Naše cesta se už o dost dřív stočila na jihozápad. Ještě několikrát zastavujeme, abychom se podívali na pohoří Brandberg. Vidíme ho už poněkolikáté, a pokaždé jsme mu blíž a blíž. Máme tak několikerý výhled na horský masiv, který se tak nečekaně zvedá do výšky uprostřed rozlehlé a relativně rovné planiny. Postupně máme to nádherně tvarované pohoří stále více napravo. a dlouhou dobu tak vytváří fascinující kulisu naší cestě. Teď v poledním slunci má celý masiv Brandbergu takovou načervenalou barvu s tajuplnou příměsí modravého nádechu, který je zřejmě způsoben vzdáleností hor od silnice, po níž jedeme. I tohle pohoří je proslulé svými prastarými skalními kresbami, ale bohužel naše cesta není naplánována na měsíce, ale jen na asi tři týdny. Nemůžeme být všude.

Krátkou zastávku v malém městečku Uis využívá Pepa k doplnění pohonných hmot. Celý Uis vypadá jako hrozně maličké městečko. Jako by to byla jen jedna vyasfaltovaná křižovatka, kolem níž ve čtyřech rozích nalezneme supermarket, poštovní úřad s telefonní budkou, benzinku a dvě restaurace. Za nimi je pak vidět do deseti malých domků. Někde za nimi snad je ale to městečko přece jenom o něco větší. Do jedné z obou restaurací na chvíli zapadneme na pivo nebo na kávu, jak kdo má chuť. Pepa mezitím zjišťuje možnost jet delší cestou skrze hory kolem dalšího známého skalnatého masivu jménem Spitzkoppe. Neví, zda-li tahle obtížná cesta je sjízdná. Dva černoši mu to potvrdí, ale Pepa jim nechce věřit. Jednak ví, že si zdejší domorodci s nějakou správnou informací zrovna hlavu nelámou, a jednak vidí, že oba jezdí džípem, pro který ta silnice samozřejmě sjízdná být může. A protože se Pepovi už v minulosti stalo, že na téhle cestě uvázl a zůstal viset v písku, nechce s námi těď něco podobného riskovat a narušit tak náš další program nečekaným a neplánovaným zdrženým. Pojedeme odtud tedy jednodušší a rychlejší cestou přímo k oceánu. Spitzkoppe tím pádem mineme, ale zase budeme o to dřív na Pobřeží koster. Což ovšem taky není špatná varianta.

Krajina okolo Uis je narušena několika doly a velkými haldami hlušiny pocházejícími z těžby zinkové rudy. Některé ty hromady jsou úplně bílé, člověk by se skoro hádal, že tu těží sůl. Když krátce po poledni někde zastavíme, slunce máme prakticky přímo nad hlavou. Svůj vlastní stín, po kterém si šlapu, je i přes moji rozměrnost tak malý a krátký, že si marně vzpomínám, zda jsem tak nepatrný stín už někdy někde vrhal. Brandberg už necháváme stále víc za sebou, a krajina okolo nás je stále sušší a sušší. A taky plošší. K oceánu do Henties Bay to máme ještě asi sto kilometrů, a okolí stále prašné silnice se teď rychle mění v polopoušť a poušť. Písek ztratil svou načervenalou i žlutavou barvu. Možná ho nemilosrdné sluneční paprsky vybělely jako ohlodané kosti. Tráva, řídce roztroušená do nízkých trsů, už také nemá zlatavou, ale suchou a režnou barvu. Na stromy už můžeme zapomenout docela. Keříčky, pokud tu vůbec ještě nějaké zbyly, se už nemají čím zelenat, a tvoří už jen suché a pichlavé trní. Po pár kilometrech nakonec vymizí i tohle suché trní, a za okny naší toyoty už vidíme jen nekonečnou, suchou a úplně pustou pláň. Neklamné znamení, že jsme se ocitli v poušti Namib. Široko daleko, kam oko dohlédne, není nic, než jen bílý písek bez známky vegetace a čehokoli živého.

Jediný život, který je tady k vidění, je ukryt v kabinách aut, která potkáváme. Jezdí jich tady mnohem víc, než kolik jsme jich potkávali dopoledne. Musíme mnohem častěji zavírat okna před oblakem vířícího písku, které za sebou každé projíždějící vozidlo zvedá vysoko do vzduchu. Poušť je dlouhá a rovná jako stůl a silnice s ní natolik splývá, že se nám zdá, jako bychom jeli přímo po písku, jako by tu vlastně ani žádná silnice nebyla. Jen řada sloupů s nějakými dráty které jsou nejspíš telefonní vedení, nás ujišťuje, že Pepa s námi jede po značené komunikaci, na mapách označené dokonce jako hlavní. Při pohledu dopředu i do stran se nás fata-morgána pokouší přesvědčit o tom, že kolem dokola je spousta vody, mnoho jezírek, někde dokonce i jedna velikánská vodní plocha. Sloupy ubíhající do dálky podle silnice se zdají stát ve vodě, nebo si jen tak visí několik metrů nad zemí. Ale všechno to je jen a jen díky rozpálenému písku a vzduchu vlnícímu se nad ním. Nelítostné sluníčko praží seč může. Přesto ale, když vystoupíme na chvíli z auta, je kupodivu docela přijatelně, a to díky mírnému ochlazujícímu větříku, který tu vane pouští od jednoho nedohledna na západě k druhému nedohlednu na východě. Vítr taky pomáhá odvát stranu oblaka prachu a písku od aut, která tu všechna spěchají, aby z téhle kruté a nehostinné krajiny byla co nejdříve pryč. Drsná nelítostná poušť Namib mě tu nenechává na pochybách, že kdybychom tu museli zůstat i jen pár hodin, třeba kvůli nějaké poruše auta, bude to rozhodně velmi nepříjemný a strastiplný zážitek. A tak si jen potají přeju, aby se pode mnou zase neulomilo kolo, jako před pár lety v Thajsku.

Napadá mě, že letos máme opravdu netradiční konec roku. Zítra je Silvestr, kdy jsme zvyklí na zimu, mráz a sníh. A my se tady proháníme pustou plání, v bohem zapomenuté krajině, po rozpáleném písku a pod neúprosným sluncem stojícím téměř kolmo nad našimi hlavami. Kolem nás začíná písek tvořit malé kupičky, něco jako krtince, na jejichž vrcholku pak rostou nizoučké keříčky, ještě nižší, než naše borůvčí. Už pak netrvá dlouho, než se po dlouhé době objevuje pod koly naší toyoty zase asfalt. Masáž našich prdýlek tím končí, je ovšem otázka, na jak dlouho. Jezero, které nám před naším autem ukazuje fata-morgána, se najednou změní ve skutečnou rozlehlou vodní masu. Opravdu, tahle voda je opravdová! Ale slaná. Právě jsme se přiblížili k Atlantickému oceánu. Už je na dohled. Písek pouště kolem nás zase zežloutl, a my se ocitáme na Pobřeží koster.