O Pobřeží koster se dost často říká, že je to jedno z nejnevlídnějších a nejnehostinnějších míst na světě. Sami teď vidíme, jak vražedně drsná krajina to je. Možná by někdo řekl, že je tu krásná písečná a slunná pláž. Ale ta pláž je vlastně jen suchá a pustá poušť místy se zvedající do výšky díky písečným dunám. Tu poušť přerušuje jen několik skalnatých údolí nebo kaňonů. Takováhle neskutečně nevlídná a suchá krajina se táhne od pobřeží stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí. Oproti vnitrozemské poušti se na Pobřeží koster znatelně změnil i vzduch. Vypadá, jako kdyby zhoustl, jako bychom najednou vjeli do smogového oblaku. To má na svědomí studený mořský proud, který tu protéká kolem pobřeží na sever až ke Guinejskému zálivu. Vlhký vzduch se nad písečnými dunami sráží, a prakticky trvale se nad pobřežím drží jakási podivná mlha. Studené mořské proudy pak mají na svědomí to, že voda v oceánu je ledová. I ta nejteplejší jen málokdy přesahuje teplotu 16 °C. Což je jen pro opravdové otužilce. Nic pro mne. Žádný pohádkový ráj s plážemi, sluncem a koupáním. Kdepak. Jestli Líba třeba čekala na Silvestra sluníčko, pláže a koupání, má smůlu. Tady, na tomhle vskutku nepřívětivě vyhlížejícím kousku Namibie, do toho já nepůjdu. Vždyť je mi tady i zima!

Pobřeží koster, anglicky Skeleton Coast, dostalo svůj poněkud strašidelný název podle mnoha vraků lodí, které tu během minulých staletí ztroskotaly. Zrádné a mlhou téměř neustále zahalené pobřeží se táhne v délce více než pěti set kilometrů a tvoří tak rozsáhlou pobřežní oblast na západě jižní Afriky. Pobřeží bičované častými bouřemi spolu se silnými větry a vířivými proudy tu vytváří zrádnou past pro nespočet lodí, které se ve zdejších vodách ztratily, a v husté mlze najely na skály či na mělčinu. Kolik to bylo lodí, ať už šlo o parníky, remorkéry, galéry, plachetnice, válečné i obchodní lodě, nebo i rybářské čluny, to dnes už asi nikdo nespočítá. Všechny postupně pohltí a pohřbí silná vrstva všudypřítomného písku. Jestli vám někdo řekne, že tam a tam při své návštěvě Namibie viděl lodní vrak, za pár let vy tam můžete vidět už jen špičku nejvyššího stěžně, které si ani nemusíte všimnout. A za dalších několik let na stejném místě neuvidíte už vůbec nic. Celá loď už bude pohřbena v hlubinách pohybujícího se písku. Přesto se jméno Pobřeží koster také výborně hodí i pro námořníky a osádky ztroskotavších lodí. Ti, co ztroskotání přežili, se neradovali ze života dlouho a nevyhnutelně museli také skončit jako kostry. Na pobřeží je totiž čekala jen nedozírná poušť a dlouhá a pomalá smrt. Plíživě mučivé umírání bez kapky vody v palčivém slunečním žáru. Na břehu, když už se na něm mezi skalisky dokázali ztroskotanci zachránit, je nečekalo nic jiného, než vyprahlá poušť. Poušť Namib, která dala své jméno celé Namibii. Poušť Namib, která je jednou z nejkrutějších na světě. Poušť Namib, která nebere konce. A tak i lidských pozůstatků je v nahromaděných píscích Pobřeží koster nebo v dunách pouště pohřbeno jistě víc než dost. Dnes je Pobřeží koster vyhlášeno jako národní park, který je na severu ohraničen řekou Cunene na angolské hranici a na jihu vádím řeky Ugab. Připomínám, že Cunene je právě ta řeka, kterou jsme předevčírem viděli pod suchým vodopádem v Ruacana, a u vádí Ugab ve vnitrozemí jsme se zastavili právě dnes za nákupem hererských panenek.

Abych se ale vrátil k naší cestě. Jakmile dorazíme k Atlantskému oceánu, obrací Pepa auto směrem na sever, přestože Swakopmund, kde máme být teď po dvě noci ubytováni, leží na jihu. Míříme teď ještě na Cape Cross. Atlantik po levé straně silnice je teď po většinu cesty ukryt za tmavě zabarvenými pouštními výběžky, zvedajícími se nad okolní terén. Občas zahlédneme solná jezírka. Vyschlá čistě bílá sůl vypadá jako sněhová závěj. Možná i díky mořské soli písek hodně ztratil ze své červenavé barvy a je tu zase mnohem bělejší. Kolem silnice se objevují malé improvizované stolečky, většinou nějaká deska na dvou velkých rezavých pixlách. Na nich jsou vystaveny a nabízeny k prodeji krystaly mořské soli. Stolečků je tu několik desítek a jsou po pár metrech v dlouhatánské řadě rozmístěny podle silnice. Nikdo u nich není. Funguje to tu na principu dobrovolnosti. Vybereš-li si krystal, zaplať cenu, která je u něho napsaná, do připravené kasičky, případně do plechovky uzavřené víčkem. Solné krystaly si prohlížíme, některé jsou opravdu krásné a veliké. Nikdo si je ale nekupujeme, stačí nám jen se na ně podívat. Díky zamlženému vzduchu a oparu sluníčko zdaleka tolik nepraží, a v tom svižném studeném oceánském větříku je chladno. Můžeme skoro říct, že nám je tu zima. Jarda se dokonce na chvíli v autě balí do deky. Když nastoupíme k Pepovi do auta všichni a když ten poslední za sebou zavře dveře, hned je nám všem uvnitř příjemněji.