A to už jsme u hranic Zimbabwe a Botswany. Je tu vcelku klid. Možná i proto, že je teprve kolem osmé ráno. V Botswaně však musíme vystoupit z auta kus před samotným hraničním úřadem, a projít úzkým prostorem přes jakousi rohož napuštěnou dezinfekčním roztokem. Pepa vystupuje s námi, taky si namočí boty, pak se vrací do auta a projíždí betonovým příkopem s tímtéž roztokem, který nám tím pádem dezinfikuje i naše pneumatiky. Je to zřejmě ochrana před zavlečením nějakých nakažlivých chorob, třeba cholery, o které se říká, že je v Zimbabwe dost rozšířená. Připadá mi to ale dost zbytečné a alibistické a velmi pochybuji o nějaké účinnosti tohoto opatření.

Po zemi okolo téhle dezinfekční brány i za ní, se válí rozšlápnutí, rozjetí, a někdy i celí, obrovití afričtí brouci. Občas některý z těchhle velikých brundibárů zabzučí ve vzduchu kolem nás, přičemž ten hluboký a temný bzukot nepůsobí zrovna idylicky. Tihle brouci mi připomínají naše chrousty, jenomže jsou úplně černí a mají na délku až kolem sedmi centimetrů. Už jsme je párkrát někde cestou viděli, nějakého jsme srazili i autem, což byla mimochodem docela pěkná šupa. Ale nikdy a nikde jich nebylo tolik, jako tady.

Botswana je na rozdíl od Zimbabwe demokratická země, která zaznamenává dlouhodobě rychlý rozvoj, nastartovaný v poslední čtvrtině 20. století po získání nezávislosti a objevení bohatých nalezišť diamantů. Za koloniální éry ovšem území Botswany, nazývané v té době Bečuánsko, patřilo mezi nejchudší regiony britského impéria. I Botswaňané velmi trpí nemocí AIDS, z necelých dvou miliónů zdejších obyvatel je dle oficiálních informací touto zákeřnou chorobou nakažena více než polovina, pravděpodobně ale ještě mnohem víc. Z obrovského území Botswany, jen nepatrně menším, než je území Ukrajiny, zabírá téměř tři čtvrtiny rozlohy poušť Kalahari, rozprostírající se na jihozápadě. Botswana je rovněž známá deltou řeky Okawango na severozápadě země. Je to největší vnitrozemská říční delta na světě. Je to místo, kde se řeka Okawango rozlévá do šířky a její vody se postupně ztrácí v písku kalaharské pouště. V období dešťů se tamní rozsáhlé bažiny stávají rájem miliónů vodních ptáků i dalšího zvířectva.

My ovšem tady v Botswaně budeme jen jednu jedinou noc, zítra už zase přejedeme hranice do Namibie. Možná to je i dobře, protože bůhvíproč má Líba v pase vízum platné jen na tři dny pobytu, zatímco všichni ostatní na třicet. Líbu asi na ambasádě měli za nedůvěryhodnou osobu. Omyl to není, protože počet dní platnosti víza má Líba v pase jasně napsaný slovem "three". Z celé Botswany tak během krátké doby uvidíme jen malinkatý kousíček kolem Kasane v nejsevernějším cípu země při hranicích s Namibií. Budeme tu na nejzazším severu národního parku Chobe, rozkládajícího se hluboko od vnitrozemí právě až sem na sever ke stejnojmenné řece vlévající se nedaleko odtud do Zambezi.

Hraniční přechod je tu bezproblémový. V Kasungule na Botswanské straně, když jsme přebrodili onu dezinfekční louži a přešli dezinfekční rohožku, se při poklidném odbavení u imigračních úředníků zamýšlím nad tím, kolik jiných zemí nepotřebuje do Botswany žádná víza. Na tabuli čtu, že bezvízový styk mají s Botswanou například Slováci, Maďaři, Estonci, Poláci, Lotyši i další evropské státy. Zdá se dokonce, že skoro všechny. Jenom my ne. My Češi musíme mít víza až odněkud z londýnské ambasády. Naštěstí ale máme potřebná víza všichni v pořádku, a tak zanedlouho z celního úřadu odjíždíme.

Kontrolka benzinu Pepovi přestala blikat už dávno. Teď už delší dobu nepřetržitě svítí. Povážlivě a výstražně. Většinu cesty sem na hranice jsme jeli s vypnutou klimatizací. Teď ráno se to dá ještě celkem bez problémů vydržet. Alespoň trošku jsme tak snížili spotřebu našeho neuvěřitelně žravého automobilu. Ty dva veliké kanystry se spotřebovaly už cestou do Vicoria Falls, a do Botswany přijíždíme na poslední zbytečky paliva. Snad teď už k nejbližší pumpě dojedeme. Naštěstí benzinka není daleko za hraničním přechodem a tak to nakonec klapne. Pepa si viditelně oddechne. U čerpací stanice je sice fronta, musíme chvíli čekat, ale problém s nedostatkem benzínu tím pro nás definitivně končí. Pak už dojíždíme za pár minut do kempu pojmenovaného Ngina Safaris.