Za Grootfonteinem měníme výrazně směr cesty. Už nejedeme na jihozápad, ale na severozápad. Míříme k národnímu parku Etosha. Zanedlouho ale zahýbáme na asi třicetikilometrovou odbočku k meteoritu Hoba. Silnice, která tu je prašná, nás nijak nebrzdí. Protože je relativně tvrdá a rovná, Pepa to po ní mydlí víc než stovkou, jako by se nechumelilo. Musíme si zvykat, prašných cest nás v Namibii bude čekat ještě mnoho.

Meteorit Hoba je zřejmě největším dosud nalezeným meteoritem na světě. Je to v podstatě veliký asi 55 tun vážící kus železa spočívající v nevelké prohlubenině. Tedy, abych pravdu řekl, není to čisté železo. V meteoritu je železa asi 82 procent. Dalších 16 procent je z niklu, zbytek pak tvoří ostatní kovy. Meteorit sem spadl před necelými osmdesáti tisíci roky, a musela to být pořádná vesmírná prda. Odborníci totiž předpokládají, že původně měl kolem sta tun. Až v průběhu dalších let se jeho hmotnost snižuje v důsledku nejen eroze, ale i díky odběru vzorků nebo i vandalismu některých turistů. A protože obrovská část každého vesmírného projektilu se roztaví a shoří v atmosféře, muselo se původně jednat ještě o podstatně větší kovové těleso.

Objev meteoritu Hoba v roce 1920 byl čirá náhoda. Orajícímu farmáři, majiteli pozemku, něco drhlo o pluh a kovově to zvonilo. Kopnul tedy do země, aby zjistil, co že mu to ničí jeho pluh. A takhle tedy meteorit Hoba spatřil světlo světa dvacátého století. Dnes jsou kolem meteoritu postaveny kruhové terasy s několika schody. Můžeme si tedy meteorit prohlédnout opravdu zblízka, poskakovat po něm, a třeba ho i zkusit nadzvednout. Nejde to! Pepa posílá Janu, ať si jde na meteorit zazpívat. Pak si to zkoušíme všichni. Jen já se svým hudebním hluchem se zpívat nepokouším a jen na celé kolo hulákám "Hola - Hoba - hola!". Ten kus železa pode mnou mi vrací takový zvláštně rozplizlý zvuk, a přitom se zdá, že celý meteorit vibruje jako nějaká struna na kytaře. Bůh a možná ještě nějaký špičkový fyzik vědí, čím to je. Ta vibrace je natolik výrazná, že je znatelná a citelná i přes gumové podrážky mých bot. Opravdu zvláštní věc. Asi stejně zvláštní, jako že takový obrovský kus železa přivandruje na Zemi bůhvíodkud z Vesmíru. Jen bych čekal, že takováhle hmota vyrobí při svém pádu mnohem větší díru do země a že se zaryje podstatně hlouběji. Ale možná, že původní kráter po dopadu meteoritu byl postupující půdní erozí za dlouhé věky zahlazen. A ještě mi je divná jedna věc. Podivný čtvercový tvar meteoritu Hoba. Ten mi s tvarem vesmírných těles moc dohromady nejde. Ale možná ho takhle upravili vědci odebírající vzorky ke svému zkoumání a nebo ho do čtverce uspořádaly nenechavé ruce některých nezodpovědných turistů, lačnících po neobvyklém suvenýru.

My žádné kusy z meteoritu Hoba neodlupujeme. Ani nemáme jak. Jenom si na meteoritu zaskáčeme a zařveme či zazpíváme. A když máme pocit, že jsme si zaskotačili dostatečně, odcházíme. Za branou procházíme mezi několika obyčejnými kameny, a nemůžeme si nevšimnout výstražné cedule: "POZOR, TADY PADAJÍ METEORITY!". A vzápětí už zase pokračujeme v dnešní dlouhatánské jízdě. Přibývá zalesněných kopečků, přibývají mírné zatáčky, sem tam jedeme do kopce, sem tam z kopce. A taky zase už po asfaltu. V dalším městečku, v Tsumebu, opět tankujeme. Dnes už potřetí. Naše toyota je v tomhle africkém horku opravdu žíznivá. Na benzince je taky kavárna a tak si tu můžeme dát i kafíčko. Já už tradičně raději capuccino. U něho vím, co můžu očekávat.