě budu mít kdesi vzadu nepříjemné svrbění. Teprve o dost později si pak uvědomuju, že jsem na kamenný kříž Portugalce Diega díky lachtanům dočista zapomněl.

Zatímco opouštíme lachtaní Cape Cross a přejíždíme po Pobřeží koster do Swakopmundu, dopisuju si do notýsku svoje lachtaní poznámky. Nevím, jestli mi tady v té poušti, kde už vidíme rozsáhlá místa bez jediné travičky či keříku, může vyschnout propiska, ale každopádně mi přestala psát. Je to už druhá, co jsem v Africe vypotřeboval. Nevím, jestli si nebudu muset někde nějakou koupit, když jsem si neprozřetelně vzal sebou jen jedinou a teď jsem dospotřeboval i tu, co mi posléze poskytla Líba. Ale Líba hbitě odkudsi vyloví další a ujišťuje mě, že mohu být v klidu. Má jich prý ještě dost. Bůhví, kde se v Líbě vzala takováhle předvídavost. Ještě že tu Líbu mám. Prozíravá ženská!