Šakalím obědem pro nás dopolední safari skončilo. Přes poledne toho už tolik k vidění nebude. Je načase taky začít myslet na oběd, na to, jak si taky trochu odpočinout, občerstvit se a osvěžit se. Pak zase budeme moci znovu vyrazit za dalšími zvířátky. K odpočinku míříme do areálu Namutoni. Již jsem se zmínil, že je to bývalá německá pevnost, dnes již více než sto let stará, ale vcelku dobře udržovaná. Po okolí je tu vybudováno několik dřevěných nadzemních chodníků. Asi tu v období dešťů bude poněkud vlhko. Naznačuje to za jednou z pevnostních zdí i nevelké napajedlo, které je z větší části zarostlé jakousi vysokou vodomilnou travinou, nebo snad rákosem, či co to vlastně je. Jako turisté v pevnosti a okolo ní nalézáme spoustu věcí, které nám náš odpočinek usnadní a maximálně zpříjemní.

Usadíme se u bazénu k většímu stolu. Samozřejmě pod stromem a ve stínu, a samozřejmě až na Líbu. Pár kroků od nás je stánek, kde si můžeme koupit něco menšího k snědku. Sušenka postačí, v tomhle teple stejně nikdo nemá hlad. Hlavně tu mají pivo. Nabídku piva využijeme hned několikrát. I my potřebujeme něco pít, a přetahovat se o vodu u napajedla se stádem zeber by asi takříkajíc nebylo ono. Jaroslav s Janou i Radka s Vláďou přicházejí na to, že si sebou zapomněli vzít plavky. My ostatní se můžeme v teplé vodě vyšpráchat dosytosti. Líba, jak je u ní obvyklé, ale stejně musí spíš na sluníčko. Připadá mi to neuvěřitelné. Všichni jsme před tím vedrem a pálícími žhavými paprsky schovaní ve vodě nebo ve stínu, jen Líba se musí pražit jako arašída na plném africkém slunci. Já, když výjimečně nejsem zrovna ve vodě, se raději posadím pod strom k pivku. Zkontroluju si přitom a doplním svůj notýsek a deníček. Už píšu do třetího sešitu a jsme teprve asi tak v polovině cesty. Představuju si, kolik mi to dá práce, než to doma všechno tohle přepíšu a upravím. Ještě nemám napsanou ani minulou cestu do Mexika a Guatemaly. No co. To budu řešit až doma. Teď mám dovolenou, a tu si hodlám náležitě užívat. Zatím je to naprosto super. Doufám, že to takhle vydrží.

Jednu chvíli, když jsem po asi hodině vylezl v vody, se jdeme s Jardou projít po jednom z dřevěných chodníčků. Líba s námi nechce, musí chytat africké sluneční paprsky. Na konci chodníku najdeme širší zastřešený prostor s několika lavicemi, který slouží jako vyhlídka na vedlejší napajedlo. Máme štěstí. Právě sem přicházejí v několika vlnách zebry, aby se napily. Pěkně se k vodě srovnají jedna vedle druhé, pruh vedle pruhu. Za chvíli přicházejí další, u vody se střídají, a celé to divadlo se zase opakuje. Zebry se dokážou k vodě opravdu nádherně srovnat. Jako kdyby tam člověk narovnal vedle sebe stejné figurky. Asi to bude tím, že na zebry působí prostředí bývalé vojenské pevnosti. Rovnají se pěkně do zákrytu jako nějací vojáci na povel. Koukám do foťáku a říkám si, že až tuhle fotku někomu ukážu, bude si myslet, že jsem ty zebry vedle sebe naklonoval. Říkáme po návratu k bazénu Vláďovi, jak se nám u napajedla líbilo,a co tam chodilo zeber. On se Radkou právě vrátil z pevnosti, kde byli i nahoře na vyhlídce. Ale z celého napajedla odtamtud viděli jen trsy vysoké trávy. A tak ještě Vláďa vyrazil tam, odkud jsme my s Jardou přišli. Ale měl smůlu. U napajedla neviděl ze zebry už ani jeden jediný proužek.

Líba se mi už zdá jako sušená švestka, a tak jdu raději ještě do vody. Ale už jen na chvíli. Jsme tu skoro tři hodiny, a tak po příjemném osvěžení zase pomalu odcházíme. Cestou si ještě stačíme koupit zmrzlinu. Sluníčko praží a praží, teď přes poledne se vůbec všechno rozpálilo do teploty babiččiných kamen za lednových mrazů. A tak se něco studeného hodí. I naše toyota je rozpálená skoro do ruda. Musíme chvíli počkat u otevřených dveří, než vůbec můžeme vlézt dovnitř do té výhně. Je tu prostě žhavá Afrika. Taková, jaká asi má být.